(13.) Františkánský klášter v Slaném (1.) – loreta

Kresba slánského kláštera od Vladimíra Pukla (1936)

--- Františkánská rodina během staletí  --- ve vstupní části jsme navázali na minulou přednášku a krátce načrtli v několika krátkých zastaveních rozvoj řádu: likvidace klášterů v době husitské, příchod kapucínů a františkánů kolem roku 1600 do Prahy (14 pražských mučedníků), vznik nových klášterů (protireformace), epidemie moru 1680 a podíl františkánů a zejména kapucínů při pomoci nakaženým (zmíněn kapucínský konvent v Kolíně). Byl připomenut romantický román Alexandra Manzzoniho Snoubenci (1825), kde jsou barvitě vylíčeny hrůzy morové epidemie v Miláně, přičemž působení kapucínů, zejména kapucína Kryštofa, zapadalo do románu, který ideově podporoval hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 1815–1870 (risorgimento). Z novějších českých františkánských dějin zmíněna osobnost Jana E. Urbana († 1991). V souvislosti s Kladnem uveden obecně neznámý fakt, a to nakolik internovaní řeholníci budovali vodní nádrž Klíčavu, která zásobovala město Kladno pitnou vodou. Jeden z nich – františkán Benedikt Holota (* 1922) – popsal tuto těžkou práci v knížce vzpomínek Nebyl jsem hrdina (2002). Načež jsme se „vrátili“ do starších dějin a stanuli ve františkánském klášteře v Slaném, který založil Bernard Ignác z Martinic v roce 1655. Hlavním tématem byla slánská loretánská kaple (o loretách více ve sborníku Slánských rozhovorů).

Josef Krejza, Ve slánském františkánském kostele (po roce 1935)

(a) Založení kláštera a přestavba klášterního kostela

Historie slánského kláštera sahá k roku 1653, kdy hrabě Bernard Ignác z Martinic a jeho manželka Polyxena, rozená ze Šternberka, požádali provinčního ministra menších bratří Konstantina Dubského, aby založil při kostele Nejsvětější Trojice za hradbami města františkánský klášter. Přání bylo vyhověno a provinční kapitola, která zasedala v r. 1655 ve Znojmě, vyslala do Slaného první františkány – Alexandra Radlinského a Serafína Fridricha. Ti bydleli, než mohli být ubytováni v klášteře, v jednom domě na náměstí. Klášter byl vysvěcen v roce 1662, ale dnešní podoba jeho kostela, který se tak působivě uplatňuje nad městem, je dílem rozsáhlé přestavby, jež byla zahájena po požáru, který propukl 28. června 1665. Bernard Ignác ve velice krátké době klášter obnovil a pozměnil i vzhled kostela. Běží o příklad důvtipu architekta, který upravil podélnou dispozici renesančního chrámu v řešení podélně centrální, jakýsi mohutný svatostánek, který schraňoval v centrální části loretánskou kapli.

(b) Srdce klášterního kostela – loretánská kaple – Nejstarší slánské františkánské paměti (1660) uvádějí slib Bernarda Ignáce z Martinic vykonat pouť do Loreta k roku 1656, ale úmysl vybudovat v městě loretu je staršího data.  Martinic se do Itálie vypravil v roce 1657 a po návratu dal na památku šťastného putování svého i své manželky Polyxeny z Martinic, rozené ze Šternberka, pod renesanční klenbou původního luteránského hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice (v té době již františkánského) zřídit santa casu. Tehdy se kvůli loretánskému založení klášter nazýval Loretánský klášter u Nejsvětější Trojice (CONVENTUS LAURETANI AD SS. TRIADEM). První záznam o procesí z Prahy je datován 16. červencem 1658, vedli je premonstráti ze Strahova a františkáni od Panny Marie Sněžné. Církevní tradice hovoří o zázračném přemístění domku do Loreta.Ve svaté chýši se podle legend narodila, byla vychovávána a také přijala andělské zvěstování Panna Maria. Chýše byla nejprve v roce 1291 přenesena k městečku Tersato v Dalmácii, po čtyřech letech pak k Anconě v Itálii, k lesu, míli od moře, (les vlastnila žena jména Laureta, odtud název poutního místa) a po dalších osmi měsících se kaple podivuhodně ocitla na jednom z blízkých vrchů a nakonec u obecní cesty. Zde se zrodilo proslulé poutní místo, které bylo obdařeno mnohými odpustky. Jeho návštěvnost strmě stoupala, návrší s osadou bylo za papeže Mikuláše V. obehnáno hradbou a nad santa casou byl ve druhé polovině 15. století vztyčen chrám.

