--- Paměť krajiny (7.) --- Okolo Nového Strašecí (21. 5. 2026)

Velcí svatí, malí svatí, musíte je ctít a znáti; dřevění a třeba zlatí, velcí svatí, malí svatí. .... Ale těchhle Nepomuků! Všude vztahují svou ruku, na všech mostech straší v shluku, plno, plno Nepomuků (Rainer Maria Rilke)

Další kapitolu putování „postgraduálu“ jsme otevřeli na rynku v Novém Strašecí, kde nás čekala kolegyně Ing. arch. Eva Volfová, která nás v úvodním expozé seznámila ve stručnosti s urbanistickým vývojem města. Poté následovala prohlídka dvou malovaných rozměrných panelů na novostrašecké radnici od Václava Fialy – Polní práce a život v přírodě a Průmysl a město. Přivítal nás a o záchraně panelů malíře Václava Fialy promluvil tajemník městského úřadu JUDr. Jiří Tláskal. Rozměrné dílo se původně nacházelo ve filiálce slánské záložny v Novém Strašecí – pozoruhodné stavbě slánského architekta Aloise Mezery, jejíž jednoduché, ale působivé průčelí obložené rakovnickými obkladačkami, jsme také ve městě obdivovali. Účastníky asi nejvíce upoutala architektura původně středověkého farního kostela Narození Panny Marie. Do jeho dějin, i řady dílčích objevů (např. nález fragmentů původních oken, iluzivní malby barokního oltáře atd.), nás zasvětila architekta Eva Volfová, která ve městě žije od narození. Poté jsme nemohli opomenout barokní kapli sv. Isidora – patrona rolníků (vzpomněli jsme na sv. Isidora v Budeničkách). Poněkud rustikálně provedená mohutná barokní socha světce z této kaple se nachází v expozici místního muzea. A pak jsme vyrazili polní cestou k mariánské Stochovské kapli, zde jsme se dozvěděli leccos o její historii, záchraně a dalších okolnostech, třeba i mřížích oken svatyňky provedených podle návrhu novostrašeckého malíře Františka Skály – fragmenty paměti krajiny, svým způsobem hlavní téma našich cílů při cestě krajinou. V Honicích vedle několika památek lidové architektury nás zejména zaujala kaple sv. Jana Nepomuckého se sochou světce „surfujícího“ na veliké rybě. A vše se navíc odehrávalo době svatojánské, co více si přát (Př.)   

(16.) Františkánský klášter v Slaném (2.) – architektura a "františkánské nebe"

Jan Václav Spitzer, Sv. Paschal Baylonský (1766), stav v průběhu restaurování

Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost. Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota. Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování. Kde střeží dům bázeň Páně, tam nepřítel nenajde přístup. Kde je milosrdenství a zdrženlivost, tam není nestřídmost ani tvrdost. (Napomenutí sv. Františka)

Při tomto setkání jsme navázali na minulé přednášky (K ikonografii sv. Františka, Loreta) a velice schematicky načrtli vývoj františkánského řádu, do kterého jsme se pokusili zasadit založení a barokní čas slánského kláštera. V té době česká františkánská provincie – a to až do josefínských reforem po roce 1780 – prožívala rozkvět (množství klášterů, velký počet řeholníků). Pro porovnání jsme se krátce dotkli i současného postavení františkánských řádů v dnešní době, ve světě po II. vatikánském koncilu. Vše se změnilo – výpravné barokní kláštery jsou minulostí, přiměřeně využívat takto rozlehlé budovy v budoucnu bude jistě obtížné.

