(16.) Františkánský klášter v Slaném (2.) – architektura a "františkánské nebe"

Jan Václav Spitzer, Sv. Paschal Baylonský (1766), stav v průběhu restaurování

Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost. Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota. Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování. Kde střeží dům bázeň Páně, tam nepřítel nenajde přístup. Kde je milosrdenství a zdrženlivost, tam není nestřídmost ani tvrdost. (Napomenutí sv. Františka)

Při tomto setkání jsme navázali na minulé přednášky (K ikonografii sv. Františka, Loreta) a velice schematicky načrtli vývoj františkánského řádu, do kterého jsme se pokusili zasadit založení a barokní čas slánského kláštera. V té době česká františkánská provincie – a to až do josefínských reforem po roce 1780 – prožívala rozkvět (množství klášterů, velký počet řeholníků). Pro porovnání jsme se krátce dotkli i současného postavení františkánských řádů v dnešní době, ve světě po II. vatikánském koncilu. Vše se změnilo – výpravné barokní kláštery jsou minulostí, přiměřeně využívat takto rozlehlé budovy v budoucnu bude jistě obtížné.

Naším tématem však byla barokní architektura a umělecká výzdoba slánského konventu, všeho umělecky působivého, co se podařilo do dnešních dní uchovat.  Byla podtržena úloha velkého příznivce františkánů Bernarda Ignáce z Martinic († 1685) – zakladatele loretánského kláštera v Slaném a dále velké osobnosti české provincie františkánů doby baroku – Bernarda Sanniga († 1704), se kterým purkrabí Martinic často spolupracoval. Cílem setkání také bylo, kromě připomenutí uměleckých památek (dnes ve většině skrytých očím veřejnosti), ozřejmit význam kláštera, život řeholníků, který má svůj denní řád, jenž se odbýval ponejvíc v chórové kapli, refektáři, celách, na rozlehlé zahradě nebo knihovně. A právě umělecká výzdoba a památky (knihovna, archiv) těchto klášterních prostor se staly předmětem dnešního setkání.

Výzdoba chórové lavice, fr. Tadeáš Ratajský (?)

---Chórová kaple a práce františkána Benedikta Šlechty  ---

Prostor za hlavním oltářem, za varhanami – duchovní centrum kláštera, kde se řeholníci několikrát denně setkávali na modlitbách (kolem r. 1740 jich působilo v Slaném 24). Posluchače snad nejvíc zaujala řezbářská a truhlářská práce františkána fr. Benedikta Šlechty, který v roce 1779 se spolupracovníky zhotovil chórové lavice. V roce 1775 pracoval na architektuře prospektu varhan a o rok později zhotovil obdélná okna v chóru. Dubové chórové lavice a výroba otočného pulpitu završeného křížem („badalone“) nám signalizují přítomnost kvalitních uměleckých řemeslníků v řadách menších bratří. Patrně krátce nato odchází fr. Benedikt Šlechta do nedalekého kláštera v Hájku, kde později ukončil svou životní pouť († 29. 6. 1789 ve věku 59 let). Do jaké míry s ním na výrobě chórových lavic spolupracoval další františkánský významný řezbář fr. Tadeáš Ratajský, který zhotovil v roce 1771 dřevěnou mřížku před oltářem sv. Kříže, nevíme. Některé shodné řezbářské prvky oltáře a chórových lavic naznačují, že by tomu tak mohlo být. Ve středu lavic se nacházel obraz Korunování Panny Marie, dílo neznámého autora. Obraz vystavený na diagonální kompozici má ustálené ikonografické téma – Korunování Panny Marie Ježíšem Kristem, Bohem Otcem a Duchem svatým, přičemž Panna Maria je vyobrazena jako Immaculata – Panna Maria počatá bez poskvrny dědičného hříchu – je oblečená do bílého šatu a modrého pláště, s rukama složenýma na prsou, nebo sepnutýma v modlitbě na zeměkouli obtočené hadem.

