(14.) Lidové umění v regionu (1.) – Lidová architektura Novostrašecka na kresbách Václava Fialy

Lidové umění na obrazech Joži Uprky, mezi textilem a výšivkami – džbán "čepák"

--- Úvod do problematiky lidového umění  --- ve vstupní části jsme se pouze dotkli problematiky lidového umění. Jako základní užitečná charakteristika nám posloužila slovníková stať Arsena Pohribného z Malého labyrintu výtvarného umění (1968), pro další poučení zmíněna dodnes cenná publikace Karla Šourka, Lidové umění v Čechách a na Moravě (1942) s řadou zajímavých postřehů. Při porovnání dvou sochařských památek Piety z Řisut a Piety od F. I. Platzera ze Smečna byl naznačen proces rustikalizace. 

Ale problematika lidového umění je daleko hlubší, širší – celosvětová. Jako příklad posloužily artefakty kanadských Eskymáků z výstavy v Národní galerii (1971). Máme před sebou umění nadčasové, neslohové – svým způsobem "zákon tvořivé konvergence", kdy artefakty zcela vzdálených kultur (místně i časově) mají obdobné formální znaky. 

Pro základní orientaci v českém lidovém umění a národopisu byla doporučena návštěva Národopisného muzea Národního muzea v Praze – v letohrádku Kinských na Smíchově (stavba podle návrhu Heinricha Kocha, který dodal plány na hrobku Kinských v Budeničkách, na přednáškách jsme o něm mluvili). V souvislosti s tamními exponáty bylo několika obrazy připomenuto dílo Joži Uprky (Úvodnice z Velké, 1916), jeho úzký vztah k lidové kultuře Slovácka. A v tomto případě také hudba Vítězslava Nováka (Slovácká svita), který malíře navštívil a jehož jedinečnou sochu, od Jana Kodeta, můžeme obdivovat nedaleko v Petřínských sadech.               

a) --- Život malíře Václava Fialy --- bychom mohli, a to alespoň v počáteční fázi, označit jako dobrodružný. Pražský rodák, krátce ve Vídni, poté se svými rodiči v Rusku (umělecká škola v Charkově, Petrohradě), pak válka (1914–1918), ruské občanství, následovala únorová revoluce a rozklad fronty, nato putování po Rusku tu v jedné, tu v druhé armádě. Přitom působil jako restaurátor kostelních fresek, učitel francouzštiny nebo jako technik při obnově výroby uprostřed Sibiře. Ale teprve pobytem ve Vladivostoku se skupinou ruských futuristů, které vedl významný malíř David Burljuk, jehož sestru Marianu si nakonec vzal za ženu, začíná jeho pravá umělecká dráha. Tehdy odjeli do Japonska, navštívili Boninské ostrovy a Pacifik, tam horečná práce, jejíž výsledky prezentovali na výstavách. A konečně návrat domů, do Prahy, na Akademii výtvarných umění, kde studoval na grafické speciálce u Maxe Švabinského. A v této době začínají kontakty s představiteli slánského kulturního života – s ředitelem slánské záložny Karlem Čížkem. Patřil do skupiny malířů, kteří vystavovali v rámci výstav slánské TRHLINY.

Václav Fiala, Řevničov, Havlíčkova čp. 86 (U Křečků), 1941

b) --- Malované panely v novostrašecké spořitelně --- slánské záložně se dařilo a vedení se rozhodlo vybudovat v roce 1941 filiálku v Novém Strašecí. Projekt této nevelké, ale cenné architektury vznikl na rýsovacím prkně významného architekta Aloise Mezery. Úkolem Václava Fialy bylo do interiéru nové budovy namalovat dva rozměrné panely, které by připomínaly zdroje bohatství regionu – Polní práce a život v přírodě a Průmysl a město.