Naším tématem však byla barokní architektura a umělecká výzdoba slánského konventu, všeho umělecky působivého, co se podařilo do dnešních dní uchovat.  Byla podtržena úloha velkého příznivce františkánů Bernarda Ignáce z Martinic († 1685) – zakladatele loretánského kláštera v Slaném a dále velké osobnosti české provincie františkánů doby baroku – Bernarda Sanniga († 1704), se kterým purkrabí Martinic často spolupracoval. Cílem setkání také bylo, kromě připomenutí uměleckých památek (dnes ve většině skrytých očím veřejnosti), ozřejmit význam kláštera, život řeholníků, který má svůj denní řád, jenž se odbýval ponejvíc v chórové kapli, refektáři, celách, na rozlehlé zahradě nebo knihovně. A právě umělecká výzdoba a památky (knihovna, archiv) těchto klášterních prostor se staly předmětem dnešního setkání.

Výzdoba chórové lavice, fr. Tadeáš Ratajský (?)

---Chórová kaple a práce františkána Benedikta Šlechty  ---

Prostor za hlavním oltářem, za varhanami – duchovní centrum kláštera, kde se řeholníci několikrát denně setkávali na modlitbách (kolem r. 1740 jich působilo v Slaném 24). Posluchače snad nejvíc zaujala řezbářská a truhlářská práce františkána fr. Benedikta Šlechty, který v roce 1779 se spolupracovníky zhotovil chórové lavice. V roce 1775 pracoval na architektuře prospektu varhan a o rok později zhotovil obdélná okna v chóru. Dubové chórové lavice a výroba otočného pulpitu završeného křížem („badalone“) nám signalizují přítomnost kvalitních uměleckých řemeslníků v řadách menších bratří. Patrně krátce nato odchází fr. Benedikt Šlechta do nedalekého kláštera v Hájku, kde později ukončil svou životní pouť († 29. 6. 1789 ve věku 59 let). Do jaké míry s ním na výrobě chórových lavic spolupracoval další františkánský významný řezbář fr. Tadeáš Ratajský, který zhotovil v roce 1771 dřevěnou mřížku před oltářem sv. Kříže, nevíme. Některé shodné řezbářské prvky oltáře a chórových lavic naznačují, že by tomu tak mohlo být. Ve středu lavic se nacházel obraz Korunování Panny Marie, dílo neznámého autora. Obraz vystavený na diagonální kompozici má ustálené ikonografické téma – Korunování Panny Marie Ježíšem Kristem, Bohem Otcem a Duchem svatým, přičemž Panna Maria je vyobrazena jako Immaculata – Panna Maria počatá bez poskvrny dědičného hříchu – je oblečená do bílého šatu a modrého pláště, s rukama složenýma na prsou, nebo sepnutýma v modlitbě na zeměkouli obtočené hadem.

Oltářní mřížka, kterou v roce 1771 vyrobil fr. Tadeáš Ratajský.

--- Malířská výzdoba refektáře – františkánské nebe ---

Další naše kroky vedly do refektáře v přízemí budovy, kde se řeholníci scházeli u stolu. Podobu refektáře před jeho devastací po roce 1950 známe z fotografie. V čele bylo umístěno mramorové lavabo a na stěnách rozvěšeny obrazy františkánských svatých. Když byl klášter v roce 1950 násilně uzavřen, podařilo se tehdejším pracovníkům muzea zachránit, vedle knihovního fondu, i zmíněné oválné obrazy františkánských svatých. Tato plátna se podařilo postupně v letech 2005 až 2010 restaurátorkám Markétě Pavlíkové a Heleně Helfertové nákladem města Slaného postupně restaurovat. Jedná se o osm cenných pláten od malíře pozdního baroku Jana Václava Spitzera († 1773). Tak to přesvědčivě rozpoznal kunsthistorik Martin Mádl, a to na základě rozboru konvolutu kreseb františkánských světců ze strahovské knihovny, které byly předlohou slánské kolekce. Z archivních pramenů vyplývá, že obrazy namaloval Spitzer v roce 1766. Při prezentaci obrazů posluchače zaujala nejen františkánská ikonografie, ale také postřehy restaurátorek a fotografická dokumentace pořízená v průběhu obnovy Spitzerova souboru.