(c) --- Originalita slánské lorety ---Loreta v slánském konventním kostele představuje v české a moravské barokní architektuře příklad poměrně přesné kopie situované nikoliv uprostřed ambitů (Hradčany, Rumburk, Kosmonosy), ale tak jako v Itálii – v interiéru chrámu. Zprvu slánská kaple podstatně zaplňovala prostor lodi kostela vystavěného kolem roku 1600 jinověrci. Vše změnil požár v roce 1665, kdy společně s novou kopulí nad loretou dal Bernard Ignác chrám rozšířit o dvě apsidy umožňující nejen lepší komunikaci okolo svatyně, ale navíc evokoval v urbanistické zástavbě města volnou obdobu italského originálu. Úpravou vnějších stěn se zdejší loreta řadí do malé skupiny českých a moravských kaplí s průčelím tzv. klasického typu. Tento soubor obsahoval loretu v Mikulově (1625), v Praze na Hradčanech (1626) a dále svaté chýše v Rumburku (1704/1709), Kosmonosích (1707) a Brně (1716). Ty, oproti ostatním blokovým svatyním, třeba právě v Hájku, napodobují i Bramantovo renesanční opláštění, a to buď iluzivní malbou (Slaný, Brno), nebo přímo plastickým provedením (Mikulov, Praha-Hradčany, Kosmonosy, Rumburk). Při porovnání průčelí slánské santa casy s originálem v Loretu a zdejšími loretami zaujme výsledné řešení – u nás ojedinělé, které pravděpodobně vzniklo zadáním B. I. z Martinic. Již při letmém pohledu na stěnu slánské lorety konstatujeme, že část výzdoby, která kopírovala renesanční originál, chybí. Zkušenost architektů a osobnost stavebníka patrně vylučuje možnost nezvládnutí „promítnutí“ plastické výzdoby do iluzivní malby. Nabízí se tak možnost, že úkolem autora bylo, aby na stěně již stojící svatyně iluzivně zachytil Bramantovo opláštění originálu, přičemž příchozímu by mělo být zároveň zřejmé, že se dívá na to podstatné – na santu casu originálního rozměru. Z tohoto důvodu ve Slaném chybí, a to jak na severní tak jižní straně jedno travé, dvojice proroků a Sibyl.

Skříňové nekrologium slánských františkánů (1660), detail

(d) --- Skříňové nekrologium --- V každém františkánském klášteře pečovali o nekrologium, památnou knihu, do které se zapisovala úmrtí spolubratrů sv. Františka, kteří v české provincii žili. Každý den tak bratři vzpomínali jména těch, kteří ten den zemřeli, lépe řečeno – zrodili se pro nebe. Výrazem této víry bylo i skříňové nekrologium slánských františkánů – Nomina Patrum et fratrum in hoc Conventus slanensi ab AD 1660 defunctorum (Jména otců a bratří, kteří v tomto konventu od roku 1660 zemřeli). Uchovávalo se kdysi v chóru nad varhanami. Při modlitbě se tak žijící řeholníci scházeli nad svými spolubratry, kteří byli pohřbeni dole v kryptě pod loretánskou kaplí. Zajímavý je námět na dvířkách, na nichž je v tradičních symbolech naznačen úděl časného života. Na náhrobní desce spočívá hlava řeholníka. Její odvrácená polovina je již lebkou položenou na překřížených kostech s kosou, která je ozdobena nápisovou páskou s latinským textem: „florens / emarcui“ (kvetoucí / uvadl jsem), připomínající časnost životního běhu. Druhá polovina je tváří františkána plného života, s tonzurou, jeho okem prochází paprsek, který se odráží od zrcadla (speculum) na kříži k Božímu oku. Přesýpací hodiny značí časovou omezenost našeho pozemského bytí; paprsek poznání Stvořitele proniká ještě okvětím slunečnice a mraky – je to naše „nedokonalé poznání Boha“, kterého vidíme jako v zrcadle.

(d) --- Krypta slánských řeholníků pod loretou ---Zmíněn byl průzkum slánského archeologa dr. Václava Mouchy v roce 1981. Podle archivních pramenů se v kryptě pochovávalo do roku 1787, podle nekrologia zemřelo v klášteře do té doby na 79 řeholníků (ne všichni pochováni v kryptě – misionáři v cizině, bratři zasažení morem na zahradě, hřbitově), v hrobce byli také pochováni příznivci kláštera a syndikové (celkem v kryptě asi na 80 pohřbených). První pohřeb na přilehlém klášterním hřbitůvku proběhl 12. 12. 1787 a je zde pochováno na 30 řeholníků --- REQUIESCANT IN PACE --- (odpočívejte v pokoji).