(11.) – Hrobka Kinských a zámek v Budenicích

--- DOTYKY NEOKLASICISMU V REGIONU --- Při další návštěvě Budenic, prohlídce knížecí hrobky Kinských a budenického zámku, jsme byli svědky toho, jak do toho stále ještě barokního prostředí v krajině, a v regionu jedině zde, vstupuje na počátku 19. století aristokratická estetika hledající krásu osvobozenou od rokokových „kudrlinek“ – winckelmannovský neoklasicismus – znovuobjevení antického umění a potvrzení, že antika není historickou epochou jako jiné, ale je uměním nadčasovým [pozn. Johann Joachim Winckelmann († 1768) jeden z teoretiků klasicistního hnutí v umění 2. poloviny 18. století]. Umělecky nejpůsobivějším příkladem v širokém regionu je architektura a sochařská výzdoba knížecí hrobky Kinských v Budenicích.

--- Poznámka k současnosti památkové péči v regionu --- Dnes skutečně jediným podstatným pozitivním momentem péče o památky na Zlonicku je probíhající oprava knížecí hrobky Kinských v Budenicích. Té se ujal opět knížecí rod, který tuto památku postupně pietně obnovuje – v duchu rodového hesla Bůh, čest a vlast. 

Jaký rozdíl v přístupu k dalším památkám v okolí, jejichž stav není dlouhodobě dobrý, a to i přes snahu památkářů v regionu – svým způsobem donkichotský zápas, který se míjí s pohledem centrálních orgánů správy veřejné i té odborné – nezájem (!).     

(a) Heinrich Koch a architektura knížecí hrobky Kinských

Vznik budenické hrobky souvisí se smrtí Rudolfa knížete Kinského († 27. 1. 1836), na podzim téhož roku jeho manželka Vilemína zadala vypracovat projekt hrobky u knížecího architekta Heinricha Kocha (* 1781, † 1861, žák vídeňské Akademie, převážně činný v Čechách). Se stavbou svatyně začali v roce 1837, v roce 1840 přenesli rakve z původní hrobky v kostele sv. Isidora a teprve v dubnu 1841 byl vysvěcen pražským biskupem Fr. Tippmannem kámen oltáře. Závěrečné pokrývačské práce však probíhaly ještě v roce 1842.

Rodinná hrobka Kinských je situována v podélné ose kostela sv. Isidora na dispozici řeckého kříže. Nesmírně působivý dojem vyvolává vstup do interiéru, kdy sestupujeme po širokém schodišti a přibližujeme se k výtvarné a významové pointě funerální architektury – sousoší Krista pozdvihujícího sv. Petra z vln, které je vztyčené na oltářní menze z černého leštěného mramoru. Estetický účin sousoší během dne podtrhuje měnící se intenzita slunečního světla proudícího z kopule. Navíc obnovený povrch soch imitující mramor vyniká nejen velice jemnou klasicistně pojatou modelací drapérie, ale i drobnopisným pojednáním tváří a gest Krista a apoštola Petra.

(b) Sochařská výzdoba před hrobkou – vzorem bylo dílo Antonia Canovy

Hlavní průčelí hrobky doplňuje dvojice klasicistních soch, můžeme se domnívat, že byly zhotoveny v sochařské dílně rodiny Maxů, která pro Kinské pracovala. Na pravé straně je to socha sedící ženy v antickém rouše držící v ruce desku, na kterou píše jméno Rudolf – připomenutí pozemských zásluh Rudolfa Kinského, které jsou tak zapisovány do knihy života. Protější stranu pak doplňuje skulptura truchlícího anděla s uhaslou pochodní a znakem Kinských. Obě skulptury vycházejí z pojetí díla italského sochaře Antonia Canovy. Předobrazem postavy sedící ženy je Canovova socha Leopoldy Esterházy z let 1805–1817. Ve výtvarném provedení této budenické památky jako by k nám promlouval sám Winckelmann o tom, jak vnímat krásno: „že krásno spočívá v harmonii jednotlivých částí; jejich dokonalost vyplývá z měkkého stoupání a klesání, jež pak rovnoměrně působí na naši vnímavost a jemně ji unáší, nestrhává ji náhle. Všechny prudké pocity přecházejí od zprostředkovaného k bezprostřednímu, ale cit má být naopak vzbuzen tak, jako krásný den povstává z náznaku líbezných červánků…“

