--- Paměť krajiny (9.) --- "Trojúhelník" Bernarda Ignáce z Martinic --- (3. 9. 2026)

 „Roku 1656 pojal nejosvícenější hrabě a zakladatel Bernard Ignác z Martinic slib a nastoupil pouť do skutečného loretánského domu, kde počalo naše spasení. Poté, co pobýval v Itálii a vrátil se z této cesty, dal v kostele Nejsvětější Trojice v Slaném vystavět loretánský dům (svatou chýši) na důkaz a pro věčnou paměť své nejosvícenější a nejvznešenější rodiny. Když jej roku 1657 dokončil, dostal odtud i františkánský klášter jméno Loretánský. Téhož roku, dne 8. září, sloužil v této Loretě první mši svatou otec Aegidius Pollein, toho času provinciální ministr…“ (Memoriale slánského františkánského kláštera, zal. 1660)

Bernardino Amici ofm, Trattato delle Piante & Imagini de i sacri edificii di Terra Santa (1620)

První setkání programu Paměť krajiny ročníku 2026/2027 směřovalo do Slaného, kde jsme se mohli „dotknout“ staveb, o kterých jsme na akademii v posluchárně mluvili před promítacím plátnem. Naši cestu okolo Slaného jsme nazvali --- "Trojúhelník" Bernarda Ignáce z Martinic  --- stavebníka raného baroku v Slaném, v podstatě jsme se zabývali krátkým desetiletým obdobím od roku 1655, tedy od založení františkánského kláštera, do postavení Božího hrobu nad Kvíčkem v roce 1665. Byli jsme svědky toho, jak Bernard Ignác z Martinic († 1685) sakralizoval okolní krajinu, a to v intencích barokního historismu, kterého byl – jako stavebník – významným představitelem. I my jsme mohli po staletích vstoupit do biblické krajiny, do Svaté země, jejíž památky na věrných kopiích v nejbližším okolí města vystavěl. Jeho koncepce byla zahájena budováním lorety, připomenutím posvátného místa v Nazaretu, kde zvěstoval archanděl Gabriel narození Spasitele. Na Slánské hoře, která se ve starých františkánských pramenech nazývá Hora křížová, dal v roce 1662 vztyčit kalvárii a vše vrcholí na kopci nad Kvíčkem, kde v roce 1665 vysvětil kardinál Vojtěch Harrach Boží hrob, místo Zmrtvýchvstání Páně. 

--- Z deníku kardinála Harracha 10. srpna 1665 ...  „Po osmé hodině jsme se vrátili do Slaného, kde jsem v kapli svatého hrobu posvětil oltář za velkého utrpení, neboť bylo nutné, abych vcházel vždy po kolenou, a do kaple se nevešlo víc než tři lidi. Místo pro relikvie bylo uprostřed horního kamene. Nejnepříjemnější bylo ale, když jsme zapálili svíčky, protože jsem byl nucený hned vyjít kvůli kouři, pokud jsem nechtěl oslepnout. Kouř však brzo zmizel, a tak jsem stihl odsloužit ještě mši.“ --- 

A u slánského Božího hrobu byl také náš program semináře pod širým nebem zahájen. Úvodem jsme věnovali pozornost novozákonnímu textu (Markovo evangelium 16, 1-15) – základní duchovní obsah památky, nato jsme se věnovali architektuře, porovnali stavbu s barokním obrazovým bedekrem o památkách ve Svaté zemi františkána Bernardina Amica (1620), přičemž bylo konstatováno, že slánský Boží hrob vycházel z podrobnějšího zaměření a nese řadu detailů, které současná svatyně v Jeruzalémě – po celkové přestavbě po roce 1810 – postrádá. 