Ve slánském muzeu se dochoval konvolut 85 listů s Fialovými přípravnými kresbami a skicami. Jeho záměr logicky vyžadoval „dokumentární práci“ v terénu. Proto se v létě 1941 Václav Fiala přestěhoval na letní byt do Řevničova, odkud vyjížděl malovat do okolí, a to nejen krajinné motivy, ale zejména chalupy a usedlosti. A právě jeho kresby jsou jedinečným dokladem o podobě lidové architektury v regionu, která dnes již neexistuje.

c) --- Bylo, nebylo --- a tak na promítacím plátně před posluchači defilovaly památky lidové architektury Novostrašecka v drtivé většině zaniklé, nebo k nepoznání přestavěné. V Řevničově překvapila podoba domů v dnešní Havlíčkově ul. (čp. 104, 77, 81), přičemž posluchače asi nejvíce zaujalo číslo popisné 86 (usedlost U Křečků), která natolik upoutala malíře, že si vedle kresby zhotovil i akvarel. Z Řevničova se rozjížděl Fiala do okolí – v Pochvalově zachytil patrový špýchárek, jeho zájem vzbudily dnes podstatně změněné návsi v Bdíně, Třici a Přerubenicích; kde dodnes - na okraji obce - spatříme i jednu z mála zachovaných památek – dům čp. 15. V tomto směru nejvíce potěší poutníka, který se vydá po stopách Václava Fialy, Kalivody (čp. 6. a čp. 16), další hodnotné roubené stavby na návsi však zanikly.  

d) --- Definitivní dílo --- z kreseb vytvořil Fiala dva pohledy. Na první tabuli – Polní práce a život v přírodě – je na obzoru Mšec, pod ním řada políček a rybník, na horizontu dokonce postřehneme opukovou zeď lánské obory s bývalou hájovnou ve Třtici. Na pravé straně zúročil Fiala alespoň částečně své putování za lidovou architekturou Novostrašecka – identifikujeme nedochovanou stodolu v Kalivodech, zvoničku a dům čp. 16 v Přerubenicích a pak z Řevničova zaniklý vjezd do statku čp. 5 a zejména dům čp. 86 (U Křečků). V popředí zachytil vyhlášené podnikání zdejšího regionu – chmelařství – a také tradiční zemědělskou výrobu. Neopomenul ani bohatství tamních lesů, jež jsou skutečným rájem houbařů.

Na druhém obraze Průmysl a město máme před sebou panorama Nového Strašecí, které doprovázejí charakteristické průmyslové objekty – továrna na dřevěné předměty denní potřeby Hamiro, cihelna a pila v nedalekém Řevničově, domácí dílna na výrobu dřevěného náčiní v Pecínově. Vedle jdou po skončení šichty horníci ze šachty, v Rynholci se nacházely malodoly Laura a Anna. V roce 2016 vznikl také o Fialově výzdobě novostrašecké spořitelny filmový dokument. 

Putování před deseti lety, utíká to ...  

(13.) Františkánský klášter v Slaném (1.) – loreta

Kresba slánského kláštera od Vladimíra Pukla (1936)

--- Františkánská rodina během staletí  --- ve vstupní části jsme navázali na minulou přednášku a krátce načrtli v několika krátkých zastaveních rozvoj řádu: likvidace klášterů v době husitské, příchod kapucínů a františkánů kolem roku 1600 do Prahy (14 pražských mučedníků), vznik nových klášterů (protireformace), epidemie moru 1680 a podíl františkánů a zejména kapucínů při pomoci nakaženým (zmíněn kapucínský konvent v Kolíně). Byl připomenut romantický román Alexandra Manzzoniho Snoubenci (1825), kde jsou barvitě vylíčeny hrůzy morové epidemie v Miláně, přičemž působení kapucínů, zejména kapucína Kryštofa, zapadalo do románu, který ideově podporoval hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 1815–1870 (risorgimento). Z novějších českých františkánských dějin zmíněna osobnost Jana E. Urbana († 1991). V souvislosti s Kladnem uveden obecně neznámý fakt, a to nakolik internovaní řeholníci budovali vodní nádrž Klíčavu, která zásobovala město Kladno pitnou vodou. Jeden z nich – františkán Benedikt Holota (* 1922) – popsal tuto těžkou práci v knížce vzpomínek Nebyl jsem hrdina (2002). Načež jsme se „vrátili“ do starších dějin a stanuli ve františkánském klášteře v Slaném, který založil Bernard Ignác z Martinic v roce 1655. Hlavním tématem byla slánská loretánská kaple (o loretách více ve sborníku Slánských rozhovorů).

