„Roku 1656 pojal nejosvícenější hrabě a zakladatel Bernard Ignác z Martinic slib a nastoupil pouť do skutečného loretánského domu, kde počalo naše spasení. Poté, co pobýval v Itálii a vrátil se z této cesty, dal v kostele Nejsvětější Trojice v Slaném vystavět loretánský dům (svatou chýši) na důkaz a pro věčnou paměť své nejosvícenější a nejvznešenější rodiny. Když jej roku 1657 dokončil, dostal odtud i františkánský klášter jméno Loretánský. Téhož roku, dne 8. září, sloužil v této Loretě první mši svatou otec Aegidius Pollein, toho času provinciální ministr…“ (Memoriale slánského františkánského kláštera, zal. 1660)
 |
| Slánský Boží hrob v podzimním čase |
První setkání programu Paměť krajiny ročníku 2026/2027 směřovalo do Slaného, kde jsme se mohli „dotknout“ staveb, o kterých jsme na akademii v posluchárně mluvili před promítacím plátnem. Naši cestu okolo Slaného jsme nazvali --- "Trojúhelník" Bernarda Ignáce z Martinic --- stavebníka raného baroku v Slaném, v podstatě jsme se zabývali krátkým desetiletým obdobím od roku 1655, tedy od založení františkánského kláštera, do postavení Božího hrobu nad Kvíčkem v roce 1665. Byli jsme svědky toho, jak Bernard Ignác z Martinic († 1685) sakralizoval okolní krajinu, a to v intencích barokního historismu, kterého byl – jako stavebník – významným představitelem. I my jsme mohli po staletích vstoupit do biblické krajiny, do Svaté země, jejíž památky na věrných kopiích v nejbližším okolí města vystavěl. Jeho koncepce byla zahájena budováním lorety, připomenutím posvátného místa v Nazaretu, kde zvěstoval archanděl Gabriel narození Spasitele. Na Slánské hoře, která se ve starých františkánských pramenech nazývá Hora křížová, dal v roce 1662 vztyčit kalvárii a vše vrcholí na kopci nad Kvíčkem, kde v roce 1665 vysvětil kardinál Vojtěch Harrach Boží hrob, místo Zmrtvýchvstání Páně.
Z deníku kardinála Harracha 10. srpna 1665 ... „Po osmé hodině jsme se vrátili do Slaného, kde jsem v kapli svatého hrobu posvětil oltář za velkého utrpení, neboť bylo nutné, abych vcházel vždy po kolenou, a do kaple se nevešlo víc než tři lidi. Místo pro relikvie bylo uprostřed horního kamene. Nejnepříjemnější bylo ale, když jsme zapálili svíčky, protože jsem byl nucený hned vyjít kvůli kouři, pokud jsem nechtěl oslepnout. Kouř však brzo zmizel, a tak jsem stihl odsloužit ještě mši.“
A u slánského Božího hrobu byl také náš program semináře pod širým nebem zahájen. Úvodem jsme věnovali pozornost novozákonnímu textu (Markovo evangelium 16, 1-15) – základní duchovní obsah památky, nato jsme se věnovali architektuře, porovnali stavbu s barokním obrazovým bedekrem o památkách ve Svaté zemi františkána Bernardina Amica (1620), přičemž bylo konstatováno, že slánský Boží hrob vycházel z podrobnějšího zaměření a nese řadu detailů, které současná svatyně v Jeruzalémě – po celkové přestavbě po roce 1810 – postrádá.
Následoval náročný výstup na Slánskou horu, kde dal Martinic vztyčit v roce 1662 kalvárii – tři kříže s ukřižovaným Kristem, po stranách stály postavy sv. Jana Evangelisty a Panny Marie; na vrchol skalního masivu tehdy vedla upravená cesta. Tak o tom vypovídá ztracený výkres, který se kdysi nacházel ve státním archivu. Byly zmíněny i novější pověsti, které v dnešní společnosti rezonují daleko více než záměr stavebníka. Sestup z kopce do města byl obtížnější, než jsme předpokládali, ale vše jsme zvládli.
 |
| Slánská loreta v roce 2005 na snímku Pavla Vychodila |
Naše putování skončilo vlastně na počátku Martinicova projektu – pod klenbou slánského klášterního kostela u loretánské kaple. Na místě jsem tak mohli opět ocenit Martinicovu snahu o přesnou multiplikaci – v tomto případě iluzivně pojednané průčelí, které odpovídá plastickému opláštění Svaté chýše v italském Loretu (kam byla, podle tradice církve, zázračně přenesena z Nazareta). Byly uvedeny i méně známé okolnosti spojené se stavbou slánské lorety. Podstatným ideovým momentem, který stál u jejího zrodu, byly kontakty nejvyššího purkrabího s habsburským dvorem. Kardinál František z Dietrichštejna v roce 1627 vysvětil ve vídeňském augustiniánském kostele svatou chýši, o niž se zasadila manželka císaře Ferdinanda II. Eleonora Gonzaga a jež se stává i jakousi privátní kaplí habsburského domu. V roce 1654 je v ní, a to pod nohama Panny Marie Loretánské, ve schránce pochováno srdce zesnulého mladého Ferdinanda IV. Tím byla zahájena tradice ukládání srdcí příslušníků rodu do krypty lorety (Herzgruft). Tuto událost měl Martinic patrně také na zřeteli. V závěti poručil, aby po smrti bylo jeho srdce rozděleno na tři části a ty umístěny – v poutní kapli Panny Marie Altöttingské před Strahovskou branou, v kryptě pod oltářem kolejní kaple piaristů v Slaném a ve slánské svaté chýši za oltářem …pod nohama sochy Panny Marie Loretánské. Účastnici tohoto semináře mohli v interiéru lorety toto místo – označené pamětní deskou – spatřit. Jen socha Panny Marie loretánské v kapli chyběla – v současné době ji obdivují návštěvníci na výstavě Z lorety do lorety v pražské Loretě. O slánské loretě více ve sborníku Slánské rozhovory
Poděkování patří slánskému Infocentru a klášteru bosých karmelitánů v Slaném za zpřístupnění Božího hrobu nad Kvíčkem a klášterního kostela. Po poněkud namáhavějším programu přišla vhod návštěva cukráren, restaurací, při nichž doznívaly zážitky ze studijní vycházky. (Vladimír Přibyl, za řadu snímků díky Pavlu Zejškovi)
Žádné komentáře:
Okomentovat