(19., 20.) Piaristé v Slaném

sv. Jana Kalasanský, detail obrazu z bývalé koleje piaristů v Slaném 

Zakladatel nového řádu sv. Josef Kalasanský si je dobře vědom naléhavé potřeby věnovat se chudé a zanedbané mládeži. „Je vlastní instituci Zbožných škol,“ píše, „že vyučuje chlapce, a hlavně ty chudé, z nichž mnozí kvůli své chudobě nebo lhostejnosti svých rodičů nechodí do škol a ani se neučí žádnému úřadu nebo povolání, místo toho chodí ztracení a nečinní, a proto se snadno dají zlákat různými hazardními hrami, hlavně kartami, a když nemají dost peněz na hru, nejprve je kradou doma a potom kdekoliv můžou, anebo je získávají jinými politováníhodnými způsoby. Aby byly vymýceny kořeny tohoto zla, tak škodlivého pro společnost, nabízejí se otcové Zbožných škol, že se ujmou namáhavého úkolu vyučovat je zdarma ze soucitu.“

Úvodní dvě podzimní setkání patřila slánským piaristům, kterým zatím nebyla v regionu věnována zasloužená pozornost. Jejich slánská kolej, založená v roce 1658, se skutečně stala tehdejším centrem vzdělanosti a ohniskem barokní kultury – výtvarné umění, hudba, divadlo, vzdělání. Tento pozoruhodný rozvoj v podstatě ukončily války o rakouské dědictví a zrušení gymnázia v roce 1777. Základní stručný přehled dějin piaristů v Slaném  

Na tomto studijním blogu byly před časem zveřejněny dva soubory z přednášek, které zazněly v minulém běhu (na podzim 2024) PIARISTÉ V SLANÉM (1.) a PIARISTÉ V SLANÉM (2.), na které odkazujeme, zbytečně bychom se opakovali. 

Při letošním setkání jsme doplnili přednášku o tři nové kapitoly: [1.] Příběh o vyhloubení studny ve slánské koleji, [2.] Skryté poklady slánských piaristů a [3.] Umění piaristů v Benešově, kde se nachází původní barokní architektura kostela, a to včetně piaristické výtvarné výzdoby.

(1.) Příběh o vyhloubení studny ve slánské koleji. Na konferenci o piaristech v Benešově v roce 2010 upoutala účastníky setkání kresba v jednom z rukopisů z tamní koleje, na které byl načrtnut schematický výkres studny. Shodou okolností v kronice slánských piaristů byl v roce 1733 pečlivě zaznamenán poutavý a dramatický příběh o hloubení studny – patrně té, která se dodnes nachází v atriu koleje. Interpretace textu není uzavřena, bylo by zajímavé konzultovat hydrologickou situaci na místě s experty. Ale ze zápisu v kronice vyzařuje nejen cílevědomé úsilí, ale i odborné znalosti piaristů, kteří navíc mnohé konzultovali se znalci. A samozřejmě pohromu se zavalením řemeslníků a jejich záchranu sledovalo se zatajeným dechem celé město. I vlastní dokončení studny v roce 1734 vypovídá o detailech, o součinnosti mnoha mistrů i o tom, jak byla nakonec studna ozdobena sochou sv. Jana Nepomuckého, jenž byl duchovní patron celé akce. Pracovní text ke stažení zde.

(2.) Skryté poklady slánských piaristů. Ilustrativní fotografie ze strahovské klenotnice uvedla posluchače do světa zlatnických barokních památek, které se v tehdejších inventářích evidují jako preciosa (z latinského přídavného jména pretiosus). Je logické, že jen předměty z drahých kovů – mešní kalichy, monstrance, ciboria – mohly být důstojně použity při liturgii. Slánský pacifikál s úlomkem svatého kříže, na kterém byl ukřižován Kristus, daroval slánské koleji v roce 1735 piarista P. Justus a S. Theophilis, který byl v letech 1730–1733 jejím rektorem. Autorem tohoto pozoruhodného díla byl patrně František Dominik Vyskočil z Uherského Hradiště. Kříž se nachází ve sbírkách slánského muzea, přičemž je uložen v pouzdru, které na povrchu zdobí tzv. slepotisk – otiskování zahřátých mosazných razidel (kolků, válečků) do vlhké kůže bez použití barvy. Další památkou, která byla prezentována, je barokní mešní kalich snad od pražského zlatníka Jana Jiřího Heyera. Kalich zdobí smaltové destičky s vyobrazením morových patronů: sv. Rozálie, sv. Šebestiána, dále františkánů: sv. Františka a sv. Antonína (souvislost s klášterem františkánů v Slaném) a patronů kolejní kaple sv. Josefa a Panny Marie – Immaculaty (kalich byl před několika lety odcizen). 

