--- Paměť krajiny (10.) --- "Cítoliby – Sláva barokní Čechie" (24. 9. 2026)

Dva z celkového počtu tří zvonů padly za oběť nesmyslným rekvizicím za I. a II. světové války. Ještě dnes mi srdce usedá, když vzpomenu na okamžiky, kdy jako chlapec jsem bezmocně sledoval, jak jeden z těchto památných zvonů, ten hlasatel a svědek vzrušených lidských okamžiků plných radosti a zase smutku, byl za německé okupace na věži rozbíjen a po kusech strháván z věže dolů, aby jeho materiál posloužil k výrobě ničivých vražedných nástrojů. Zbyl už zvon jediný… Na závěr si kladu symbolickou otázku: budeme schopni my a další generace, jež přijdou po nás, ubránit tento už jen jeden jediný zvon před neblahým osudem zvonů ostatních? ( hudební skladatel Zdeněk Šesták, 1984)

Jediný dochovaný zvon VÁCLAV (1529), po opravě a před zavěšením na věž kostela (2022)

Druhé podzimní setkání poutníků v duchu PAMĚŤ KRAJINY nejprve směřovalo do Cítolib, do tamního chrámu sv. Jakuba Většího – za českým barokem, navázali jsme tak na naše přednášky o baroku v regionu (Zlonice, Kladno atd.). Díky pochopení lounské farnosti jsme měli před rozměrným plátnem Václava Vavřince Reinera a andělskou skupinou tančících andělů světlonošů Matyáše Bernarda Brauna jedinečnou příležitost „dotknout“ se velkého umění českého baroku, jeho reprezentativního souboru. 

V této souvislosti jsme si připomněli nadčasový význam této pozoruhodné epochy našeho umění v časech, které nebyly pro tuto zemi vůbec lehké. Přenesli jsme se tak do září roku 1938, do pražského Valdštejnského paláce, do expozice památné výstavy Pražské baroko 1600–1800. Právě zde – na čelní stěně sálu – upoutal velkou pozornost právě cítolibský Reinerův obraz – byl to obranný výraz hodnoty českého umění, svým způsobem manifestace státnosti těsně před „Mnichovem“. Z hlediska české uměnovědy byl dále vzpomenut slánský rodák, historik umění V. V. Štech, který v té době se spolupracovníky dokázal zdůraznit aktuálnost českého baroku na poli uměleckém a kulturním. 

Dále jsme si přiblížili význam další generace našich historiků umění, kteří zásadním způsobem obohatili naše poznatky v této oblasti, tuto skupinu reprezentují zejména O. J. Blažíček († 1985), Pavel Preiss († 2023, jeho dílem je velká monografie o V. V. Reinerovi z roku 2013) a Jaromír Neumann († 2001). Poslední jmenovaný napsal obsáhlou monografii Český barok (1969, 1974). Od 50. let minulého století se tímto obdobím Neumann intenzivně zabýval, posléze postupně překonal svůj ideově deformovaný pohled na barok a přinesl ve svých novějších studiích řadu nových klíčových zjištění. Až do své smrti se snažil postihnout to, co jsme před časem nazývali národní identitou – čím se liší český barok do ostatních národních výtvarných projevů té doby, čím je inspirativní. 

Po velké výstavě Sláva barokní Čechie v roce 2001 uplynula řada, let – význam barokního umění ustoupil dnes poněkud stranou, cestu k českému baroku opět hledáme.  

V. V. Reiner, Svatý Jakub v cítolibském kostele, 1718

Při pohledu na jednu ze soch M. B. Brauna jsme si řekli, jak po její obnově významným restaurátorem Heřmanem Kotrbou v roce 1965, se „vypravila“ i tato památka na pouť za hranice, do Milána a pak i do dalších evropských zemí, kde v 70. a 80. letech minulého století naše baroko přitahovalo pozornost, svým způsobem toto staré umění „dobývalo svět“. No, snad i dnešní doba si uvědomí jeho význam a bude mu opět věnovat i potřebnou podporu, a to včetně restaurátorské péče o Braunovy sochy v Cítolibech. 

Na to jsme postáli před obrazem sv. Jakuba, který vznikl v době dokončení kostela kolem roku 1718. Jeho objednatel byl majitel panství a stavebník kostela Arnošt Bohumír Schützen z Leopoldsheimu (znak Schützů – mluvící znamení, německé slovo „der Schütze“ znamená v překladu „střelec“ – se nachází i na lavicích v kostele). Byla naznačena detektivní geneze poznání skutečného autora díla, které bylo po počátku 20. století, a to díky dodatečně domalované signatuře při restaurování v roce 1890, neprávem připisováno další osobnosti českého barokního umění – Petru Brandlovi. A byl to právě zmíněný Jaromír Neumann, jenž v roce 1967 přesvědčivě ve své studii dokázal, že cítolibský obraz není Brandlovým dílem, ale že vznikl v atelieru V. V. Reinera. 