Pohled ze Slánské hory na kostel sv. Gotharda

Následoval výstup na Slánskou horu, kde dal Martinic vztyčit v roce 1662 kalvárii – tři kříže s ukřižovaným Kristem, po stranách stály postavy sv. Jana Evangelisty a Panny Marie; na vrchol skalního masivu tehdy vedla upravená cesta. Tak o tom vypovídá ztracený výkres, který se kdysi nacházel ve státním archivu. Byly zmíněny i novější pověsti, které v dnešní společnosti rezonují daleko více než záměr stavebníka. Sestup z kopce do města byl obtížnější, než jsme předpokládali, ale vše jsme zvládli.

Slánská loreta v roce 2005 na snímku Pavla Vychodila

Naše putování skončilo vlastně na počátku Martinicova projektu – pod klenbou slánského klášterního kostela u loretánské kaple. Na místě jsem tak mohli opět ocenit Martinicovu snahu o přesnou multiplikaci – v tomto případě iluzivně pojednané průčelí, které odpovídá plastickému opláštění Svaté chýše v italském Loretu (kam byla, podle tradice církve, zázračně přenesena z Nazareta). Byly uvedeny i méně známé okolnosti spojené se stavbou slánské lorety. Podstatným ideovým momentem, který stál u jejího zrodu, byly kontakty nejvyššího purkrabího s habsburským dvorem. Kardinál František z Dietrichštejna v roce 1627 vysvětil ve vídeňském augustiniánském kostele svatou chýši, o niž se zasadila manželka císaře Ferdinanda II. Eleonora Gonzaga a jež se stává i jakousi privátní kaplí habsburského domu. V roce 1654 je v ní, a to pod nohama Panny Marie Loretánské, ve schránce pochováno srdce zesnulého mladého Ferdinanda IV. Tím byla zahájena tradice ukládání srdcí příslušníků rodu do krypty lorety (Herzgruft). Tuto událost měl Martinic patrně také na zřeteli. V závěti poručil, aby po smrti bylo jeho srdce rozděleno na tři části a ty umístěny – v poutní kapli Panny Marie Altöttingské před Strahovskou branou, v kryptě pod oltářem kolejní kaple piaristů v Slaném a ve slánské svaté chýši za oltářem …pod nohama sochy Panny Marie Loretánské. Účastnici tohoto semináře mohli v interiéru lorety toto místo – označené pamětní deskou – spatřit. Jen socha Panny Marie loretánské v kapli chyběla – v současné době ji obdivují návštěvníci na výstavě Z lorety do lorety v pražské Loretě. O slánské loretě více ve sborníku Slánské rozhovory

Poděkování patří slánskému Infocentru a klášteru bosých karmelitánů v Slaném za zpřístupnění Božího hrobu nad Kvíčkem a klášterního kostela. Po poněkud namáhavějším programu přišla vhod návštěva cukráren, restaurací, při nichž doznívaly zážitky ze studijní vycházky. (Vladimír Přibyl, za řadu snímků díky Pavlu Zejškovi)

(18.) Z kostelů v Libušíně, Dřetovicích a ze staroslavné Budče

Dřetovice, kostel sv. Václava, oltář sv. Františka Saleského, nástavec – sv. Dorota

Ubohá krajino, plná ran a prašiviny... Miluji ji přese všechno, miluji sežehlý drn a zakrslé smrčky... miluji suché cesty… poněvadž jsou do nich vtlačeny šlépěje lidských nohou, ubohých lidských nohou... Miluji tento kus světa…Miluji tento kraj, zbrázděný lidskými osudy… (Jan Čep, † 1974)      

Poslední společné „putování“ za památkami před prázdninami směřovalo do Libušína, Dřetovic a na staroslavnou Budeč. Úvodem jsme si řekli, že nám nejde o „deskriptivní“ seznámení s historií uvedených lokalit – na hradištích v Libušíně i na Budči probíhaly v minulosti rozsáhlé archeologické průzkumy, jejichž výsledky byly zveřejněny v dostupných odborných publikacích a statích. Naším cílem bylo se zastavit u mladší umělecké výzdoby, která často časem zanikla, byla zničena, odcizena – zmizela tak z očí návštěvníků. Pokusili jsme se rekonstruovat původní podobu interiérů kostela v Libušíně a na Budči, nebo alespoň připomněli (času bylo málo) význam jedné z barokních památek, která po restaurování byla deponována a není k vidění – obraz sv. Františka Saleského z dřetovického kostela.