Barokní kožené pouzdro zdobené slepotiskem pro slánský ostatkový kříž 

 

(3.) Piaristický kostel sv. Anny v Benešově. Účastníkům byla doporučena návštěva piaristického kostela v Benešově (která se dá spojit s putováním po červené turistické značce Měsíčním údolím podél Konopišťského potoka do Poříčí nad Sázavou, kde se nacházejí dva románské kostely). Jedna z historických vazeb ke Slanému... když v roce 1676 prováděl provinciál piaristů Ambrosius Prachovský vizitaci v řádové koleji v Slaném, setkal se s ním regent konopišťského panství František Campion a tlumočil mu přání hraběte ze Sinzendorfu založit v Benešově piaristickou kolej. K tomu došlo později – v roce 1704, a to za hraběte Františka Leopolda Přehořovského z Kvasejovic. Upoutá nejen barokní architektura kostela podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho (1705–1720), ale i umělecká výzdoba. Míníme tím díla malíře Felixe Leichera (zejména hlavní oltářní obraz se sv. Annou), který studoval na piaristickém gymnáziu v Příboře a malbu ve Vídni, jeho učitelem se na akademii stal slavný pozdně barokní malíř Franz Anton Maulbertsch. Ikonograficky zaujala i tamní kazatelna s propracovaným programem – Starý a Nový zákon. 

 

--- Paměť krajiny (11.) --- Louny s ThLic. Jaroslavem Havrlantem (22. 10. 2026)

Předposlední letošní setkání poutníků v duchu PAMĚTI KRAJINY směřovalo Loun, kde nás na autobusovém nádraží očekával historik ThLic. Jaroslav Havrlant z lounského muzea. Pro rekapitulaci a jako podnět k dalšímu poznávání tohoto města nad Ohří snad jen telegrafický popis trasy a obrazová galerie. První památkou byl kostel Matky Boží (připomínka reliéfu s příběhem o vzkříšení Jairovy dcery Mt. 9,18–26, nikoliv Vzkříšení Lazara, jak je uvedeno na informační tabuli). Z dálky jsme zahlédli věžičku loutkového divadla – prvního „kamenného loutkového divadla“ v Čechách. Před základní školou postáli před sochou TGM (ano, pomníky mají své příběhy). Cestou byla naznačena poloha Pražské brány i místo zaniklého dominikánského kláštera (opěrák u domu čp. 76). Zastavili jsme se u rodného domu Jaroslava Vrchlického s pamětní deskou (otázka místa jeho narození – byly to skutečně Louny). Následoval pohled na synagogu a krátký komentář k postavení Židů ve městě. Nepochybně zaujala piazzeta  před divadlem Jaroslava Vrchlického – důstojná vzpomínka na lounského malíře Zdeňka Sýkoru, byl autorem zaniklé protipožární opony v divadle, na které s ním spolupracoval další lounský malíř Vladislav Mirvald. A pak jsme dorazili na náměstí – připomenuta stará a nová radnice, dům Daliborka (uvnitř dochovaná roubená místnost), upoutalo průčelí bývalé spořitelny od Františka Libry (projektoval zahradní město ve Velvarech a tamní synagogu). K historii domů na náměstí J. Havrlant poznamenal, že zde stálo jen několik domů s podloubím, které později zanikly. Pozornost jsme soustředili na Bendlovu mariánskou sochu (posluchači si pamatují jeho sochařské dílo v Budeničkách u sv. Isidora), zmíněna socha M. J. Husa, za kterou stojí dům Hilbertů – starosta Petr Pavel Hilbert a jeho synové Kamil (stavitel) a Jaroslav (spisovatel, dramaturg). Před kostelem sv. Mikuláše stojí někdejší latinská škola s renesančními štíty. Podstatná část exkurze byla věnována stavebnímu vývoji (Benedikt Rejt) a uměleckému zařízení kostela sv. Mikuláše (rozměrné barokní oltáře). Pak jsme prošli Žateckou branou a okolo bývalého špitálu (podle projektu Antonia della Porty) ke kostelu sv. Petra (románské základy, úpravy Mocker). V interiéru originální sochy Chrona a Víry od Matyáše Bernarda Brauna z Cítolib (jejich kopie na hřbitovní zdi jsme si mohli prohlédnout při minulém putování), je zde lapidárium kamenných prvků (náhrobky, fragmenty architektury, znaky města). Někteří si po rozloučení našli čas a ještě zamířili ke hřbitovnímu kostelu Čtrnácti svatých pomocníků s historickým přilehlým hřbitovem. (Vladimír Přibyl)

