K pramenům ... na cestách za sv. Františkem (1.)

„Dědictví minulosti v duchu přítomnosti“ ... Letošní 800. výročí od odchodu sv. Františka na věčnost nás inspirovalo ke hledání výtvarných námětů starých památek (Porciunkule, Stigmatizace sv. Františka) a k seznámení s novějším uměním spjatých s františkánským řádem. Navíc z předcházejících setkání bylo zřejmě, že se „františkánské umění“ v regionu (Hájek, Slaný) uzavírá sice pozoruhodnou, ale krátkou barokní etapou. Pozdější doba již nepřinesla, a také nemohla (josefinismus, období po roce 1918 a zejména doba náboženské nesvobody po roce 1948), žádné počiny na poli umění, a nebylo ani možné adekvátně reagovat na rozvoj františkánské kultury po roce 1900 spjaté s poznáváním a novějším pohledem menších bratří na svou vlastní minulost, byly zde také podněty pro řeholní řády z dokumentů Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) (návrat k pramenům, jejich aktualizace).   

Assisi, bazilika Panny Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli)

(a) Vidění svatého Františka v Porciunkuli.

V úvodu setkání byl jako symbolický impuls promítnut obraz Vidění svatého Františka v Porciunkuli, barokní plátno, po roce 1950 zcela zničené a zapomenuté, které bosí karmelitáni zachránili, dali restaurovat. A tak prvním zastavením byla bazilika Panny Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli), která se stavěla od roku 1569 podle projektu Galeazza Alessiho (1512–1572). Cílem bylo důstojně ochránit kapli Porciunkuli, místo spojené se životem svatého Františka, s kolébkou řádu menších bratří. V samotné kapli se nachází středověký retábl (pala) od Ilaria da Viterbo (1393), na které je zachycen legendární příběh o udělení porciunkulových odpustků.  A v pořadí třetí výjev na retáblu – „Zjevení Krista a Panny Marie, kterým František podává růže z rozkvetlého trnového keře,“ – se stal svým způsobem vzorem zobrazení pro bezpočet obrazů, a to včetně u nás (Praha – Panna Maria Sněžná, kostel kapucínů na Hradčanech, bývalý františkánský klášter v Slaném, kaple školských sester v Břevnově). Pozornost byla věnována také Kapli růží (Cappella delle Rose) a Růžové zahradě svatého Františka (Il Roseto di San Francesco)  

kaple Porciunkule pod kopulí baziliky

(b) Rivotoro a vitráže (1987)

Santuario di Santa Maria di Rivotorto – tato stavba nahradila renesanční architekturu, která se zřítila v roce 1853, když zasáhlo Assisi a okolí ničivé zemětřesení. Krátká připomínka významu tohoto místa pro život sv. Františka a celou komunitu – první útočiště menších bratří, kteří zde obývali opuštěné kamenné chýše (tzv. Sacro Tugurio) u klikatého potoka, od kterého pochází název „Rivo torto“. V roce 1211 museli bratři chýši opustit, protože ji zabral sedlák, který do ní bezohledně vháněl svého osla. František tehdy prohlásil, že lidé jsou povoláni k modlitbě, nikoliv k ubytovávání oslů, a komunita se přesunula do nedaleké Porciunkule.

Před časem byly na stěnách kostela rozvěšeny rozměrné barokní obrazy, které namaloval assiský malíř Cesare Sermei. V současné době prostor duchovně prozařuje kolekce okenních vitráží s výjevy ze života sv. Františka, které navrhli Gianni Bracciali a Massimo Bracciali; okna zhotovil ateliér Vetrate Artistiche Toscane v roce 1987. Autoři vitráží kombinovali tradiční skládané vitrážové řemeslo s moderními technologiemi spékání a tavení skla (glass fusing). Pro Rivotorto zvolili metodu, kdy olověná linie neslouží jen jako nutný konstrukční prvek, ale jako výrazný kresebný nástroj. V kombinaci s taveným sklem, které láme procházející světlo do tisíce drobných odlesků, tak okna dodávají celému interiéru chrámu hlubokou spirituální a mystickou atmosféru.  