(c) Zámek v Budenicích a galerie tereziánských portrétů

Virtuální letmou prohlídku zámku – dnes veřejnosti nepřístupného – jsme zahájili v původním východním křídle (1693). Byla zmíněna otázka architekta, kdy jedna z hypotéz zvažuje, že stavebníkem byl Hartman z Klarštejna, který si přizval stejného architekta, jenž navrhl kostel sv. Isidora. Nejvíce času bylo věnováno hlavnímu sálu v patře zámku (piano nobile) s tapetovou výzdobou, pod kterou byly nalezeny v po roce 1990 i úseky nástěnné malby. Freska také patrně zdobila strop sálu, který později „přikryla“ štuková výzdoba. Byla věnována také pozornost kolekci „tereziánských“ portrétů, které sál kdysi zdobily a dnes se nacházejí ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném. Jejich autorem byl Michael Millitz (* 1727, † 1779, dvorní malíř císařovny Marie Terezie, pocházel z Vídně, žák předchůdce Martina van Meystense). U jejich vzniku stál Jan Josef Maxmilián hrabě Kinský († 1804) a patrně jeho choť Marie Terezie, hr. Kinská († 1796), rozená z Auerspergu. Je zajímavé, že všichni portrétovaní – oproti často vídaným reprezentativním podobiznám – jsou oděni do hábitů nějakého církevního třetího řádu – podobizny vykazují „tereziánskou“ střízlivost a praktičnost. V bývalé zámecké kapli sv. Václava byla věnována pozornost rozměrnému obrazu sv. Václava, který přivádí děti k víře (1812) od malíře Josefa Berglera († 1829). Byl nejen zakladatelem Pražské malířské akademie, ale také učitelem malby dětí knížecí rodiny na zámku v Budenicích. Toto plátno se podařilo, společně s obrazem sv. Isidora, po roce 1990 obnovit.

(d) Ernestinum na zámku v Budenicích

Na závěr byla krátce zmíněna historie Ernestina v budenickém zámku. Zaznělo pár slov o záslužném působení řeholních sester v péči o ty nejpotřebnější po roce 1918.

Ústav pro výchovu a vyučování slabomyslných dětí – Ernestinum – založil roku 1871 Spolek paní sv. Anny v Praze a známý český vlastenec, lékař a pedagog dr. Karel Slavoj Amerling.  Nejprve se ústav sídlící v Praze II. v Kateřinské ulici nazýval Hephata (Efata, tj. Otevři se), v roce 1872 se přestěhoval do Šternberského paláce a roku 1903 byla svěřena jeho správa Školským sestrám sv. Kříže, povolaným z mateřského domu v Menzingen ve Švýcarsku. Po první světové válce Šternberský palác obsadilo ministerstvo národní obrany, a proto bylo nutné hledat nové prostory, které se nakonec nabídly v letním zámku knížat Kinských v Budeničkách. V Budeničkách až do roku 1930 pracovaly řádové sestry z Přerova, a to z Kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny Marie III. řádu svatého Františka z Assisi, poté do roku 1936 řádové sestry z Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje z Brna.  V lednu 1936 zahájily svou činnost v Ernestinu Školské sestry III. regulovaného řádu sv. Františka, ty zde působily až do zrušení Ústavu sociální péče v roce 1998. K charakteru práce řeholnic poznámka jedné z nich – Milovat to, co je krásné, není těžké, ale přiznat se k jedincům, kterým osud vtiskl znak méněcennosti, vyžaduje lidí celých – lidí kultury srdce (S. M. Eliška Pretschnerová OSF).  Více o historii ERNESTINA zde.   

    

K zapamatování •• nedoceněný význam architektury zámku v Budeničkách pro českou barokní architekturu, otázka stavebníka zámku otevřena • portrétní galerie Kinských, jediný barokní soubor české šlechty, který se v regionu zachoval • Berglerův obraz sv. Václava ze zámecké kaple budenického zámku (1812) • práce knížecích architektů Kinských nejen v Budenicích – Heinrich Koch a Friedrich August von Stache • hrobka Kinských v Budenicích, architektura, eschatologická symbolika, významné osobnosti rodiny Kinských zde pohřbeny.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

(10.) – Ke sv. Isidoru v Budenicích

Dvě setkání věnujeme převážně raně baroknímu umění na Zlonicku – v Budenicích. K minulým dvěma přednáškám o renesančním umění v regionu jsme vhodně doplnili dnes již zaniklou tvrz Valkounů z Adlaru v Bakově. A vzhledem k tomu, že se před námi otevírají kapitoly z barokního umění, zaznělo několik poznámek k historii poznávání a rehabilitaci baroku u nás, o jeho prezentaci v Národní galerii včera a dnes. Pozornost jsme však upřeli zejména na kostel sv. Isidora v Budenicích – architekturu a sochařské dílo Jana Jiřího Bendla.