Josef Krejza, Ve slánském františkánském kostele (po roce 1935)

(a) Založení kláštera a přestavba klášterního kostela

Historie slánského kláštera sahá k roku 1653, kdy hrabě Bernard Ignác z Martinic a jeho manželka Polyxena, rozená ze Šternberka, požádali provinčního ministra menších bratří Konstantina Dubského, aby založil při kostele Nejsvětější Trojice za hradbami města františkánský klášter. Přání bylo vyhověno a provinční kapitola, která zasedala v r. 1655 ve Znojmě, vyslala do Slaného první františkány – Alexandra Radlinského a Serafína Fridricha. Ti bydleli, než mohli být ubytováni v klášteře, v jednom domě na náměstí. Klášter byl vysvěcen v roce 1662, ale dnešní podoba jeho kostela, který se tak působivě uplatňuje nad městem, je dílem rozsáhlé přestavby, jež byla zahájena po požáru, který propukl 28. června 1665. Bernard Ignác ve velice krátké době klášter obnovil a pozměnil i vzhled kostela. Běží o příklad důvtipu architekta, který upravil podélnou dispozici renesančního chrámu v řešení podélně centrální, jakýsi mohutný svatostánek, který schraňoval v centrální části loretánskou kapli.

(b) Srdce klášterního kostela – loretánská kaple – Nejstarší slánské františkánské paměti (1660) uvádějí slib Bernarda Ignáce z Martinic vykonat pouť do Loreta k roku 1656, ale úmysl vybudovat v městě loretu je staršího data.  Martinic se do Itálie vypravil v roce 1657 a po návratu dal na památku šťastného putování svého i své manželky Polyxeny z Martinic, rozené ze Šternberka, pod renesanční klenbou původního luteránského hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice (v té době již františkánského) zřídit santa casu. Tehdy se kvůli loretánskému založení klášter nazýval Loretánský klášter u Nejsvětější Trojice (CONVENTUS LAURETANI AD SS. TRIADEM). První záznam o procesí z Prahy je datován 16. červencem 1658, vedli je premonstráti ze Strahova a františkáni od Panny Marie Sněžné. Církevní tradice hovoří o zázračném přemístění domku do Loreta.Ve svaté chýši se podle legend narodila, byla vychovávána a také přijala andělské zvěstování Panna Maria. Chýše byla nejprve v roce 1291 přenesena k městečku Tersato v Dalmácii, po čtyřech letech pak k Anconě v Itálii, k lesu, míli od moře, (les vlastnila žena jména Laureta, odtud název poutního místa) a po dalších osmi měsících se kaple podivuhodně ocitla na jednom z blízkých vrchů a nakonec u obecní cesty. Zde se zrodilo proslulé poutní místo, které bylo obdařeno mnohými odpustky. Jeho návštěvnost strmě stoupala, návrší s osadou bylo za papeže Mikuláše V. obehnáno hradbou a nad santa casou byl ve druhé polovině 15. století vztyčen chrám.

(c) --- Originalita slánské lorety ---Loreta v slánském konventním kostele představuje v české a moravské barokní architektuře příklad poměrně přesné kopie situované nikoliv uprostřed ambitů (Hradčany, Rumburk, Kosmonosy), ale tak jako v Itálii – v interiéru chrámu. Zprvu slánská kaple podstatně zaplňovala prostor lodi kostela vystavěného kolem roku 1600 jinověrci. Vše změnil požár v roce 1665, kdy společně s novou kopulí nad loretou dal Bernard Ignác chrám rozšířit o dvě apsidy umožňující nejen lepší komunikaci okolo svatyně, ale navíc evokoval v urbanistické zástavbě města volnou obdobu italského originálu. Úpravou vnějších stěn se zdejší loreta řadí do malé skupiny českých a moravských kaplí s průčelím tzv. klasického typu. Tento soubor obsahoval loretu v Mikulově (1625), v Praze na Hradčanech (1626) a dále svaté chýše v Rumburku (1704/1709), Kosmonosích (1707) a Brně (1716). Ty, oproti ostatním blokovým svatyním, třeba právě v Hájku, napodobují i Bramantovo renesanční opláštění, a to buď iluzivní malbou (Slaný, Brno), nebo přímo plastickým provedením (Mikulov, Praha-Hradčany, Kosmonosy, Rumburk). Při porovnání průčelí slánské santa casy s originálem v Loretu a zdejšími loretami zaujme výsledné řešení – u nás ojedinělé, které pravděpodobně vzniklo zadáním B. I. z Martinic. Již při letmém pohledu na stěnu slánské lorety konstatujeme, že část výzdoby, která kopírovala renesanční originál, chybí. Zkušenost architektů a osobnost stavebníka patrně vylučuje možnost nezvládnutí „promítnutí“ plastické výzdoby do iluzivní malby. Nabízí se tak možnost, že úkolem autora bylo, aby na stěně již stojící svatyně iluzivně zachytil Bramantovo opláštění originálu, přičemž příchozímu by mělo být zároveň zřejmé, že se dívá na to podstatné – na santu casu originálního rozměru. Z tohoto důvodu ve Slaném chybí, a to jak na severní tak jižní straně jedno travé, dvojice proroků a Sibyl.