(c) Greccio a Chiesa Nuova, architektura, vitráže

Santuario di Greccio („františkánský Betlém“) ukrývá významnou architektonickou součást – nový kostel (Chiesa Nuova) – postavený v roce 1959. Tento moderní chrám doplňuje původní středověké poustevnické prostory, kde svatý František z Assisi v roce 1223 vytvořil vůbec první živý betlém v historii křesťanství. Kostel vystavěli na prostranství před klášterem podle projektu architekta Carla Alberta Carpiceciho. Vnitřek kostela vybudovaný z kamene je prostý, bez přízdob. Dominují mu vitráže od františkána Alberta Fariny, jež zobrazují výjevy a postavy spojené se životem svatého Františka. Návrh kostela ilustruje citlivý přístup architekta, který stál před složitým zadáním – postavit poměrně velký svatostánek těsně vedle křehké, do skály vytesané středověké poustevny. Carpiceci se s tímto úkolem vyrovnal a stavbu působivě zasadil do terénu tak, že levá strana chrámu splývá přímo se skalním masivem. Použitím hrubého kamene a potlačením vnější zdobnosti se mu podařilo, že moderní budova neruší duchovní atmosféru místa, vyznává františkánskou prostotu. Architekturu kostela výtvarně působivě zhodnocuje kolekce vitráží, kterou navrhl významný představitel moderního sakrálního umění italský františkánský řeholník Alberto Farina (1921–2016). Farina dokázal v Grecciu propojit hlubokou františkánskou spiritualitu s moderními uměleckými formami, zejména skrze kreativní práci se světlem a barevným sklem, které během dne vytváří jedinečný duchovní a estetický zážitek. 

(c) La Verna („Golgota františkánského řádu“)

Uzdravením ran k novému životu

Hora La Verna (Alverna) v Toskánských Apeninách představuje klíčový duchovní vrchol a jedno z nejvýznamnějších míst v životě svatého Františka z Assisi, který právě zde v září roku 1224 přijal stigmata. Při tomto letmém zastavení jsme vedle aktuální obrazové dokumentace využili pro porovnání grafiku Iacoba Lignozziho (1547–1627), který se vydal do tohoto odlehlého horského místa v Apeninách a vytvořil detailní kresebnou dokumentaci celého posvátného kraje (Descrizione del Sacro Monte della Vernia, 1612).

Toto osamělé lesnaté a skalnaté místo daroval Františkovi v roce 1213 hrabě Orlando z Chiusi, aby zde mohl se svými bratry v ústraní rozjímat. V roce 1224 si již nemocný sv. František nechal na jedné skále od bratra Lva postavit prostou chýši z větví pod jedním z velkých převisů. Celé dny trávil o samotě uprostřed těchto skalních rozsedlin – a právě do této mystické duchovní atmosféry se mu zjevil serafín a vtiskl stigmata – klíčový moment pro františkánskou spiritualitu, pro františkánské výtvarné umění (viz obraz Stigmatizace sv. Františka od Giotta v Louvre a jeho nástěnné malby v bazilice sv. Františka v Assisi ... pro připomínku z našeho regionu obraz od Petra Brandla ve františkánském klášteře  Hájku).

Pozornost byla věnována i tzv. Stigmatové chodbě a tradici každodenního procesí z hlavní baziliky právě na místo Františkovy stigmatizace do Kaple stigmat, řeholníci tak chodili již od roku 1431. Původně šli pod širým nebem, což bylo v drsném horském klimatu hory La Verna v zimě velmi náročné.  Pověst vypráví o jedné mimořádně kruté zimní noci, kdy horu zasáhla tak strašlivá sněhová bouře a mráz, že bratři poprvé v historii nenašli sílu vyjít a procesí vynechali. Když ráno bouře utichla a řeholníci vyšli ven, s úžasem spatřili, že celá zasněžená trasa procesí je pokrytá množstvím stop nejrůznějších lesních zvířat. Tento pohled je nesmírně zahanbil, ale i hluboce dojal. Viděli v tom jasné Boží znamení a připomínku Františkovy lásky k přírodě a tvorstvu. Aby už nikdy nemuseli procesí kvůli nepřízni počasí vynechat, postavili v letech 1578–1582 podél skály krytou chodbu, jež chrání menší bratry i poutníky dodnes.

Zájemci o výtvarné umění naleznou na La Verně jen málo klasických závěsných obrazů. Důvody jsou klimatické – tamní podnebí provází celoročně obrovská vlhkost, husté mlhy, silné větry a velmi mrazivé zimy se sněhem. Klasická malovaná plátna či dřevěné desky by v takto agresivním a vlhkém prostředí neobstály. Františkáni na konci 15. století proto oslovili florentskou dílnu rodiny della Robbia, která se specializovala na glazovanou terakotu. Z jejich děl připomeňme výjev Ukřižování právě ve Stigmatové kapli z roku 1481. Jeho rozměry jsou mimořádné: výška 5,90, šířka 4,20 m – nejrozměrnější keramika, kterou údajně Robbio vytvořil.