Oltářní mřížka, kterou v roce 1771 vyrobil fr. Tadeáš Ratajský.

--- Malířská výzdoba refektáře – františkánské nebe ---

Další naše kroky vedly do refektáře v přízemí budovy, kde se řeholníci scházeli u stolu. Podobu refektáře před jeho devastací po roce 1950 známe z fotografie. V čele bylo umístěno mramorové lavabo a na stěnách rozvěšeny obrazy františkánských svatých. Když byl klášter v roce 1950 násilně uzavřen, podařilo se tehdejším pracovníkům muzea zachránit, vedle knihovního fondu, i zmíněné oválné obrazy františkánských svatých. Tato plátna se podařilo postupně v letech 2005 až 2010 restaurátorkám Markétě Pavlíkové a Heleně Helfertové nákladem města Slaného postupně restaurovat. Jedná se o osm cenných pláten od malíře pozdního baroku Jana Václava Spitzera († 1773). Tak to přesvědčivě rozpoznal kunsthistorik Martin Mádl, a to na základě rozboru konvolutu kreseb františkánských světců ze strahovské knihovny, které byly předlohou slánské kolekce. Z archivních pramenů vyplývá, že obrazy namaloval Spitzer v roce 1766. Při prezentaci obrazů posluchače zaujala nejen františkánská ikonografie, ale také postřehy restaurátorek a fotografická dokumentace pořízená v průběhu obnovy Spitzerova souboru.

--- Heinschovy oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína ---

V souvislosti s dílem malíře pozdního baroku Janem Václavem Spitzerem a jeho obrazy v refektáři byla na setkání představena další dvě cenná raně barokní malířská díla z konventního kostela – oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína od poměrně významného malíře Jana Jiřího Heinsche (* asi 1647, † 1712). Obě slánská plátna reprezentují v jeho tvorbě komornější stránku, místo mnohafigurových kompozic máme před sebou realistické zobrazení světce, který nabádá příchozího k meditaci, k náboženskému prožitku okamžiku v duchu raného baroku. V tomto směru oceníme zejména plátno se sv. Františkem, který s naznačenými stigmaty a v hlubokém usebrání rozjímá nad prostým křížem. Zajímavou historii má protější obraz se sv. Antonínem, který má před sebou žehnajícího Spasitele světa, jehož vládu nad všehomírem symbolizuje panovnické jablko ve formě zeměkoule. Krátce po instalaci obrazu si slánský kvardián Gilbert Hajdoš u donátora – hraběte Jiřího Adama II. z Martinic – posteskl, že malíř nesprávně „oblékl“ sv. Antonína do hábitu minority, nikoliv reformovaného františkána, kteří ve slánském klášteře působili. Do jaké míry byla žádost o nápravu správně tlumočena, nevíme. Faktem je, že když se dílo vrátilo z atelieru na oltář zpět, tak místo korekce Antonínova hábitu domaloval Heinsch malému Ježíškovi košilku.  Teprve v roce 1713, tedy rok po smrti J. J. Heinsche, za kvardiána Ludvíka Tomíčka, byl hábit přemalován.

Obě plátna byla poměrně nedávno obnovena. Po úpravě prostoru byly přesunuty boční oltáře sv. Františka a sv. Antonína ze svých původních míst pod kruchtu. Tam se po náhlé klimatické změně zakalil lak na obraze sv. Františka, že bylo nutné obraz restaurovat.  Učinila tak akad. mal. Magdalena Rafl Bursová v jarních měsících roku 2018.