(1.) Obraz sv. Jiří z libušínského kostela  

Zařízení libušínského kostela dle inventáře z poloviny 18. věku bylo skromné. Interiéru dominoval hlavní oltář opatřený nákladem Bernarda Ignáce z Martinic v roce 1683 (nápis na spodní části oltáře). Oltářní obraz, jenž se stal v roce 1991 terčem krádeže, známe jen z fotografií. I tak oceníme kvalitu výtvarného pojetí, již předurčovala osobnost zadavatele. Vidíme rozmáchnutého sv. Jiří na koni s mečem, který potírá draka. Obraz měl dynamiku a kompozici malby vystavenou na diagonále, v detailu se uplatňovala tvář světce a chocholy na jeho přilbici. Nejspíše není náhodná ani doba pořízení plátna. Roku 1683 proběhla u Vídně památná bitva mezi křesťanskou Evropou a osmanskou říší – osudová událost pro tehdejší celou Evropu. Dá se stále předpokládat, že obraz nezanikl, nebyl zničen a může se ještě někde objevit, třeba na nějaké aukci. Naštěstí základní fotografická dokumentace – která by poměrně spolehlivě zmíněné dílo identifikovala – byla ještě před vloupáním provedena. 

(2.) Děkanský kříž nad Libušínem

„Cestou z Libušína“ jsme se zastavili u Děkanského kříže – jedna z mála úspěšných akcí při záchraně drobných památek v krajině poslední doby. Při staré cestě do Smečna se nedaleko libušínského kostela od nepaměti nacházel Děkanský kříž (GPS – 50.1572072N, 14.0312058E). Jak vypovídají staré mapy, býval tady již ve druhé polovině 18. století (tehdy ještě ne zcela zalesněné) a této části lesa se také říkalo U Děkanského kříže. Ve smečenské farní kronice se píše, že kříž byl v roce 1867 obnoven péčí hraběte Jindřicha Clam-Martinice. Zda byly tehdy zachovány plechové obrazy Ukřižovaného a Panny Marie Bolestné, které řadu let předtím namaloval Johann Gruss († 1855), nevíme. Opravený kříž o křížovém dni v pondělí 27. května benedikoval smečenský kaplan Josef Kandler. Křížové, nebo také prosebné dny (Feriae Rogationum), jejichž tradice sahá v církvi až do 5. století, se konaly tři dny před Nanebevstoupením Páně. Bylo zvykem, že věřící v průvodu za křížem prosili o odvrácení hladu, války a vyprošovali si dobrou úrodu.  V dalších letech se kříž opravoval opakovaně, čas od času bylo třeba jeho břevna vyměnit. Pamětníci vzpomínají, že zde kolem roku 1970 stál prostý mohutný kříž, ale po roce 1990 zanikl. Díky iniciativě dobrovolníků okolo Mariana Kruckého z unhošťského muzea se podařilo v roce 2010 vztyčit kříž nový s korpusem Krista malovaným na plechu. I tentokrát počasí vykonalo své a v roce 2023 se kříž skácel. Na jeho poslední obnově se podílel Český svaz ochránců přírody Kladensko, město Libušín a rozdělovská farnost.