Portrét historika umění V. V. Štecha, kresba neznámého autora, před rokem 1960

Při prohlídce Braunových barokních soch jsme se opět vrátili k osobnosti V. V. Štecha († 1974) – slánského rodáka, který byl ve své době asi nejvýznamnějším znalcem Braunova umění. Osobitým způsobem dokázal jeho sloh interpretovat a charakterizovat mluveným a psaným slovem, a to třeba při porovnání s další velkou postavou českého barokního sochařství F. M. Brokofem. A tak před auditoriem v kostele zaznělo i několik úryvků z jeho rozsáhlé stati Matyáš Bernard Braun (kniha Dohady a jistoty, 1967). 

Poté byla krátce věnována pozornost dalším dvěma obrazům v kostele, jejichž autorem je rovněž V. V. Reiner – ty však zhotovil až kolem roku 1733 pro dalšího majitele panství Arnošta Karla hrabě Pachtu z Rájova. Déle jsme se zdrželi u ikonografie oltářního plátna s vyobrazením sv. Barbory – patronky dobré smrti (pohnutý příběh o lupiči Chlévci – ve spodní části obrazu – pověst zaznamenal Václav Hájek z Libočan). 

Zcela na závěr bylo krátce uvedeno heuristické dílo nedávno zesnulého skladatele Zdeňka Šestáka († 21. 8. 2026), který pro kulturní svět „objevil“ hudbu cítolibských mistrů, jejichž odkazem se zabýval po celý svůj dlouhý život. Poslední rozloučení s ním proběhlo v sobotu 29. srpna právě v cítolibském kostele. 

Galerií soch pod širým nebem na rynku Cítolib jsme jen „prošli, před tímto souborem jsme postávali při květnovém putování do Dolního Ročova, a vydali se na cestu na Nový Hrad v nedalekém Jimlíně. Naše kroky krajinou doprovázely utěšené pohledy na České středohoří okořeněné vydatnou přeprškou s kroupami. Zámkem v Jimlíně nás provedla Bc. Lenka Ondříčková. Měli jsme možnost obdivovat záchranu památky, jíž díky „hospodaření“ zemědělského podniku po roce 1948 hrozil zánik, obdivovali nedávno restaurované záklopové stropy. A snad nebylo od věci na tomto místě v duchu porovnat vrcholné barokní dílo cítolibského kostela s oltářem v zámecké kapli, který je zde deponován z kostela v Letově u Podbořan. Prostě baroko v Čechách mělo řadu výtvarných hodnot, které spojoval život a víra obyvatel v tomto regionu v raném novověku. (Vladimír Přibyl)  

  

       

--- Paměť krajiny (9.) --- "Trojúhelník" Bernarda Ignáce z Martinic --- (3. 9. 2026)

 „Roku 1656 pojal nejosvícenější hrabě a zakladatel Bernard Ignác z Martinic slib a nastoupil pouť do skutečného loretánského domu, kde počalo naše spasení. Poté, co pobýval v Itálii a vrátil se z této cesty, dal v kostele Nejsvětější Trojice v Slaném vystavět loretánský dům (svatou chýši) na důkaz a pro věčnou paměť své nejosvícenější a nejvznešenější rodiny. Když jej roku 1657 dokončil, dostal odtud i františkánský klášter jméno Loretánský. Téhož roku, dne 8. září, sloužil v této Loretě první mši svatou otec Aegidius Pollein, toho času provinciální ministr…“ (Memoriale slánského františkánského kláštera, zal. 1660)

Bernardino Amici ofm, Trattato delle Piante & Imagini de i sacri edificii di Terra Santa (1620)