--- Paměť krajiny (10.) --- "Cítoliby – Sláva barokní Čechie" (24. 9. 2026)

Dva z celkového počtu tří zvonů padly za oběť nesmyslným rekvizicím za I. a II. světové války. Ještě dnes mi srdce usedá, když vzpomenu na okamžiky, kdy jako chlapec jsem bezmocně sledoval, jak jeden z těchto památných zvonů, ten hlasatel a svědek vzrušených lidských okamžiků plných radosti a zase smutku, byl za německé okupace na věži rozbíjen a po kusech strháván z věže dolů, aby jeho materiál posloužil k výrobě ničivých vražedných nástrojů. Zbyl už zvon jediný… Na závěr si kladu symbolickou otázku: budeme schopni my a další generace, jež přijdou po nás, ubránit tento už jen jeden jediný zvon před neblahým osudem zvonů ostatních? ( hudební skladatel Zdeněk Šesták, 1984)

Jediný dochovaný zvon VÁCLAV (1529), po opravě a před zavěšením na věž kostela (2022)

Druhé podzimní setkání poutníků v duchu PAMĚŤ KRAJINY nejprve směřovalo do Cítolib, do tamního chrámu sv. Jakuba Většího – za českým barokem, navázali jsme tak na naše přednášky o baroku v regionu (Zlonice, Kladno atd.). Díky pochopení lounské farnosti jsme měli před rozměrným plátnem Václava Vavřince Reinera a andělskou skupinou tančících andělů světlonošů Matyáše Bernarda Brauna jedinečnou příležitost „dotknout“ se velkého umění českého baroku, jeho reprezentativního souboru. 

V této souvislosti jsme si připomněli nadčasový význam této pozoruhodné epochy našeho umění v časech, které nebyly pro tuto zemi vůbec lehké. Přenesli jsme se tak do září roku 1938, do pražského Valdštejnského paláce, do expozice památné výstavy Pražské baroko 1600–1800. Právě zde – na čelní stěně sálu – upoutal velkou pozornost právě cítolibský Reinerův obraz – byl to obranný výraz hodnoty českého umění, svým způsobem manifestace státnosti těsně před „Mnichovem“. Z hlediska české uměnovědy byl dále vzpomenut slánský rodák, historik umění V. V. Štech, který v té době se spolupracovníky dokázal zdůraznit aktuálnost českého baroku na poli uměleckém a kulturním. 

Dále jsme si přiblížili význam další generace našich historiků umění, kteří zásadním způsobem obohatili naše poznatky v této oblasti, tuto skupinu reprezentují zejména O. J. Blažíček († 1985), Pavel Preiss († 2023, jeho dílem je velká monografie o V. V. Reinerovi z roku 2013) a Jaromír Neumann († 2001). Poslední jmenovaný napsal obsáhlou monografii Český barok (1969, 1974). Od 50. let minulého století se tímto obdobím Neumann intenzivně zabýval, posléze postupně překonal svůj ideově deformovaný pohled na barok a přinesl ve svých novějších studiích řadu nových klíčových zjištění. Až do své smrti se snažil postihnout to, co jsme před časem nazývali národní identitou – čím se liší český barok do ostatních národních výtvarných projevů té doby, čím je inspirativní. 

