Staré umění okolo nás (13.) – Za hlasem zvonů

(a) V úvodu několik poznámek o úloze zvonů v městě, krajině – zvon není vždy spojen s liturgickou úlohou tak, jak tomu bylo ve zvonicích ve věžích kostelů nebo zvonicích v jejich blízkosti. V této souvislosti zmíněny cimbály věžních hodin --- v Slaném (1740) nebo renesanční cimbál z Vysoké brány v Rakovníce od Brikcího z Cimperka (1581), který je k vidění v areálu rakovnického muzea. Zvuk zvonů a zvonků člověka v minulosti svým způsobem doprovázel na každém kroku – nakonec všichni máme v paměti třeba „zvonění“, které dotvářelo provoz našich železnic (příklad nedávno zbourané vechtrovny u nádraží v Unhošti se svými zvonky).

(b) Se starobylými zvony se setkali posluchači akademie při exkurzi ve věži kostela sv. Gotharda v Slaném, kde podal zasvěcený výklad Jan Hacker, který se zvonařskými památkami v regionu soustavně zabývá, pečuje o ně. Byla vzpomenuta mohutná věž kostela sv. Václava v Kmetiněvsi, která je sice po rekvizicích v roce 1917 beze zvonů, ale ve farní kronice se dochoval zajímavý zápis faráře premonstráta Urbana Vojty, který zaznamenal, kterými zvony se vyzvání při tom či onom církevním svátku, slavnosti. Zvonění v Kmetiněvsi mělo svoji zvukovou „hierarchii“.     

(c) Fatálně do kolekce zvonařských památek v regionu zasáhla rekvizice zvonů v roce 1917. V této souvislosti bylo připomenuto závažné badatelské dílo Ferdinanda Velce, který nám podrobně popsal v podstatě veškerý fond těchto nástrojů. Nebyla to jen práce spojená se soupisem památek na Slánsku (1904), ale i cenná studie Zvony v hejtmanství slanském v Slánském obzoru (1901) nebo jeho článek Dřevené zvonice na Slansku (Český lid 1905).  Příběh jedné z rekvizic v regionu – v kostele sv. Klimenta v Chržíně na Velvarsku –  byl přiblížen ze zápisů ve farní pamětnici, kde byl založen jak protokol o zabavení zvonů, tak přípis budyňského vikariátního úřadu v Charvatcích, jímž byl „vyreklamován“ zvon z roku 1530 od Mistra Tomáše z Litoměřic – ten je jako jediný zavěšen ve věži dodnes.      

(d) Jediným sporným momentem ve Velcově soupisu bylo datování zvonů, a to konkrétně u zvonu z přelícké zvonice, u kterého uvádí dataci 1386, přičemž navíc poznamenává, že se jedná o památku s nejstarším českým nápisem. Tento omyl korigoval Josef Hejnic v článku Nápisy na českých zvonech 14. – 16. století (Časopis národního muzea 1960), ostatně i výtvarné provedení reliéfů na tomto jinak památném zvonu je zjevně mladší, což odpovídá Hejnicově dataci k roku 1486. Pokud se jedná o nejstarší zvon v regionu, zdá se, že jedním z „adeptů“ je nástroj zavěšený ve věži kostela Všech svatých v Knovízi, který na svém plášti nese reliéf Ukřižování Krista na stromovém kříži – starobylý typ, který se objevuje v gotické malbě a sochařství běžně ve 14. století.           

(e) Byl prezentován přehled dřevěných zvonic na Slánsku ve formě tabulky a postupně proběhla jejich obrazová prohlídka, mluvilo se o opravě zvonice v Tuřanech, Řisutech (reliéfy sv. Václava a sv. Zikmunda na zvonu od Tomáše z Brna [1554] – autora zpívající fontány u pražského letohrádku na Hradčanech), Nabdíně, Želenicích a Skůrách. Ve Skůrách stál kdysi kostel sv. Bartoloměje, jehož fragmenty byly zasazeny po demolici v roce 1873 stavitelem Václavem Himmelem z Bratkovic do ohradní zdi (kružba, jeden ze svorníků s motivem Měsíce) – původně se jednalo nepochybně o významnou památku – snad dílo stavební huti, jejíž někteří členové – kameníci – získali zkušenosti na některé náročnější pražské stavbě. Skůry patřily v roce 1282 Vyšehradské kapitule. 