(19., 20.) Piaristé v Slaném

sv. Jana Kalasanský, detail obrazu z bývalé koleje piaristů v Slaném 

Zakladatel nového řádu sv. Josef Kalasanský si je dobře vědom naléhavé potřeby věnovat se chudé a zanedbané mládeži. „Je vlastní instituci Zbožných škol,“ píše, „že vyučuje chlapce, a hlavně ty chudé, z nichž mnozí kvůli své chudobě nebo lhostejnosti svých rodičů nechodí do škol a ani se neučí žádnému úřadu nebo povolání, místo toho chodí ztracení a nečinní, a proto se snadno dají zlákat různými hazardními hrami, hlavně kartami, a když nemají dost peněz na hru, nejprve je kradou doma a potom kdekoliv můžou, anebo je získávají jinými politováníhodnými způsoby. Aby byly vymýceny kořeny tohoto zla, tak škodlivého pro společnost, nabízejí se otcové Zbožných škol, že se ujmou namáhavého úkolu vyučovat je zdarma ze soucitu.“

Úvodní dvě podzimní setkání patřila slánským piaristům, kterým zatím nebyla v regionu věnována zasloužená pozornost. Jejich slánská kolej, založená v roce 1658, se skutečně stala tehdejším centrem vzdělanosti a ohniskem barokní kultury – výtvarné umění, hudba, divadlo, vzdělání. Tento pozoruhodný rozvoj v podstatě ukončily války o rakouské dědictví a zrušení gymnázia v roce 1777. Základní stručný přehled dějin piaristů v Slaném. Umění slánských piaristů bude věnován i výjezdní seminář, který se uskuteční v pátek 4. prosince (odjezd od Fontány v 9 hodin).

Na tomto studijním blogu byly před časem zveřejněny dva soubory z přednášek, které zazněly v minulém běhu (na podzim 2024) PIARISTÉ V SLANÉM (1.) a PIARISTÉ V SLANÉM (2.), na které odkazujeme, zbytečně bychom se opakovali. 

Při letošním setkání jsme doplnili přednášku o tři nové kapitoly: [1.] Příběh o vyhloubení studny ve slánské koleji, [2.] Skryté poklady slánských piaristů a [3.] Umění piaristů v Benešově, kde se nachází původní barokní architektura kostela, a to včetně piaristické výtvarné výzdoby.

(1.) Příběh o vyhloubení studny ve slánské koleji. Na konferenci o piaristech v Benešově v roce 2010 upoutala účastníky setkání kresba v jednom z rukopisů z tamní koleje, na které byl načrtnut schematický výkres studny. Shodou okolností v kronice slánských piaristů byl v roce 1733 pečlivě zaznamenán poutavý a dramatický příběh o hloubení studny – patrně té, která se dodnes nachází v atriu koleje. Interpretace textu není uzavřena, bylo by zajímavé konzultovat hydrologickou situaci na místě s experty. Ale ze zápisu v kronice vyzařuje nejen cílevědomé úsilí, ale i odborné znalosti piaristů, kteří navíc mnohé konzultovali se znalci. A samozřejmě pohromu se zavalením řemeslníků a jejich záchranu sledovalo se zatajeným dechem celé město. I vlastní dokončení studny v roce 1734 vypovídá o detailech, o součinnosti mnoha mistrů i o tom, jak byla nakonec studna ozdobena sochou sv. Jana Nepomuckého, jenž byl duchovní patron celé akce. Pracovní text ke stažení zde.

(2.) Skryté poklady slánských piaristů. Ilustrativní fotografie ze strahovské klenotnice uvedla posluchače do světa zlatnických barokních památek, které se v tehdejších inventářích evidují jako preciosa (z latinského přídavného jména pretiosus). Je logické, že jen předměty z drahých kovů – mešní kalichy, monstrance, ciboria – mohly být důstojně použity při liturgii. Slánský pacifikál s úlomkem svatého kříže, na kterém byl ukřižován Kristus, daroval slánské koleji v roce 1735 piarista P. Justus a S. Theophilis, který byl v letech 1730–1733 jejím rektorem. Autorem tohoto pozoruhodného díla byl patrně František Dominik Vyskočil z Uherského Hradiště. Kříž se nachází ve sbírkách slánského muzea, přičemž je uložen v pouzdru, které na povrchu zdobí tzv. slepotisk – otiskování zahřátých mosazných razidel (kolků, válečků) do vlhké kůže bez použití barvy. Další památkou, která byla prezentována, je barokní mešní kalich snad od pražského zlatníka Jana Jiřího Heyera. Kalich zdobí smaltové destičky s vyobrazením morových patronů: sv. Rozálie, sv. Šebestiána, dále františkánů: sv. Františka a sv. Antonína (souvislost s klášterem františkánů v Slaném) a patronů kolejní kaple sv. Josefa a Panny Marie – Immaculaty (kalich byl před několika lety odcizen). 

