(17.) Františkánský klášter v Hájku

Hájek, to byla pro mne taková zvláštní barokní báseň vnímaná všemi smysly, a to zrakem, všecko kolem … čichem, vůně kadidla, květin, stromů … citem, vítr povíval v háji, chlad parku, žár slunce před klášterem, líbání květin dávaných před Paní, doteky mramoru … sluchem, pozitiv, šumot větví v parku, zvuk modliteb a zpěv … chutí, sladkost ovoce podle roční doby, výborné poutní sladkosti, dobrá voda čerstvá a čistá s pověstí svatosti.“ … malířka a ilustrátorka Zdenka Landová (* 1929, † 2018) 

Před „vstupem“ do františkánského konventu v Hájku jsme si krátce připomněli počátky františkánského řádu, svět legend a původních spisů, které svým způsobem byly nově interpretovány po II. vatikánském koncilu – ad fontes františkánského řeholního života, který rezonuje a je aktuální právě v naší neklidné době. Téměř vše se změnilo. Naším cílem však logicky byla doba vzniku lorety a architektura kláštera v Hájku, jeho barokní výzdoba. Pokusili jsme se rekonstruovat podobu konventu, prostředí kláštera, tak jak vše vnímal barokní poutník. Porovnali jsme podobu klášterů v krajině – zatímco Svatá Hora u Příbrami je podobná mariánské citadele, v Hájku otvíráme dveře do mariánské zahrady. A při porovnání s loretou ve Slaném jsme si zase ukázali, že loreta v Hájku se stala skutečným duchovním magnetem pro poutníky z širokého okolí, zatímco u slánské se takový záměr nepodařilo naplnit. Když vstoupíme do ambitů kláštera v Hájku, dýchne na nás jiný svět. Jde o místo spojené s dlouholetou poutní tradicí, prozářené hlubokou mariánskou zbožností, která se odtud rozšířila do dalekého okolí. 

--- Hájecká loreta, nejstarší u nás --- 

Poutavá legenda hovoří o tom, že tam, kde se dnes nachází Hájek, nebyl kdysi žádný lesík, rostl zde pouze jeden dub a třešeň; v roce 1663 prý ještě ukazovali jejich pařezy po stranách kaple. Vypráví se, že ženci z okolních polí, kteří se zde ukrývali před sluncem, slyšeli tu zpívat slavíka. I majitel panství Florián Jetřich Žďárský si tento kout oblíbil a v roce 1589 místo obehnal příkopem a plochu osázel stromy. Háj se stal útočištěm ptactva z široka daleka a to ničilo úrodu, teprve údajně na prosby pana Floriána k Bohu jej pobila a zaplašila letní bouře. Krátce po bitvě na Bílé hoře, snad v roce 1622, se rozhodl Florián Jetřich Žďárský († 1653) a jeho manželka Alžběta Korona z Martinic vykonat pouť do Loreta se slibem, že pokud se šťastně vrátí do nerozchváceného panství a narodí se jim syn, vystaví loretánskou kapli.  Jejich touha se naplnila, v roce 1623 povila Alžběta Korona syna Františka Eusebia, a tak v Hájku položili za účasti pražského arcibiskupa Harracha 12. června 1623 základní kámen k svaté chýši. V církevní tradici je považována za naši nejstarší „kanonickou“ santu casu, jak píše františkán Jindřich Jan Labe v knize o Hájku (Malus Inter Ligna Sylvarum, 1689), přičemž teprve po ní jsou jmenovány svatyně v Mikulově, Praze a ve Vídni.  