(a) Zaniklá tvrz Valkounů z Adlaru v Bakově  

Jednalo se o jedinou dochovanou renesanční stavbu v regionu, na jejíž fasádě byla v červnu 1900 objevena rozsáhlá renesanční sgrafita (zpráva o objevu a cenná stať v časopise Zlatá Praha, 1900, č. 10 – Jan Herain, Nově objevená sgrafita v Bakově u Zlonic); objev tehdy vzbudil ohlas, psalo se o něm ve zlonické farní kronice. Správa velkostatku Kinských se zasadila o jejich záchranu. Po roce 1989 památková péče usilovala o zachování chátrající památky, která byla v baroku přestavěna na sýpku. Ale po úmrtí jejího majitele se neúnosně dlouho vleklo dědické řízení a opuštěný objekt se stal terčem soustavné devastace, nakonec v roce 2017 zbourán. Fatální, ale bohužel ne ojedinělý příběh v dnešní době. 

(b) Několik poznámek k poznání baroku po roce 1918, významné výstavy o barokním umění

Připomenuta byla Praha barokní literárního historika Arna Nováka z roku 1915 (vystihl genius loci pražského baroku, drobná a dodnes inspirativní kniha). Zakladatelská badatelská úloha slánského rodáka uměnovědce prof. V. V. Štecha (Československé sochařství a malířství nové doby, 1939 – dílo zůstalo nedokončeno kvůli Štechově internaci za německé okupace). Byl podtrhnut význam výstavy Pražské baroko (1938), která nejen v očích veřejnosti ve většině rehabilitovala kulturu, ale stala se i morální posilou na prahu německé okupace. Po roce 1948 logicky nebyly vytvořeny předpoklady pro rozvoj bádání (Zdeněk Kalista, jeden z autorů výstavy v roce 1938 a významný badatel v této oblasti, byl vězněn). Kolem roku 1965 se situace postupně začíná měnit, vycházejí práce O. J. Blažíčka o barokním sochařství a nový přístup k baroku ve společnosti razí Jaromír Neumann – jeho kniha Český barok z roku 1969 (upravené vydání v roce 1974) je stále v mnoha směrech inspirativní. Po roce 1989 se situace podstatně mění. V roce 2001 proběhla rozsáhlá výstava Sláva barokní Čechie (katalog, sborníky, konference), obdobný přístup již nelze v dnešní společnosti očekávat. Výsledky této přehlídky se také staly základem pro památnou expozici v Národní galerii ve Schwarzenberském paláci  --- Baroko v Čechách --- v roce 2008. Ta byla v současné době nahrazena expozicí Staří mistři, která představuje jen výběr z pokladů českého barokního umění.

(c) Vznik poutního místa, alej z Budenic do Zlonic Příchod nové nobility Hartmanové z Klarštejna a vznik poutního místa sv. Isidora – hlavní patron zemědělského Slánska – v Budenicích. Pilíř se sochou sv. Isidora v roce 1673 (zakladatelé Matyáš Ondřej Hartman z Klarštejna a Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi). Legenda o sv. Isidoru (edice Zdeňka Kalisty), zmíněny svatoisidorské památky v regionu – kaple v Kovárech, v Novém Strašecí – tam s pozoruhodnou poněkud rustikální sochou sv. Isidora, která je dnes umístěna ve strašeckém muzeu). Zdůrazněn byl krajinný a historický význam kaštanové aleje (kol. r. 1760), která dodnes spojuje městečko Zlonice a zámek v Budenicích (panství Kinských).