Po velké výstavě Sláva barokní Čechie v roce 2001 uplynula řada, let – význam barokního umění ustoupil dnes poněkud stranou, cestu k českému baroku opět hledáme.  

V. V. Reiner, Svatý Jakub v cítolibském kostele, 1718

Při pohledu na jednu ze soch M. B. Brauna jsme si řekli, jak po její obnově významným restaurátorem Heřmanem Kotrbou v roce 1965, se „vypravila“ i tato památka na pouť za hranice, do Milána a pak i do dalších evropských zemí, kde v 70. a 80. letech minulého století naše baroko přitahovalo pozornost, svým způsobem toto staré umění „dobývalo svět“. No, snad i dnešní doba si uvědomí jeho význam a bude mu opět věnovat i potřebnou podporu, a to včetně restaurátorské péče o Braunovy sochy v Cítolibech. 

Na to jsme postáli před obrazem sv. Jakuba, který vznikl v době dokončení kostela kolem roku 1718. Jeho objednatel byl majitel panství a stavebník kostela Arnošt Bohumír Schützen z Leopoldsheimu (znak Schützů – mluvící znamení, německé slovo „der Schütze“ znamená v překladu „střelec“ – se nachází i na lavicích v kostele). Byla naznačena detektivní geneze poznání skutečného autora díla, které bylo po počátku 20. století, a to díky dodatečně domalované signatuře při restaurování v roce 1890, neprávem připisováno další osobnosti českého barokního umění – Petru Brandlovi. A byl to právě zmíněný Jaromír Neumann, jenž v roce 1967 přesvědčivě ve své studii dokázal, že cítolibský obraz není Brandlovým dílem, ale že vznikl v atelieru V. V. Reinera. 

Portrét historika umění V. V. Štecha, kresba neznámého autora, před rokem 1960

Při prohlídce Braunových barokních soch jsme se opět vrátili k osobnosti V. V. Štecha († 1974) – slánského rodáka, který byl ve své době asi nejvýznamnějším znalcem Braunova umění. Osobitým způsobem dokázal jeho sloh interpretovat a charakterizovat mluveným a psaným slovem, a to třeba při porovnání s další velkou postavou českého barokního sochařství F. M. Brokofem. A tak před auditoriem v kostele zaznělo i několik úryvků z jeho rozsáhlé stati Matyáš Bernard Braun (kniha Dohady a jistoty, 1967). 

Poté byla krátce věnována pozornost dalším dvěma obrazům v kostele, jejichž autorem je rovněž V. V. Reiner – ty však zhotovil až kolem roku 1733 pro dalšího majitele panství Arnošta Karla hrabě Pachtu z Rájova. Déle jsme se zdrželi u ikonografie oltářního plátna s vyobrazením sv. Barbory – patronky dobré smrti (pohnutý příběh o lupiči Chlévci – ve spodní části obrazu – pověst zaznamenal Václav Hájek z Libočan). 

Zcela na závěr bylo krátce uvedeno heuristické dílo nedávno zesnulého skladatele Zdeňka Šestáka († 21. 8. 2026), který pro kulturní svět „objevil“ hudbu cítolibských mistrů, jejichž odkazem se zabýval po celý svůj dlouhý život. Poslední rozloučení s ním proběhlo v sobotu 29. srpna právě v cítolibském kostele. 

Galerií soch pod širým nebem na rynku Cítolib jsme jen „prošli, před tímto souborem jsme postávali při květnovém putování do Dolního Ročova, a vydali se na cestu na Nový Hrad v nedalekém Jimlíně. Naše kroky krajinou doprovázely utěšené pohledy na České středohoří okořeněné vydatnou přeprškou s kroupami. Zámkem v Jimlíně nás provedla Bc. Lenka Ondříčková. Měli jsme možnost obdivovat záchranu památky, jíž díky „hospodaření“ zemědělského podniku po roce 1948 hrozil zánik, obdivovali nedávno restaurované záklopové stropy. A snad nebylo od věci na tomto místě v duchu porovnat vrcholné barokní dílo cítolibského kostela s oltářem v zámecké kapli, který je zde deponován z kostela v Letově u Podbořan. Prostě baroko v Čechách mělo řadu výtvarných hodnot, které spojoval život a víra obyvatel v tomto regionu v raném novověku. (Vladimír Přibyl)