 --- Brandlův obraz sv. Františka v Hájku ---

Otevíráme dveře do první kaple v ambitu – sv. Františka. Tradičně se plátno se sv. Františkem přijímajícím stigmata přisuzovalo Petru Brandlovi, který, jak uvádí klášterní kronika, jej namaloval se dvěma pomocníky během šesti týdnů v klášteře u Panny Marie Sněžné za provinciála Valeriána Hammera (patrně v letech 1729 až 1732). Znalec historie kláštera v Hájku Josef Mottl uvádí, že oltář sv. Františka byl opraven nákladem 120 zl. a dne 3. října 1737 o svatvečeru benedikován. Případné připsání Brandlovi, které zpochybňuje ve své monografii v roce 2016 Jaromír Neumann, zdánlivě komplikuje také datum malířova úmrtí († 1735). Je však možné, že Brandl skutečně obraz vytvořil a za dalšího provincialátu Valeriána Hammera (1737) byl teprve oltář definitivně dokončen. Cenná malba naštěstí nezanikla s likvidací kláštera, ale společně s oběma bočními obrazy – sv. Bonaventurou a sv. Ludvíkem z Toulouse – se dnes nachází na mariánském oltáři v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimě. Zejména postava anděla v popředí a pojednání jeho kadeří může naznačovat Brandlovo autorství. Při dnešním setkání byl hájecký obraz sv. Františka porovnán s Brandlovým plátnem z pražské Lorety – hájecký obraz má nepochybně svou kvalitu, spirituální rovinu a není pojat tak tradičně. Prostě dílo pozoruhodné.

--- Svaté pole u hájecké lorety --- 

Hájecký klášter přitahoval poutníky z širokého okolí, byl úzce spjat s životy obyvatel vesnic a samot západně od Prahy. V tomto ohledu byl také hájecký konvent „vitálnější“ a i přes pozdější josefínská nařízení zůstával stále svým způsobem v centru náboženského života. O této vazbě ostatně vypovídá i hájecké nekrologium, ze kterého vysvítá, že klášter – jak jeho řádová hrobka a později hřbitůvek, tak nádvoří a ambit – se stal svatým polem nejen tamních řeholníků, ale ve velké míře i příznivců. Zmínili jsme Tomáše Kratochvíla († 1733) – sládka z Jenče a jeho dcerku a Antonín Krause († 1744) – poštmistra v Dušníkách, další poštovní úředníky a podnikatele. Řada pohřbů příznivců různých stavů a sociálního původu proběhla v atriu, poblíž lorety. Hájecký klášter se tak stal i svatým polem, nad kterým bdí socha Panny Marie z roku 1703.       

--- Novodobé osudy loretánského oltáře a jeho tabernákl z roku 1712 --- 

V ponižujícím období, kdy se stal klášter internačním táborem pro řeholníky, později kasárnami, se mohlo zdát, že interiér loretánské kaple přišel o oltář (tak jak tomu bylo v nedalekém Slaném). Jeho osudy po roce 1950 nejsou dostatečně jasné. Zdá se, že v zimě 1949/1950, kdy přece jen utichl poutní program v Hájku, se rozhodli františkáni dát oltář obnovit, a to uměleckým řemeslníkům v Praze, kteří od ledna 1950 působili v družstvu SAFINA. Ironií osudu práce dokončili 22. 4. 1950, jak o tom svědčí přípis nalezený při poslední opravě tabernáklu; tzn. několik dní po neblaze proslulé Akci K v noci ze 13. na 14. 4., kdy byl také násilně uzavřen klášter v Hájku. Loretánský oltář pak nemohl být navrácen do hájeckého kláštera, ale byl dopraven, za zatím nevyjasněných okolností do Plzně, kde byl později částečně instalován v bývalém františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Sem také před rokem 1989 zajížděli obeznámení věřící, aby mohli uctívat milostnou sochu Panny Marie Hájecké. Po r. 1989 se františkán P. Michal Pometlo († 2019) přičinil o její návrat do Hájku, v této době byla dokončena i jeho obnova a snad se dočkáme i jeho návratu do hájecké lorety. Na setkání jsme se z časových důvodů nemohli zabývat podrobněji touto významnou památkou.  A tak jsme si alespoň „prohlédli“ barokní tabernákl z roku 1712 – jedná se jedinečnou barokní zlatnickou a kovotepeckou práci, jež byla nedávno obnovena (firma Houska & Douda, Buštěhrad). Zaujala výzdoba – svatostánek po stranách nese znaky s iniciálami zakladatelů Floriána Jetřicha Žďárského a Alžběty Korony z Martinic, dvířka svatostánku doplňuje vlevo monogram Ježíše IHS (se třemi hřeby) a vpravo Panny Marie (navíc se symbolem srdce probodnutého mečem). Pod soklíkem, který završuje tabernákl a sloužil jako podložka pro výstav milostné sochy, jsme obdivovali v medailonku drobnou rytinu loretánské Madony – téměř motiv pro barokní rytinu.