--- Paměť krajiny (6.) --- Dientzenhoferův poutní kostel v Dolním Ročově (30. 4. 2026)

V črtě Ročov čtu těchto pár vět: „Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího údělu dostat, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje.“ Je to lapidární. Ten, kdo tohle napsal, něco o Bohu a zbožnosti věděl a dokázal to vyjádřit. (básník Ivan Slavík, poznámka k dílu V. B. Třebízského)   

Další putování „postgraduálu“ tak směřovalo do hlavního mariánského poutního místa na Slánsku a Lounsku – do Dolního Ročova. Limitovalo nás spojení, vystoupili jsme ve Smilovicích, odkud jsme před hřeben museli pěšky do Dolního Ročova doputovat. Za námahu jsme byli odměněni pohledem na pěknou sochu sv. Markéty, nedávnou zrestaurovanou. V klášterním kostele, díle K. I. Dientzenhofera, nás přivítala paní Marcela Blahoutová. Díky ní jsme mohli obdivovat poutní gotickou Madonu i celý interiér. Několik slov o spiritualitě augustiniánů (jeho základní díla Vyznání, O obci Boží), augustiniánská ikonografie, obrazy Panny Marie Dobré Rady a Panny Marie potěšující. Kolekce soch od Fr. I. Weisse, připomínka původní gotické architektury i zaniklé barokní Santiniho přístavby. Pak se cesty poutníků rozdělily. Menší skupina putovala Mariánským údolím do Kroučové, ta větší se rozjela do Cítolib, kde se seznámila s řadou skulptur na tamním rynku, nejvíce zaujalo Trojiční sousoší (před rokem 1715) s dílenskými sochami M. B. Brauna a sv. Prokop, který rovněž patrně vznikl v Braunově dílně. A pak cesta domů s "chýrnými" výhledy na České středohoří. (Vladimír Přibyl)

(15.) Lidové umění v regionu (2.) – podmalby na skle ze slánského muzea, lidová architektura

---  Sbírky slánského muzea --- v úvodní části byla připomenuta významná úloha Vlastivědného muzea ve Slaném, a to na poli shromažďování památek lidového umění. Počátek tohoto sbírkového zaměření byl spjat se založením muzea v roce 1885 spisovatelem Václavem Štechem. Podstatný nárůst fondu pak přineslo vybudování muzea v přírodě ve Třebízi (po roce 1968) spojené s nezapomenutelným nasazením bývalé ředitelky Boženy Frankové a jejích spolupracovníků. Dnešní doba již nepřináší takové možnosti a zájem o umění minulých generací rychle slábne.             

Podmalby na skle ze slánského muzea

(a) --- Podmalby na skle ze slánského muzea --- kolekce patří ke starým fondům muzea a částečně je vystavena ve stálé expozici. Při setkání však byly představeny i další památky, které jsou uloženy v depozitáři. Úvodem byla naznačena základní typologie: (a) barevný obrázek na skle (Farbbilder), které je vytvořen výlučně malířskou a kresebnou technikou, a (b) sklářské podmalby (Schliffbilder), které předpokládají spolupráci malířů a pracovníků, kteří působili poblíž sklářských hutí (brusiči, pozlacovači, zrcadláři). Následně, jako v katalogu, defilovaly před posluchači na plátně jednotlivé artefakty, přičemž památky ze slánského muzea byly porovnávány s dalšími artefakty – zejména z Národního muzea. Vedle formálního provedení byla věnována pozornost ikonografii podmaleb. Například při promítání obrazu s vyobrazením Nejsvětější Trojice (v ikonografickém schématu Trůn milosti) byla konstatována vazba na poutní místo v rakouském Sonntagbergu, kde je po několik století uctíván takto pojatý oltářní obraz. Ostatně s tímto vyobrazením se setkáváme v jižních Čechách (sousoší v Nové Bystřici, Třeboni v nice domu čp. 84 náměstí, v lapidáriu kláštera minoritů v Jindřichově Hradci atd.). Z příkladů účastníky asi nejvíce zaujala podmalba Adam a Eva u stromu poznání z poloviny 19. věku, jež byla zhotovená někde v okolí České Kamenice a Nového Boru. Podle stejné šablony (stejná šablona, jiný malíř) byl zhotoven další „sériový kus“, který se nachází ve sbírkách Národního muzea.