První setkání programu PAMĚŤ KRAJINY ročníku 2026/2027 směřovalo do Slaného, kde jsme se mohli „dotknout“ staveb, o kterých jsme na akademii v posluchárně mluvili před promítacím plátnem. Naši cestu okolo Slaného jsme nazvali --- "Trojúhelník" Bernarda Ignáce z Martinic  --- stavebníka raného baroku v Slaném, v podstatě jsme se zabývali krátkým desetiletým obdobím od roku 1655, tedy od založení františkánského kláštera, do postavení Božího hrobu nad Kvíčkem v roce 1665. Byli jsme svědky toho, jak Bernard Ignác z Martinic († 1685) sakralizoval okolní krajinu, a to v intencích barokního historismu, kterého byl – jako stavebník – významným představitelem. I my jsme mohli po staletích vstoupit do biblické krajiny, do Svaté země, jejíž památky na věrných kopiích v nejbližším okolí města vystavěl. Jeho koncepce byla zahájena budováním lorety, připomenutím posvátného místa v Nazaretu, kde zvěstoval archanděl Gabriel narození Spasitele. Na Slánské hoře, která se ve starých františkánských pramenech nazývá Hora křížová, dal v roce 1662 vztyčit kalvárii a vše vrcholí na kopci nad Kvíčkem, kde v roce 1665 vysvětil kardinál Vojtěch Harrach Boží hrob, místo Zmrtvýchvstání Páně. 

--- Z deníku kardinála Harracha 10. srpna 1665 ...  „Po osmé hodině jsme se vrátili do Slaného, kde jsem v kapli svatého hrobu posvětil oltář za velkého utrpení, neboť bylo nutné, abych vcházel vždy po kolenou, a do kaple se nevešlo víc než tři lidi. Místo pro relikvie bylo uprostřed horního kamene. Nejnepříjemnější bylo ale, když jsme zapálili svíčky, protože jsem byl nucený hned vyjít kvůli kouři, pokud jsem nechtěl oslepnout. Kouř však brzo zmizel, a tak jsem stihl odsloužit ještě mši.“ --- 

A u slánského Božího hrobu byl také náš program semináře pod širým nebem zahájen. Úvodem jsme věnovali pozornost novozákonnímu textu (Markovo evangelium 16, 1-15) – základní duchovní obsah památky, nato jsme se věnovali architektuře, porovnali stavbu s barokním obrazovým bedekrem o památkách ve Svaté zemi františkána Bernardina Amica (1620), přičemž bylo konstatováno, že slánský Boží hrob vycházel z podrobnějšího zaměření a nese řadu detailů, které současná svatyně v Jeruzalémě – po celkové přestavbě po roce 1810 – postrádá. 

Pohled ze Slánské hory na kostel sv. Gotharda

Následoval výstup na Slánskou horu, kde dal Martinic vztyčit v roce 1662 kalvárii – tři kříže s ukřižovaným Kristem, po stranách stály postavy sv. Jana Evangelisty a Panny Marie; na vrchol skalního masivu tehdy vedla upravená cesta. Tak o tom vypovídá ztracený výkres, který se kdysi nacházel ve státním archivu. Byly zmíněny i novější pověsti, které v dnešní společnosti rezonují daleko více než záměr stavebníka. Sestup z kopce do města byl obtížnější, než jsme předpokládali, ale vše jsme zvládli.

Slánská loreta v roce 2005 na snímku Pavla Vychodila

Naše putování skončilo vlastně na počátku Martinicova projektu – pod klenbou slánského klášterního kostela u loretánské kaple. Na místě jsem tak mohli opět ocenit Martinicovu snahu o přesnou multiplikaci – v tomto případě iluzivně pojednané průčelí, které odpovídá plastickému opláštění Svaté chýše v italském Loretu (kam byla, podle tradice církve, zázračně přenesena z Nazareta). Byly uvedeny i méně známé okolnosti spojené se stavbou slánské lorety. Podstatným ideovým momentem, který stál u jejího zrodu, byly kontakty nejvyššího purkrabího s habsburským dvorem. Kardinál František z Dietrichštejna v roce 1627 vysvětil ve vídeňském augustiniánském kostele svatou chýši, o niž se zasadila manželka císaře Ferdinanda II. Eleonora Gonzaga a jež se stává i jakousi privátní kaplí habsburského domu. V roce 1654 je v ní, a to pod nohama Panny Marie Loretánské, ve schránce pochováno srdce zesnulého mladého Ferdinanda IV. Tím byla zahájena tradice ukládání srdcí příslušníků rodu do krypty lorety (Herzgruft). Tuto událost měl Martinic patrně také na zřeteli. V závěti poručil, aby po smrti bylo jeho srdce rozděleno na tři části a ty umístěny – v poutní kapli Panny Marie Altöttingské před Strahovskou branou, v kryptě pod oltářem kolejní kaple piaristů v Slaném a ve slánské svaté chýši za oltářem …pod nohama sochy Panny Marie Loretánské. Účastnici tohoto semináře mohli v interiéru lorety toto místo – označené pamětní deskou – spatřit. Jen socha Panny Marie loretánské v kapli chyběla – v současné době ji obdivují návštěvníci na výstavě Z lorety do lorety v pražské Loretě. O slánské loretě více ve sborníku Slánské rozhovory