(d) Kostel sv. Isidora a jeho architektura

Dílo neznámého architekta (Julius Broggio?), ohlas na římskou barokní architekturu (např. Carlo Maderna, S. Maria della Vittoria z let 1608–1620). Působivé architektonické řešení – centrála uvnitř křížové dispozice. Novější „falešná“ klenba – původní výraz interiéru byl architektonicky výpravnější. Rekonstrukce barokního interiéru (dnes kostel bez zařízení) –Svatoisidorský cyklus obrazů (z osmi obrazů se zachovala dvě plátna); sochy sv. Anny, sv. Josefa, sv. Rocha a sv. Šebestiána; obraz sv. Antonína Paduánského; socha sv. Isidora od Jana Jiřího Bendla – jedna z nejvýznamnějších památek českého raně barokního sochařství.

(e) Sochař českého raného baroku Jan Jiří Bendl v Budenicích  

Připomenuta výstava prací tohoto sochaře v roce 1982 v Národní galerii a badatelské úsilí O. J. Blažíčka. Stručný nástin života, připomínka italského školení, porovnání jeho díla se staršími památkami českého baroku (socha Anděla od Arnošta Jan Heidelbergera, kol. r. 1630). Následovala „procházka“ za jeho památkami v Praze – dřevěné plastiky kdysi vystavené v Muzeu hlavního města Prahy  (modelové sochy pro skulptury na portiku jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze), dřevěné plastiky Archanděla Michaela a Anděla strážného, Herkules zápasí s Kerberem v Královské zahradě na Pražského hradu). Ale závěrečná etapa Bendlova díla – plastiky sv. Isidora a sv. Matěje (před r. 1680) – ta je v Budenicích. Porovnání – Karel Škréta versus Jan Jiří Bendl – sice významem nerovní, ale z jistého pohledu zakladatelé raného baroku v Čechách.

(f) Krajina Zlonicka

Václav Toman (1896–1962), žák pražské akademie (1913–1930), prof. Bukovac, Thiele, Obrovský); malíř portrétů a Zlonicka, jeho obrazy jsou nejen cenným svědectvím o podobě Zlonicka po roce 1918, ale svědčí i o geniu loci některých míst (kostel sv. Isidora, alej ke sv. Isidoru atd.).

K zapamatování •• vznik poutního místa sv. Isidora (1673) – hlavní poutní místo zemědělského Slánska v raném baroku • legenda o sv. Isidoru – Andělská orba, Zázračné nalezení pramene • význam architektury kostela sv. Isidora • sochařské dílo Jana Jiřího Bendla a Budenice •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

(9.) Staré umění okolo nás – renesanční památky (2. část) Mistr Litoměřického oltáře / renesance v Slaném

Drábování život člověka jest na zemi a jako dnové nádeníka jsou dnové jeho (ze starozákonní knihy Job), epitaf Jiřího Balase na slánském hřbitově (1584)

(a) Mistr Litoměřického oltáře – vzhledem k tomu, že se v regionu nenachází zásadnější renesanční malby (oltářní křídla z Paršenku nebo oltářní křídla z Knovíze nám nedávají přiměřenou představu o genezi české renesanční malby po roce 1500), byla pozornost věnována Litoměřickému oltáři (po r. 1500), a to nejen pro jeho umělecký význam, ale i vzhledem k aktuální situaci, kdy se očekává jeho nová prezentace v rekonstruovaném muzeu v Litoměřicích. Pokud se týká díla Mistra Litoměřického oltáře (jeho skutečné jméno neznáme, je to nouzové pojmenování podle jeho nejvýznamnější památky), byla zmíněna pozoruhodná badatelská cesta historika umění Jaroslava Pešiny († 1992), který se dlouhodobě (od roku 1935) touto památkou zabýval a publikoval o ní řadu statí (včetně monografie z roku 1958). Ostatně jeho rekonstrukce vzhledu a ikonografie oltáře je v podstatě stále platná. Rovněž bylo třeba uvést novější hypotézy historiček umění – Jarmily Vackové († 2011) a Jiřiny Hořejší († 2019), které oproti Pešinovi zastávaly názor, že autor litoměřických desek přišel na tehdejší český královský dvůr z Podunají jako „hotový umělec“ – tedy mimo české školení u mistra, jenž pracoval na oltáři hradní kaple na Křivoklátě (tak uvažoval Jaroslav Pešina). Dotkli jsme se také otázky původního umístění oltáře – je zde několik alternativ: kapitulní kostel sv. Štěpána v Litoměřicích (nejčastěji preferovaná), Praha – katedrála, kapitulní kostel Všech svatých na Pražském hradě. Účastníky ale zaujal spíše formální rozbor desek, na kterém jsou patrné prvky renesančního utváření prostoru (centrální perspektiva), uchopení figur, krajinné pozadí (Podunajská škola) a zejména skutečnost, jak se malíř vyrovnal při zobrazení pašijových výjevů s psychikou postav – obličej Panny Marie a apoštola Jana na křídle s vyobrazením Nesení kříže, pohled Kaifáše atd. Na závěr této kapitoly „jsme navštívili“ strahovskou galerii, postáli před Strahovským oltářem a sledovali, jak Litoměřický mistr nejen zdokonalil malbu (italské prvky), jak diváka vtáhl do děje svým citlivým přístupem (postava Zachariáše, setkání Alžběty a Panny Marie, hluboce duchovní kontakt, který se promítá do pojednání rukou atd.). Pro doplnění našeho dopoledne s Litoměřickým mistrem lze doporučit záznam rozhovoru prof. Michaely Ottové.