Skříňové nekrologium slánských františkánů (1660), detail

(d) --- Skříňové nekrologium --- V každém františkánském klášteře pečovali o nekrologium, památnou knihu, do které se zapisovala úmrtí spolubratrů sv. Františka, kteří v české provincii žili. Každý den tak bratři vzpomínali jména těch, kteří ten den zemřeli, lépe řečeno – zrodili se pro nebe. Výrazem této víry bylo i skříňové nekrologium slánských františkánů – Nomina Patrum et fratrum in hoc Conventus slanensi ab AD 1660 defunctorum (Jména otců a bratří, kteří v tomto konventu od roku 1660 zemřeli). Uchovávalo se kdysi v chóru nad varhanami. Při modlitbě se tak žijící řeholníci scházeli nad svými spolubratry, kteří byli pohřbeni dole v kryptě pod loretánskou kaplí. Zajímavý je námět na dvířkách, na nichž je v tradičních symbolech naznačen úděl časného života. Na náhrobní desce spočívá hlava řeholníka. Její odvrácená polovina je již lebkou položenou na překřížených kostech s kosou, která je ozdobena nápisovou páskou s latinským textem: „florens / emarcui“ (kvetoucí / uvadl jsem), připomínající časnost životního běhu. Druhá polovina je tváří františkána plného života, s tonzurou, jeho okem prochází paprsek, který se odráží od zrcadla (speculum) na kříži k Božímu oku. Přesýpací hodiny značí časovou omezenost našeho pozemského bytí; paprsek poznání Stvořitele proniká ještě okvětím slunečnice a mraky – je to naše „nedokonalé poznání Boha“, kterého vidíme jako v zrcadle.

(d) --- Krypta slánských řeholníků pod loretou ---Zmíněn byl průzkum slánského archeologa dr. Václava Mouchy v roce 1981. Podle archivních pramenů se v kryptě pochovávalo do roku 1787, podle nekrologia zemřelo v klášteře do té doby na 79 řeholníků (ne všichni pochováni v kryptě – misionáři v cizině, bratři zasažení morem na zahradě, hřbitově), v hrobce byli také pochováni příznivci kláštera a syndikové (celkem v kryptě asi na 80 pohřbených). První pohřeb na přilehlém klášterním hřbitůvku proběhl 12. 12. 1787 a je zde pochováno na 30 řeholníků --- REQUIESCANT IN PACE --- (odpočívejte v pokoji). 

(12.) K ikonografii sv. Františka – kláštery v regionu

Vladimír Matoušek (* 1956), Sv.  František s vlkem (2016)

--- Otevřená brána ke svatému Františkovi, střípky z jeho života v obrazech ---  úvodní přednáška před „návštěvou“ trojice františkánských konventů (Slaný, Hájek, Hořovice) byla věnována životu a obrazové ikonografii sv. Františka. Svým způsobem iluzorním vstupem do této problematiky se pro účastníky stala Brána sv. Františka do Františkánské zahrady, kterou zhotovil v letech 1991–1993 Petr Císařovský. Pro neznalého symbolika brány působí poněkud enigmaticky – pro nás se stala zajímavým obrazovým podkladem, který vypovídá i o uměleckém přínosu malíře Giotta. Byla také naznačena problematika legend o sv. Františku (Tomáš z Celana, sv. Bonaventura, Kvítka). Tři zastavení v Assisi (klášter klarisek u sv. Damiana, Bazilika Panny Marie Andělské a bazilika sv. Františka – Sacro convento) pak posluchačům ilustrovaly životní příběh světce a poskytly některé ikonografické náměty (Mystické vidění sv. Františka v kapli Porciunkule), se kterými se můžeme setkat ve františkánských památkách regionu.