Poděkování patří slánskému Infocentru a klášteru bosých karmelitánů v Slaném za zpřístupnění Božího hrobu nad Kvíčkem a klášterního kostela. Po poněkud namáhavějším programu přišla vhod návštěva cukráren, restaurací, při nichž doznívaly zážitky ze studijní vycházky. (Vladimír Přibyl, za řadu snímků díky Pavlu Zejškovi)

(18.) Z kostelů v Libušíně, Dřetovicích a ze staroslavné Budče

Dřetovice, kostel sv. Václava, oltář sv. Františka Saleského, nástavec – sv. Dorota

Ubohá krajino, plná ran a prašiviny... Miluji ji přese všechno, miluji sežehlý drn a zakrslé smrčky... miluji suché cesty… poněvadž jsou do nich vtlačeny šlépěje lidských nohou, ubohých lidských nohou... Miluji tento kus světa…Miluji tento kraj, zbrázděný lidskými osudy… (Jan Čep, † 1974)      

Poslední společné „putování“ za památkami před prázdninami směřovalo do Libušína, Dřetovic a na staroslavnou Budeč. Úvodem jsme si řekli, že nám nejde o „deskriptivní“ seznámení s historií uvedených lokalit – na hradištích v Libušíně i na Budči probíhaly v minulosti rozsáhlé archeologické průzkumy, jejichž výsledky byly zveřejněny v dostupných odborných publikacích a statích. Naším cílem bylo se zastavit u mladší umělecké výzdoby, která často časem zanikla, byla zničena, odcizena – zmizela tak z očí návštěvníků. Pokusili jsme se rekonstruovat původní podobu interiérů kostela v Libušíně a na Budči, nebo alespoň připomněli (času bylo málo) význam jedné z barokních památek, která po restaurování byla deponována a není k vidění – obraz sv. Františka Saleského z dřetovického kostela.

(1.) Obraz sv. Jiří z libušínského kostela  

Zařízení libušínského kostela dle inventáře z poloviny 18. věku bylo skromné. Interiéru dominoval hlavní oltář opatřený nákladem Bernarda Ignáce z Martinic v roce 1683 (nápis na spodní části oltáře). Oltářní obraz, jenž se stal v roce 1991 terčem krádeže, známe jen z fotografií. I tak oceníme kvalitu výtvarného pojetí, již předurčovala osobnost zadavatele. Vidíme rozmáchnutého sv. Jiří na koni s mečem, který potírá draka. Obraz měl dynamiku a kompozici malby vystavenou na diagonále, v detailu se uplatňovala tvář světce a chocholy na jeho přilbici. Nejspíše není náhodná ani doba pořízení plátna. Roku 1683 proběhla u Vídně památná bitva mezi křesťanskou Evropou a osmanskou říší – osudová událost pro tehdejší celou Evropu. Dá se stále předpokládat, že obraz nezanikl, nebyl zničen a může se ještě někde objevit, třeba na nějaké aukci. Naštěstí základní fotografická dokumentace – která by poměrně spolehlivě zmíněné dílo identifikovala – byla ještě před vloupáním provedena. 

(2.) Děkanský kříž nad Libušínem

„Cestou z Libušína“ jsme se zastavili u Děkanského kříže – jedna z mála úspěšných akcí při záchraně drobných památek v krajině poslední doby. Při staré cestě do Smečna se nedaleko libušínského kostela od nepaměti nacházel Děkanský kříž (GPS – 50.1572072N, 14.0312058E). Jak vypovídají staré mapy, býval tady již ve druhé polovině 18. století (tehdy ještě ne zcela zalesněné) a této části lesa se také říkalo U Děkanského kříže. Ve smečenské farní kronice se píše, že kříž byl v roce 1867 obnoven péčí hraběte Jindřicha Clam-Martinice. Zda byly tehdy zachovány plechové obrazy Ukřižovaného a Panny Marie Bolestné, které řadu let předtím namaloval Johann Gruss († 1855), nevíme. Opravený kříž o křížovém dni v pondělí 27. května benedikoval smečenský kaplan Josef Kandler. Křížové, nebo také prosebné dny (Feriae Rogationum), jejichž tradice sahá v církvi až do 5. století, se konaly tři dny před Nanebevstoupením Páně. Bylo zvykem, že věřící v průvodu za křížem prosili o odvrácení hladu, války a vyprošovali si dobrou úrodu.  V dalších letech se kříž opravoval opakovaně, čas od času bylo třeba jeho břevna vyměnit. Pamětníci vzpomínají, že zde kolem roku 1970 stál prostý mohutný kříž, ale po roce 1990 zanikl. Díky iniciativě dobrovolníků okolo Mariana Kruckého z unhošťského muzea se podařilo v roce 2010 vztyčit kříž nový s korpusem Krista malovaným na plechu. I tentokrát počasí vykonalo své a v roce 2023 se kříž skácel. Na jeho poslední obnově se podílel Český svaz ochránců přírody Kladensko, město Libušín a rozdělovská farnost.