--- Heinschovy oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína ---

V souvislosti s dílem malíře pozdního baroku Janem Václavem Spitzerem a jeho obrazy v refektáři byla na setkání představena další dvě cenná raně barokní malířská díla z konventního kostela – oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína od poměrně významného malíře Jana Jiřího Heinsche (* asi 1647, † 1712). Obě slánská plátna reprezentují v jeho tvorbě komornější stránku, místo mnohafigurových kompozic máme před sebou realistické zobrazení světce, který nabádá příchozího k meditaci, k náboženskému prožitku okamžiku v duchu raného baroku. V tomto směru oceníme zejména plátno se sv. Františkem, který s naznačenými stigmaty a v hlubokém usebrání rozjímá nad prostým křížem. Zajímavou historii má protější obraz se sv. Antonínem, který má před sebou žehnajícího Spasitele světa, jehož vládu nad všehomírem symbolizuje panovnické jablko ve formě zeměkoule. Krátce po instalaci obrazu si slánský kvardián Gilbert Hajdoš u donátora – hraběte Jiřího Adama II. z Martinic – posteskl, že malíř nesprávně „oblékl“ sv. Antonína do hábitu minority, nikoliv reformovaného františkána, kteří ve slánském klášteře působili. Do jaké míry byla žádost o nápravu správně tlumočena, nevíme. Faktem je, že když se dílo vrátilo z atelieru na oltář zpět, tak místo korekce Antonínova hábitu domaloval Heinsch malému Ježíškovi košilku.  Teprve v roce 1713, tedy rok po smrti J. J. Heinsche, za kvardiána Ludvíka Tomíčka, byl hábit přemalován.

Obě plátna byla poměrně nedávno obnovena. Po úpravě prostoru byly přesunuty boční oltáře sv. Františka a sv. Antonína ze svých původních míst pod kruchtu. Tam se po náhlé klimatické změně zakalil lak na obraze sv. Františka, že bylo nutné obraz restaurovat.  Učinila tak akad. mal. Magdalena Rafl Bursová v jarních měsících roku 2018. (Př.)

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

--- Paměť krajiny (6.) --- Dientzenhoferův poutní kostel v Dolním Ročově (30. 4. 2026)

V črtě Ročov čtu těchto pár vět: „Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího údělu dostat, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje.“ Je to lapidární. Ten, kdo tohle napsal, něco o Bohu a zbožnosti věděl a dokázal to vyjádřit. (básník Ivan Slavík, poznámka k dílu V. B. Třebízského)   

Další putování „postgraduálu“ tak směřovalo do hlavního mariánského poutního místa na Slánsku a Lounsku – do Dolního Ročova. Limitovalo nás spojení, vystoupili jsme ve Smilovicích, odkud jsme před hřeben museli pěšky do Dolního Ročova doputovat. Za námahu jsme byli odměněni pohledem na pěknou sochu sv. Markéty, nedávnou zrestaurovanou. V klášterním kostele, díle K. I. Dientzenhofera, nás přivítala paní Marcela Blahoutová. Díky ní jsme mohli obdivovat poutní gotickou Madonu i celý interiér. Několik slov o spiritualitě augustiniánů (jeho základní díla Vyznání, O obci Boží), augustiniánská ikonografie, obrazy Panny Marie Dobré Rady a Panny Marie potěšující. Kolekce soch od Fr. I. Weisse, připomínka původní gotické architektury i zaniklé barokní Santiniho přístavby. Pak se cesty poutníků rozdělily. Menší skupina putovala Mariánským údolím do Kroučové, ta větší se rozjela do Cítolib, kde se seznámila s řadou skulptur na tamním rynku, nejvíce zaujalo Trojiční sousoší (před rokem 1715) s dílenskými sochami M. B. Brauna a sv. Prokop, který rovněž patrně vznikl v Braunově dílně. A pak cesta domů s "chýrnými" výhledy na České středohoří. (Vladimír Přibyl)