--- Poutní cesta z Prahy do Hájku, původně 20 kaplí ---  

Na závěr přednášky, čas nás tlačil, byla jen několika větami připomenuta poutní cesta z Prahy do Hájku a dvacet kaplí, které ji lemovaly (řada z nich zanikla). Snad vše vyznělo i jako doporučení putovat – třeba po etapách – a nacházet fragmenty paměti v krajině (posila na těle i na duchu). Svatyně vystavěli podle návrhu architekta Františka Jakuba Fortina, heraldická výzdoba a malované výjevy byly dílem malíře Jana Ferdinanda Schora (v horní části byly příběhy ze života Panny Marie, ve spodní namalovali příběhy ze života sv. Františka). Na přednášce jsme zmínili alespoň tu první, na které, a to jako jediné, se dochoval zbytek malířské výzdoby – Hájecká Madona s textem ze starozákonní rozjímavé knihy Píseň Písní … Nigra sum sed formosa (Černá jsem, a přece půvabná)... i tvář loretánské Madony v Hájku je černá (starozákonní text, který podle tehdejšího čtení předpovídal narození Matky Boží, i to je kouzlo hájeckého putování, které osloví). O cestě byla nedávno vydána výpravná publikace Kateřiny Pařízkové – Poutní cesta do Hájku (2025) (Př.). 

--- Paměť krajiny (7.) --- Okolo Nového Strašecí (21. 5. 2026)

Velcí svatí, malí svatí, musíte je ctít a znáti; dřevění a třeba zlatí, velcí svatí, malí svatí. .... Ale těchhle Nepomuků! Všude vztahují svou ruku, na všech mostech straší v shluku, plno, plno Nepomuků! (Rainer Maria Rilke)

Další kapitolu putování „postgraduálu“ jsme otevřeli na rynku v Novém Strašecí, kde nás čekala kolegyně Ing. arch. Eva Volfová, která nás v úvodním expozé seznámila ve stručnosti s urbanistickým vývojem města. Poté následovala prohlídka dvou malovaných rozměrných panelů na novostrašecké radnici od Václava Fialy – Polní práce a život v přírodě a Průmysl a město. Přivítal nás a o záchraně panelů malíře Václava Fialy promluvil tajemník městského úřadu JUDr. Jiří Tláskal. Rozměrné dílo se původně nacházelo ve filiálce slánské záložny v Novém Strašecí – pozoruhodné stavbě slánského architekta Aloise Mezery, jejíž jednoduché, ale působivé průčelí obložené rakovnickými obkladačkami, jsme také ve městě obdivovali. Účastníky asi nejvíce upoutala architektura původně středověkého farního kostela Narození Panny Marie. Do jeho dějin, i řady dílčích objevů (např. nález fragmentů původních oken, iluzivní malby barokního oltáře atd.), nás zasvětila architekta Eva Volfová, která ve městě žije od narození. Poté jsme nemohli opomenout barokní kapli sv. Isidora – patrona rolníků (vzpomněli jsme na sv. Isidora v Budeničkách). Poněkud rustikálně provedená mohutná barokní socha světce z této kaple se nachází v expozici místního muzea. A pak jsme vyrazili polní cestou k mariánské Stochovské kapli, zde jsme se dozvěděli leccos o její historii, záchraně a dalších okolnostech, třeba i mřížích oken svatyňky provedených podle návrhu novostrašeckého malíře Františka Skály – fragmenty paměti krajiny, svým způsobem hlavní téma našich cílů při cestě krajinou. V Honicích vedle několika památek lidové architektury nás zejména zaujala kaple sv. Jana Nepomuckého se sochou světce „surfujícího“ na veliké rybě. A vše se navíc odehrávalo době svatojánské, co více si přát (Př.)   

(16.) Františkánský klášter v Slaném (2.) – architektura a "františkánské nebe"

Jan Václav Spitzer, Sv. Paschal Baylonský (1766), stav v průběhu restaurování

Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost. Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota. Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování. Kde střeží dům bázeň Páně, tam nepřítel nenajde přístup. Kde je milosrdenství a zdrženlivost, tam není nestřídmost ani tvrdost. (Napomenutí sv. Františka)

Při tomto setkání jsme navázali na minulé přednášky (K ikonografii sv. Františka, Loreta) a velice schematicky načrtli vývoj františkánského řádu, do kterého jsme se pokusili zasadit založení a barokní čas slánského kláštera. V té době česká františkánská provincie – a to až do josefínských reforem po roce 1780 – prožívala rozkvět (množství klášterů, velký počet řeholníků). Pro porovnání jsme se krátce dotkli i současného postavení františkánských řádů v dnešní době, ve světě po II. vatikánském koncilu. Vše se změnilo – výpravné barokní kláštery jsou minulostí, přiměřeně využívat takto rozlehlé budovy v budoucnu bude jistě obtížné.