(3.) Obraz sv. Františka Saleského z dřetovického kostela

Josefínské rušení klášterů svým způsobem „přispělo“ i k obohacení památkového fondu v regionu – ve Svárově oltář sv. Jana Nepomuckého ze zrušeného kláštera augustiniánů v Praze na Zderaze, v Družci oltář s plátnem sv. Filipa Neri a ve Dřetovcicích se  sv. Františkem Saleským – oba ze zrušeného kláštera paulánů v Praze. Obraz sv. Františka Saleského byl v roce 1991 při loupeži vážně poškozen a při jeho opravě se „ukázaly“ okolnosti jeho vzniku. Oltář dal zhotovit v roce 1685 kněz Maxmilián Ras na památku své zesnulé matky Doroty – plátno se sv. Dorotou bylo umístěno v nástavci oltáře. My jsme se věnovali obrazu sv. Františka Saleského, který je vypodobněn v posvátné chvíli, kdy se stává terciářem řádu pavlánů – podle tradice tohoto řádu prý nejvýznamnějším. Malíř zde vycházel patrně z nějaké dobové grafické předlohy, výtvarnou obdobu jsme zatím ve fondu českého barokního umění nenalezli. Zajímavá je i symbolika – zářící kotouč nad postavou sv. Františka z Pauly, s nápisem AMOUR, který připomíná zásadní dílo sv. Františka Saleského --- TRAITE DE L'AMOUR DE DIEU (1616) --- (POJEDNÁNÍ O LÁSCE K BOHU), které je jedním z vrcholných děl francouzské mystické literatury 17. věku. Pozoruhodný je také nápis v knize života sv. Františka Saleského, kterou drží andílek ve spodní části, v české barokní tvorbě jde nikoliv o obvyklý latinský, německý nebo český text, ale o ojedinělý francouzský. A tak před námi starý obraz „promluvil“ o svém vzniku (votivní obraz Maxmiliána Rase – vzpomínka na zesnulou matku), původu (kostel sv. Salvátora u zrušeného kláštera pavlánů v Praze), o umu neznámého pražského malíře, o bystrém a obětavém světci sv. Františku Saleském, význačném představiteli evropské kultury.

(4.) Zaniklé zařízení starobylého kostela na Budči 

V závěru setkání jsme společně uvažovali o poměrně komplikované obnově interiéru rotundy na starobylé Budči, která proběhla po roce 1990; tehdy byl dokončen archeologický výzkum uvnitř památky (Dr. Miloš Šolle). Pokusili jsme se rekonstruovat působivé, duchovně sdílné prostředí památky z let 1923–1927 (z období příprav na svatováclavské milénium v roce 1929). Upoutala malovaná výzdoba klenby s českými patrony (sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Vojtěch a bl. Anežka Česká), obíhajícím textem ze Svatováclavského chorálu (Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynout nám ni budoucím). Tato výzdoba však zcela zanikla, ztrátou je i částečná devastace hlavního oltáře se sochami sv. Petra a Pavla – dílo řezbáře Františka Vavřicha, který je zhotovil podle návrhu Štěpána Zálešáka (socha sv. Petra a dvě plastiky andělů se staly kořistí zlodějů; dnes se torzo budečského oltáře nachází v kostele Narození Panny Marie v Žilině). Pro mnohé tak posvátný „svatováclavský duch“ svatyně vyvanul a (zatím) nebyl nahrazen. Památná gotická socha Ukřižovaného z hlavního oltáře byla zachráněna, posléze zrestaurována a nato krátkodobě vystavena v Národní galerii a Strahovské obrazárně (dnes je uložena depozitáři pražského arcibiskupství). V souvislosti s poznáváním historie Budče byla také zmíněna nezapomenutelná osobnost PhDr. Václava Davídka, který je na tamním hřbitově pochován.

--- Paměť krajiny (8.) --- Ze Smečna do bývalých lázní Šternberk (4. 6. 2026)

Ve Smečně, ke sv. Donátu

Hrad Smečno, starodávné sídlo proslulého rodu pánův a hrabat z Clam-Martinic, poutá již zdaleka pozornost cestujícího do Slaného. Pohodlná silnice vede z tohoto města vesnicí Malou Kvící do městečka Muncifaje, na úpadu vysoké planiny ležícího a jindy též "dolní Smečno" nazvaného, a úhlednou řadou jeho domů na nejvyšší místo planiny, kde západně od města hrad stojí. (Jindřich Otakar Miltner, 1854)