(b) --- Kaple sv. Martina ve Třebízi a její oltář --- kostelík postavili v roce 1754 a zapadá do prostředí obce s řadou památek lidové architektury (na setkání jsme mluvili o historii obnovy usedlosti čp. 1 – Cífkův statek).  Pohled na průčelí kaple vypovídá o tom, jak měl stavitel před očima sice vzor velkého barokního umění, které však pojal v poněkud rustikální formě – v jistém působivém zjednodušení. Na průčelí zaznamenáme v malebném napodobení průhyb, všimneme si „usnadnění“ práce s dekorem. V interiéru pak postřehneme nedůslednost zedníka při práci se šablonou při vytahování profilů atd. V kapli se nacházela před rokem 1990, po dohodě s duchovní správou, nevelká, ale zajímavá expozice lidového církevního umění. Interiéru dominovala oltářní architektura, která byla po roce 1990 restaurována, ale po dalším vloupání a krádeži, nezbylo muzejníkům nic jiného, než oltář „odstrojit“ a zbylou sochařskou výzdobu a oltářní obraz uložit do depozitáře.  Nás na setkání upoutal zejména oltářní obraz sv. Martina (1869?), který představuje jedinečný příklad malby akademicky neškoleného umělce – lidového malíře. V regionu je obdobných památek skutečně poskrovnu.         

Oltářní obraz sv. Martina z kaple ve Třebízi 

(c) --- Lidová architektura na Slánsku včera a dnes --- v této části jsme si na úvod promítli řadu snímků lidové architektury z regionu, které zhotovil kolem r. 1900 František Duras (* 1852, † 1931 Slaný). Viděli jsme špýchar v Kačici, usedlosti v Honicích a Tuchlovicích, statek v Kamenných Žehrovicích, špýchar v Třebusicích, stodolu v Přelíci – to vše již dávno zaniklo. Poté jsme si připomněli cennou práci – Inventarizaci lidové architektury okresu Kladno, kterou provedl v roce 1985 Ing. arch. Jiří Škabrada se spolupracovníky (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů). Máme tak představu, v jakém stavu se nacházel tento druh zástavby těsně před rokem 1990. Od této doby se toho mnoho změnilo, okruh památek lidové architektury prořídl. Dále byly dokumentovány dva nedávné příklady úsilí o záchranu památek lidové architektury na Slánsku – úspěšná obnova sýpky u čp. 7 v Královicích u Slaného a zatím neúspěšná snaha o záchranu usedlosti čp. 15 v Hořešovičkách. Jako příklad mohutného kamenného statku jsme si prohlédli usedlost čp. 18 ve Šlapanicích u Zlonic tak, jak vypadala v roce 1985, najednou jsme se ocitli v prostředí téměř barokním.      

Statek čp. 18 ve Šlapanicích u Zlonic (1985)

(d) --- Ze života velkoměsta --- svým způsobem opakem života venkova na konci 19. století byla atmosféra Prahy. A tak jsme na závěr tohoto bloku doplnili náš program o dva pražské žánrové obrazy Vojtěcha Bartoňka. Jeho dílo bylo ve své době velice populární. Prezentace obrazu Popeláři (Z ulice z roku 1887), zapůjčený z Galerie Kodl, proběhla v Jiřském klášteře roce 2010. Druhý obraz – Spor na dvoře (Zlé sousedství z roku 1889) – je ve sbírkách slánského muzea. Obě plátna, která byla malována krátce před Národopisnou výstavou českoslovanskou, jsou obsahově sdílná – účastníky přednášky zaujalo, jak Bartoněk na plátnech zachytil kouzlo okamžiku, vykreslil originalitu obyvatel města a je tu humorný podtext. Cílem malíře bylo diváka pobavit, a to se mu podařilo. Za připomenutí také stojí, že Vojtěch Bartoněk byl přítel malíře Františka Slabého († 1919) ze Sazené, kam jezdil a kde také společně malovali.

Vojtěch Bartoněk, Popeláři (Z ulice), (1887), Galerie KODL

Vojtěch Bartoněk, Spor na dvoře (Zlé sousedství), (1889), Vlastivědné muzeum ve Slaném