(f) Poslední zastávka patřila zvonici v Želenicích, ve které se nacházejí zvony od Brikcího z Cimperka (1581) a Jindřicha Senomatského ze Sternstatu (1613). Zvon Brikcího z Cimperka  má na plášti v literách vysázen biblický text z Melantrichovy bible (1549) – nejedná se jen o hodnotu výtvarnou, zvukovou, ale i o cenný doklad užití českého překladu bible (obdobně v regionu od téhož autora na zvonu v Lukově z roku 1589 – viz naše 5. setkání 27. 11. 2023). Zvon Jindřicha Senomatského upoutá pozoruhodným reliéfem znaku města Slaného.

K zapamatování •• Práce Ferdinanda Velce při průzkum zvonařských památek v regionu • fatální rekvizice zvonů v roce 1917 a 1943 • nástroj v přelícké zvonici a nová datace k roku 1486 • zvony v Želenicích ••    

Velvary, zvonice u kostela sv. Kateřiny, zvon Mikuláš Löwa z roku 1660

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (12.) – klášter v Hájku (2. část)

Hájek, klášter františkánů, loretánská kaple, Panny Maria Hájecká

(a) V úvodu několik poznámek o loretánské legendě, přenesení Santa casy do Itálie, vzniku poutního místa, proměny vzhledu santa casy – renesanční opláštění. Topografie loret v Čechách a na Moravě (doporučena publikace Jana Bukovského Loretánské kaple v  Čechách a na Moravě, 2000). Krátká zastávka v pražské Loretě, obdobné řešení jako v Hájku, zachovaná výzdoba, a to včetně interiéru lorety. Z dalších loret – zmínka o podobě santa casy v Rumburku, a to včetně dřevěného modelu od Jiřího Cobla, který byl také prezentován na slánských rozhovorech v roce 2019 (viz studijní literatura).

(b) Otázka rozšíření Černých Madon. Biblický citát – Nigra sum sed formosa (Černá jsem, a přece půvabná, starozákonní spis Píseň Písní, 1,5). Byla zmíněna konference v Piemontu «Kulty, svatyně a obrazy Černých Madon Evropy» (květen 2010). Kopie milostných mariánských obrazů a soch ze Svaté země, které sice byly původně v barvě dřeva, ale vlivem prostředí – kouř svíček, lamp, ošetření plastik lněným olejem – zčernaly a tak byly i kopírovány. V Evropě řada významných milostných mariánských soch a obrazů má tmavou barvu: Oropa a Loreto v Itálii, Montserrat ve Španělsku, Czenstochowa v Polsku, Einsiedeln ve Švýcarsku, Rocamadour ve Francii. V této souvislosti zmíněna Madona Březnická, 1396 (NG Praha), jejíž předlohou byla byzantská ikona (ve svatozáři zmíněný starozákonní citát Nigra sum sed formosa). Význam komentářů církevních otců ke starozákonní knize Píseň Písní od sv. Bernarda z Clairvaux – alegorie Církve = snoubenka Kristova.    

(c) Multiplikace milostných soch a obrazů – přenášení zázračných vlastností milostných soch a obrazů na jejich kopie – ty byly na posvátném místě dotýkány a přeneseny poutníky do nových lokalit, a tak tomu bylo i v Hájku Floriánem Jetřichem ze Žďáru (1623). V publikaci o Hájku (Jindřich Labe, Hájek svatý ... 1690) je tento způsob interpretován v souvislosti se zázračným uzdravením nemocných stínem sv. Petra –  „Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem... přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni.“ (Sk 5,15n).

(d) Rekonstrukce podoby kláštera v Hájku před rokem 1950. Výzdoba poutního místa v podstatě zanikla po násilném uzavření kláštera v roce 1950. Přiblížení výzdoby kaplí sv. Františka z Assisi (patrně obraz od Petra Brandla, před r. 1735, dnes v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimi), kaple sv. Antonína (obraz od Jana Jiřího Heinsche, 1687, zatím nezvěstný), kaple sv. Kříže (ostatky sv. Justina – dar Anny Marie Františky Terezie velkovévodkyně Toskánské v roce 1737). Připomínka mariánské výzdoby ambitů – lunetové obrazy 26 Madon – analogie s jinými poutními místy, nejblíže pražská Loreta). Zaniklý oltář Panny Marie Pasovské.