(3.) Obraz sv. Františka Saleského z dřetovického kostela

Josefínské rušení klášterů svým způsobem „přispělo“ i k obohacení památkového fondu v regionu – ve Svárově oltář sv. Jana Nepomuckého ze zrušeného kláštera augustiniánů v Praze na Zderaze, v Družci oltář s plátnem sv. Filipa Neri a ve Dřetovcicích se  sv. Františkem Saleským – oba ze zrušeného kláštera paulánů v Praze. Obraz sv. Františka Saleského byl v roce 1991 při loupeži vážně poškozen a při jeho opravě se „ukázaly“ okolnosti jeho vzniku. Oltář dal zhotovit v roce 1685 kněz Maxmilián Ras na památku své zesnulé matky Doroty – plátno se sv. Dorotou bylo umístěno v nástavci oltáře. My jsme se věnovali obrazu sv. Františka Saleského, který je vypodobněn v posvátné chvíli, kdy se stává terciářem řádu pavlánů – podle tradice tohoto řádu prý nejvýznamnějším. Malíř zde vycházel patrně z nějaké dobové grafické předlohy, výtvarnou obdobu jsme zatím ve fondu českého barokního umění nenalezli. Zajímavá je i symbolika – zářící kotouč nad postavou sv. Františka z Pauly, s nápisem AMOUR, který připomíná zásadní dílo sv. Františka Saleského --- TRAITE DE L'AMOUR DE DIEU (1616) --- (POJEDNÁNÍ O LÁSCE K BOHU), které je jedním z vrcholných děl francouzské mystické literatury 17. věku. Pozoruhodný je také nápis v knize života sv. Františka Saleského, kterou drží andílek ve spodní části, v české barokní tvorbě jde nikoliv o obvyklý latinský, německý nebo český text, ale o ojedinělý francouzský. A tak před námi starý obraz „promluvil“ o svém vzniku (votivní obraz Maxmiliána Rase – vzpomínka na zesnulou matku), původu (kostel sv. Salvátora u zrušeného kláštera pavlánů v Praze), o umu neznámého pražského malíře, o bystrém a obětavém světci sv. Františku Saleském, význačném představiteli evropské kultury.

(4.) Zaniklé zařízení starobylého kostela na Budči 

V závěru setkání jsme společně uvažovali o poměrně komplikované obnově interiéru rotundy na starobylé Budči, která proběhla po roce 1990; tehdy byl dokončen archeologický výzkum uvnitř památky (Dr. Miloš Šolle). Pokusili jsme se rekonstruovat působivé, duchovně sdílné prostředí památky z let 1923–1927 (z období příprav na svatováclavské milénium v roce 1929). Upoutala malovaná výzdoba klenby s českými patrony (sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Vojtěch a bl. Anežka Česká), obíhajícím textem ze Svatováclavského chorálu (Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynout nám ni budoucím). Tato výzdoba však zcela zanikla, ztrátou je i částečná devastace hlavního oltáře se sochami sv. Petra a Pavla – dílo řezbáře Františka Vavřicha, který je zhotovil podle návrhu Štěpána Zálešáka (socha sv. Petra a dvě plastiky andělů se staly kořistí zlodějů; dnes se torzo budečského oltáře nachází v kostele Narození Panny Marie v Žilině). Pro mnohé tak posvátný „svatováclavský duch“ svatyně vyvanul a (zatím) nebyl nahrazen. Památná gotická socha Ukřižovaného z hlavního oltáře byla zachráněna, posléze zrestaurována a nato krátkodobě vystavena v Národní galerii a Strahovské obrazárně (dnes je uložena depozitáři pražského arcibiskupství). V souvislosti s poznáváním historie Budče byla také zmíněna nezapomenutelná osobnost PhDr. Václava Davídka, který je na tamním hřbitově pochován.