(b) Socha sv. Šebestiána ze slánského muzea. V dalším zastavení jsme naznačili, jak postupně proniká renesanční pojetí figury do pozdně gotického sochařství po roce 1500. Takový nepatrný objev z depozitáře slánského muzea – plastika sv. Šebestiána. Tuto neznámou památku se podařilo zařadit do početného souboru děl Mistra Týneckého Zvěstování s datací kolem roku 1520. Společně s dalšími sochami tohoto mistra – sv. Šebestiánem ze Stráže a odcizeným artefaktem z Nepomuku – dotváří kolekci západočeských svatošebestiánských památek, která více či méně vychází z grafického listu Albrechta Dürera. Slánská plastika, která má zcela novou polychromii, se po formální stránce k Dürerově předloze přimyká asi nejvíce. Forma slánské sochy, svým způsobem zpodobnění mužského aktu, ukazuje, jak dílna Mistra Týneckého Zvěstování, kterou reprezentují povětšině práce zahalené do tradiční pozdně gotické draperie, reagovala na nové renesanční impulsy.

(c) Renesance v Slaném. Slánská městská architektura – v regionu jedinečný fenomén – má ve většině složitý vývoj od gotiky až do konce 19. století. Na setkání jsme se pokusili uvést příklady budov, kde se renesance podstatně uplatnila. A tak jsme se postupně „seznámili“ s Modletickým domem čp. 14 (renesanční prostory sklepů, obdivovali portál datovaný 1578 – průzkum Ing. arch. Jana Pešty), s Nedvědovským domem čp. 9 (portál, arkýř) a nakonec s domem U Vojnů, Kynského ul. čp. 134 – rozlehlé městské architektury (klenutá síň v přízemí a patře, rovněž průzkum Ing. arch. Jana Pešty). Základní renesanční památkou v Slaném byl hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, který je zachycen na historických vedutách – „poctivý“ zákres Willenberga, kol. r. 1600 a „přibližná“ veduta ze souboru Civitates orbis terrarum (1572–1617 se Slánskou horou v pozadí). I když renesanční podobu kostela překryla barokní přestavba, je renesanční etapa (1581–1602) dodnes jasně patrná (neomítnuté věže kostela, klenba v presbyteriu). Archivně je také u této stavby doložen italský stavitel Jacopo Mazzeta (1598), který pochází, tak jako mnoho dalších stavitelů, kteří u nás tehdy působili, ze severu Itálie z Rovia, dalším Italem byl kameník Giovanni Falcona – autor kamenného portálu (1600). Z českých řemeslníků, kteří jsou zaznamenáni v archivních pramenech, známe jméno Jana Hofmanna z Roudnice, jenž pořídil krov a střechu; kostel měl červeně natřený šindel.  Na slánském hřbitově nepochybně zaujme renesanční epitaf, který dal zhotovit Jiří Balas v roce 1584.

K zapamatování •• Mistr Litoměřického oltáře – osobnost na prahu renesance u nás • Litoměřický oltář – rekonstrukce vzhledu• uplatnění grafiky v rámci recepce renesančních impulsů v sochařství • sv. Šebestián Albrechta Dürera a socha téhož světce od Mistra Týneckého Zvěstování ve slánském muzeu.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.