Rekonstrukce oltáře sv. Františka v Hájku – dnes v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimi
obraz někdy připisován Petru Brandlovi, před r. 1735

(e) Původní výzdoba lorety – rekonstrukce podoby oltáře, který se shodou okolností zachoval a postupně byl restaurován, po dokončení opravy kláštera se počítá s jeho umístěním na prvotní místo. Ikonografie a způsob provedení svatostánku, heraldická výzdoba atd. Význam chórové kaple nad loretou a funkce a výzdoba refektáře.

Prakticky se seznámíme s architekturou kláštera na exkurzi 14. května 2024.

K zapamatování •• loretánská legenda • základní topografie loret v Čechách a na Moravě, mapka Jana Bukovského (viz studijní podklady) • Černé madony a multiplikace milostných soch a obrazů • kaple sv. Františka s obrazem od Petra Brandla (?)    

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (11.) – Nástin života sv. Františka v ikonografii – klášter v Hájku (1. část)

(a) Základní informace o dvou františkánských klášterech v regionu – Slaný a Hájek, naznačení jejich významu. U slánského konventu podtržen větší význam na poli architektury (rozhodující úloha stavebník Bernard Ignác z Martinic) a výtvarného umění (dochována větší kolekce malířské výzdoby atd.). Hájecký klášter větší sepětí s životem obyvatel obcí na pomezí Kladenska a pražského regionu, nejstarší loreta na našem území (1623).  

(b) Poznámky k životu sv. Františka, charakteristika a vývoj řádu, minorité, observanti, kapucíni atd. – všichni tvoří jednu „františkánskou rodinu“. Přehled české františkánské literatury (k základnímu studiu doporučena stručná publikace Petra Alkantary Houšky, České františkánství (1996). Pro výtvarné umění přiblížen význam legendy o sv. Františkovi od sv. Bonaventury (1260–1262).

(c) K ikonografii sv. Františka – základní úloha Giottových nástěnných maleb v horní bazilice sv. Františka v Assisi, jeho význam pro obnovu italského malířství, jeho další nástěnné malby ze života sv. Františka v kostele S. Croce ve Florencii, kapli Bardiů (doporučena monografie – Giotto, autoři André Chastel a Edi Baccheschiová, Praha, 1991). Ikonografie vyobrazení sv. Františka na bráně do Františkánské zahrady poblíž konventního kostela Panny Marie Sněžné od Petra Císařovského (1991–1993). Příklad zobrazení Bonaventurovy legendy v pozdně gotické grafice a nakonec i současném sochařském umění – dílo Vladimíra Matouška – sv. František s vlkem (2016) v parku před konventem Školských sester sv. Františka, Praha-Břevnov.    

Petr Císařovský, Brána sv. Františka (1991-1993) – Františkánská zahrada v Praze

(d) Česká františkánská provincie, její rozsah před rokem 1755, kdy se oddělila slezská část, mapové podklady, seznam klášterů.

(e) Františkánský klášter v Hájku (1. část) – založení lorety (1623), úloha Floriána Jetřicha Žďárského ze Žďáru († 1653) a jeho ženy Korunky z Martinic. Založení kláštera – jejich syn František Eusebius Žďárský ze Žďáru († 1670), stavitelé stejní jako v Slaném – Carlo Lurago a Domenico Orsi. Návštěva císaře Karla VI. v Hájku u příležitosti 100. výročí založení lorety (1723). Kniha o klášteře v Hájku – J. J. Labe, Hájek svatý, Praha 1690 – a význam kněze a historika Josefa Mottla, rodáka ze Svárova, který se historií kláštera soustavně zabýval.

(f) Poloha kláštera na starých mapách, staré plány z roku 1724 od architekta Fortiniho, základní koncepce – hraběcí a klášterní část.  

K zapamatování •• nástin života sv. Františka, význam Bonaventurovy legendy pro výtvarné umění • Giotto a jeho františkánský cyklus v Assisi • Brána sv. Františka do Františkánské zahrady v Praze • založení františkánského kláštera v Hájku •   

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.