Závěrečná kapitola letošního ročníku „postgraduálu“ – PAMĚŤ KRAJINY – patřila památkám ve Smečně --- navázali jsme na přednášky SMEČNO (1), SMEČNO (2), SMEČNO (3). Nejprve jsme si prohlédli sochu sv. Jiří na smečenském rynku a ocenili nejen její výtvarné pojednání, ale i technické řešení. Uvědomili jsme si, že takových svatojiřských drakobijců je v našem památkovém fondu málo, a přitom vzpomínali na gotickou sochu na nádvoří Pražského hradu. Skulptura sv. Donáta, druhotně umístěná před děkanstvím (dříve na polích ke Kačici) a v roce 2000 náročně zrestaurovaná (akad. soch. Michael Bílek, † 2015), není dílem I. F. Platzera, jak se tradičně uvádí, ale Matyáše Schöhnerra, jak o tom vypovídá nalezená smlouva z roku 1740 mezi hrabětem Michaelem z Martinic a K. I. Dientzenhoferem, kde je tento sochař jmenovitě uveden. Další zastavení bylo svatojánské – krásná statue sv. Jana Nepomuckého (1723), která byla zhotovena nákladem Augustina Passera (Vrabce) děkana z Nepomuku, který ve Smečně kaplanoval. V této souvislosti byla podtržena klíčová úloha Smečna při šíření svatojánské úcty v regionu, a to v době před svatořečením mučedníka zpovědního tajemství (1729). Barokní „magnet“ města představuje sousoší Nejsvětější Trojice vystavené na trojúhelném půdorysu, které zdobí jedinečné reliéfy I. F. Platzera symbolicky upomínající na tři trojiční osoby (Bůh Otec, Syn a Duch svatý).

Připomněli jsme se rovněž pověsti o „smečenském dráčkovi“, jehož kamenný reliéf nám zůstal utajen pod lešením. Baziliška, tedy znak Anny Dražické z Kunvaldu, jsme však mohli vidět jednak na nádvoří zámku a jednak v zámecké kapli sv. Anny. Její tajemný a působivý interiér překvapil, bylo zde mnoho k obdivu a poučení – zajímavá historie novogotického oltáře (kompozitum barokního – spodní část, malé deskové obrazy sv. Rocha, Šebestiána, sv. Bernarda a sv. Ignáce – a novogotických  reliéfů, malovaných křídel), vše vzniklo patrně pod dohledem malíře Jana Gruse před rokem 1840, sám pak namaloval poprsnici kruchty, již zdobí výjev Kázání na hoře (evangelium sv. Matouše, 5 kapitola). Obdivovali jsme i mobiliář – Madonu z kararského mramoru přivezenou Clam-Martinicem z Říma před rokem 1878, votivní obraz Marie Anny hraběnky z Martinic (1759), votivní obrázek Kateřiny Fajfrové z Nového Strašecí (1727). 

Oltář sv. Anny v zámecké kapli, vlevo reliéf sv. Kateřiny, uprostřed sv. Anna a Panna Maria s malým Ježíškem, vpravo sv. Barbora. 

Cestou do saly terreny jsme se zastavili u dvojice soch, které představují dva splněné Herkulovy úkoly (Herkules a nemejský lev a Herkulův zápas s hydrou). Před vstupem do saly terreny jsme se pokusili interpretovat barokní úpravu zahrady – vznikla patrně pod duchovní patronací Marie Josefy ze Šternberka, vdovy po Jiřím II. Adamu z Martinic – a to jako aluze na korunovační operu Karla VI. Constanza e Fortezza, která zazněla v roce 1723 v Praze. Ostatně stěžejní náměty opery Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou a Horatius Cocles na mostě Sublitius jsou namalovány právě na barokní klenbě saly terreny (J. K. Kovář, 1740). Poté se větší část poutní ekipy vydala lipovou alejí do bývalých lázní Šternberk – zazněl zde krátký referát o jejich historii a závěru života Karla Havlíčka Borovského, který zde pobýval a u jehož domu jsme se také zastavili. Někteří neodolali a napili se vody z místních pramenů. (Vladimír Přibyl)