(a) Rozvoj františkánské rodiny během staletí

V úvodním bloku jsme se poněkud schematicky zabývali vývojem tzv. františkánské řádové rodiny. Tzn. vznikem prvního františkánského řádu založeného sv. Františkem v roce 1209, jeho dalšího vývoje, který určovala dynamika interpretace řehole sv. Františka, jeho Závěti, v řádovém společenství. Založením druhého řádu (1212, sv. Klára – sv. Anežka Česká) a třetího řádu, a to jak regulovaného, tak sekulárního (1221).

(b) Mystické vidění sv. Františka v kapli Porciunkule – u františkánů v Praze, u kapucínů u pražské Lorety a u školských sester sv. Františka v Břevnově

Pozornost byla věnována historickému ohnisku františkánského hnutí – malému kostelíku Panny Marie Andělské (Porciunkule, tzn. „malý podíl“ nebo „kousíček země“). Ten svatý František opravil a pečlivě se o něj staral. Zde se také se svými bratry usadil, když se vrátil z Říma. Tady spolu se svatou Klárou založil druhý františkánský řád a zde také dokonal běh svého pozemského žití. Podle tradice sv. František obdržel od papeže Honoria III. pro tento kostelík také privilegium plnomocných odpustků, které pak následující papežové potvrdili a rozšířili i na další kostely. Z těchto důvodů slaví františkánský řád 2. srpna svátek Panny Marie Andělské (Porciunkule). A právě okamžik, kdy byl sv. František obdarován tímto nebeským darem, je zobrazen nejen na průčelí kaple Porciunkule v Assisi (Friedrich Overbeck) a jejím interiéru (Ilario da Viterbo, Mystické vidění sv. Františka v kapli Porziuncola (1393). --- Stěhování obrazového motivu --- s tímto mystickým viděním se setkáváme později i u nás – na barokních obrazech v konventním kostele františkánů v Praze u Panny Marie Sněžné, první je na hlavním oltáři, druhý zavěšen na levé stěně kostela (ten na čas nahradil zmíněný obraz na hlavním oltáři).

Od Panny Marie Sněžné jsme „doputovali“ do kapucínského kostela Panny Marie Andělské na Hradčany. Již podle názvu jsme mohli očekávat, že na hlavním oltáři nalezneme obraz stejné ikonografie, u kapucínů jej namaloval Paolo Piazza (kapucín) v letech 1600–1602. Při návštěvě jsme věnovali pozornost řádové chrámové architektuře kapucínů, která byla posléze závazná pro další konventní kostely. Jako příklad byl uveden klášterní kostel sv. Kateřiny v Litoměřicích (1657).

Další pražskou františkánskou památkou byl provinční dům Kongregace školských sester sv. Františka (Praha 6-Břevnov, Radimova 2). Školské sestry, které v naší republice působí od roku 1888 (Slatiňany), zakoupily v roce 1923 původně pozdně barokní usedlost „Šleiferku“, kterou daly upravit v letech 1923–1925 architektem Tomášem Šaškem na mateřinec (navýšení o dvě poschodí a přistavěna kaple). V provinční kapli se také, jak jinak, nachází oltář Porciunkule, přičemž obraz namaloval malíř Josef Doubek v roce 1933.  

(c) Giottova ikonografická „inovace“, vyobrazení Stigmatizace sv. Františka

Na závěr jsme se vrátili opět do Assisi a v horní části baziliky sv. Františka jsme procházeli Giottovo arcidílo – nástěnné malby ze života sv. Františka – konkrétně jsme věnovali pozornost vyobrazení Stigmatizace světce, který jsme porovnali se staršími výjevy (Deska z Bardi, 1250).  Starší díla zobrazovala toto setkání s nebeským zjevením (serafem) buď bez stigmat na Františkově těle, nebo se stigmaty na rukou a na nohou, ale nikdy s ranou na boku. Tak učinil Giotto, přičemž podobu serafa ztotožnil s Kristem přibitým na kříži. Vzniklo tak závazné zobrazení stigmatizace, se kterým se můžeme od té doby běžně setkávat. Můžeme mít tak před sebou gotickou nástěnnou malbu Stigmatizovaného sv. Františka v ambitu třeboňského kláštera, reliéf sv. Františka od M. B. Brauna v lese u Stanovic u Kuksu nebo na (možná i Brandlově) obraze, který zdobil až do roku 1950 ambit kláštera v Hájku (dnes v poutním kostele v Hrádku u Vlašimi).