Barokní kožené pouzdro zdobené slepotiskem pro slánský ostatkový kříž 

 

(3.) Piaristický kostel sv. Anny v Benešově. Účastníkům byla doporučena návštěva piaristického kostela v Benešově (která se dá spojit s putováním po červené turistické značce Měsíčním údolím podél Konopišťského potoka do Poříčí nad Sázavou, kde se nacházejí dva románské kostely). Jedna z historických vazeb ke Slanému... když v roce 1676 prováděl provinciál piaristů Ambrosius Prachovský vizitaci v řádové koleji v Slaném, setkal se s ním regent konopišťského panství František Campion a tlumočil mu přání hraběte ze Sinzendorfu založit v Benešově piaristickou kolej. K tomu došlo později – v roce 1704, a to za hraběte Františka Leopolda Přehořovského z Kvasejovic. Upoutá nejen barokní architektura kostela podle návrhu Giovanniho Battisty Alliprandiho (1705–1720), ale i umělecká výzdoba. Míníme tím díla malíře Felixe Leichera (zejména hlavní oltářní obraz se sv. Annou), který studoval na piaristickém gymnáziu v Příboře a malbu ve Vídni, jeho učitelem se na akademii stal slavný pozdně barokní malíř Franz Anton Maulbertsch. Ikonograficky zaujala i tamní kazatelna s propracovaným programem – Starý a Nový zákon. 

 

--- Paměť krajiny (11.) --- Louny s ThLic. Jaroslavem Havrlantem (22. 10. 2026)

Předposlední letošní setkání poutníků v duchu PAMĚTI KRAJINY směřovalo Loun, kde nás na autobusovém nádraží očekával historik ThLic. Jaroslav Havrlant z lounského muzea. Pro rekapitulaci a jako podnět k dalšímu poznávání tohoto města nad Ohří snad jen telegrafický popis trasy a obrazová galerie. První památkou byl kostel Matky Boží (připomínka reliéfu s příběhem o vzkříšení Jairovy dcery Mt. 9,18–26, nikoliv Vzkříšení Lazara, jak je uvedeno na informační tabuli). Z dálky jsme zahlédli věžičku loutkového divadla – prvního „kamenného loutkového divadla“ v Čechách. Před základní školou postáli před sochou TGM (ano, pomníky mají své příběhy). Cestou byla naznačena poloha Pražské brány i místo zaniklého dominikánského kláštera (opěrák u domu čp. 76). Zastavili jsme se u rodného domu Jaroslava Vrchlického s pamětní deskou (otázka místa jeho narození – byly to skutečně Louny). Následoval pohled na synagogu a krátký komentář k postavení Židů ve městě. Nepochybně zaujala piazzeta  před divadlem Jaroslava Vrchlického – důstojná vzpomínka na lounského malíře Zdeňka Sýkoru, byl autorem zaniklé protipožární opony v divadle, na které s ním spolupracoval další lounský malíř Vladislav Mirvald. A pak jsme dorazili na náměstí – připomenuta stará a nová radnice, dům Daliborka (uvnitř dochovaná roubená místnost), upoutalo průčelí bývalé spořitelny od Františka Libry (projektoval zahradní město ve Velvarech a tamní synagogu). K historii domů na náměstí J. Havrlant poznamenal, že zde stálo jen několik domů s podloubím, které později zanikly. Pozornost jsme soustředili na Bendlovu mariánskou sochu (posluchači si pamatují jeho sochařské dílo v Budeničkách u sv. Isidora), zmíněna socha M. J. Husa, za kterou stojí dům Hilbertů – starosta Petr Pavel Hilbert a jeho synové Kamil (stavitel) a Jaroslav (spisovatel, dramaturg). Před kostelem sv. Mikuláše stojí někdejší latinská škola s renesančními štíty. Podstatná část exkurze byla věnována stavebnímu vývoji (Benedikt Rejt) a uměleckému zařízení kostela sv. Mikuláše (rozměrné barokní oltáře). Pak jsme prošli Žateckou branou a okolo bývalého špitálu (podle projektu Antonia della Porty) ke kostelu sv. Petra (románské základy, úpravy Mocker). V interiéru originální sochy Chrona a Víry od Matyáše Bernarda Brauna z Cítolib (jejich kopie na hřbitovní zdi jsme si mohli prohlédnout při minulém putování), je zde lapidárium kamenných prvků (náhrobky, fragmenty architektury, znaky města). Někteří si po rozloučení našli čas a ještě zamířili ke hřbitovnímu kostelu Čtrnácti svatých pomocníků s historickým přilehlým hřbitovem. (Vladimír Přibyl)