Naším tématem však byla barokní architektura a umělecká výzdoba slánského konventu, všeho umělecky působivého, co se podařilo do dnešních dní uchovat.  Byla podtržena úloha velkého příznivce františkánů Bernarda Ignáce z Martinic († 1685) – zakladatele loretánského kláštera v Slaném a dále velké osobnosti české provincie františkánů doby baroku – Bernarda Sanniga († 1704), se kterým purkrabí Martinic často spolupracoval. Cílem setkání také bylo, kromě připomenutí uměleckých památek (dnes ve většině skrytých očím veřejnosti), ozřejmit význam kláštera, život řeholníků, který má svůj denní řád, jenž se odbýval ponejvíc v chórové kapli, refektáři, celách, na rozlehlé zahradě nebo knihovně. A právě umělecká výzdoba a památky (knihovna, archiv) těchto klášterních prostor se staly předmětem dnešního setkání.

Výzdoba chórové lavice, fr. Tadeáš Ratajský (?)

---Chórová kaple a práce františkána Benedikta Šlechty  ---

Prostor za hlavním oltářem, za varhanami – duchovní centrum kláštera, kde se řeholníci několikrát denně setkávali na modlitbách (kolem r. 1740 jich působilo v Slaném 24). Posluchače snad nejvíc zaujala řezbářská a truhlářská práce františkána fr. Benedikta Šlechty, který v roce 1779 se spolupracovníky zhotovil chórové lavice. V roce 1775 pracoval na architektuře prospektu varhan a o rok později zhotovil obdélná okna v chóru. Dubové chórové lavice a výroba otočného pulpitu završeného křížem („badalone“) nám signalizují přítomnost kvalitních uměleckých řemeslníků v řadách menších bratří. Patrně krátce nato odchází fr. Benedikt Šlechta do nedalekého kláštera v Hájku, kde později ukončil svou životní pouť († 29. 6. 1789 ve věku 59 let). Do jaké míry s ním na výrobě chórových lavic spolupracoval další františkánský významný řezbář fr. Tadeáš Ratajský, který zhotovil v roce 1771 dřevěnou mřížku před oltářem sv. Kříže, nevíme. Některé shodné řezbářské prvky oltáře a chórových lavic naznačují, že by tomu tak mohlo být. Ve středu lavic se nacházel obraz Korunování Panny Marie, dílo neznámého autora. Obraz vystavený na diagonální kompozici má ustálené ikonografické téma – Korunování Panny Marie Ježíšem Kristem, Bohem Otcem a Duchem svatým, přičemž Panna Maria je vyobrazena jako Immaculata – Panna Maria počatá bez poskvrny dědičného hříchu – je oblečená do bílého šatu a modrého pláště, s rukama složenýma na prsou, nebo sepnutýma v modlitbě na zeměkouli obtočené hadem.

Oltářní mřížka, kterou v roce 1771 vyrobil fr. Tadeáš Ratajský.

--- Malířská výzdoba refektáře – františkánské nebe ---

Další naše kroky vedly do refektáře v přízemí budovy, kde se řeholníci scházeli u stolu. Podobu refektáře před jeho devastací po roce 1950 známe z fotografie. V čele bylo umístěno mramorové lavabo a na stěnách rozvěšeny obrazy františkánských svatých. Když byl klášter v roce 1950 násilně uzavřen, podařilo se tehdejším pracovníkům muzea zachránit, vedle knihovního fondu, i zmíněné oválné obrazy františkánských svatých. Tato plátna se podařilo postupně v letech 2005 až 2010 restaurátorkám Markétě Pavlíkové a Heleně Helfertové nákladem města Slaného postupně restaurovat. Jedná se o osm cenných pláten od malíře pozdního baroku Jana Václava Spitzera († 1773). Tak to přesvědčivě rozpoznal kunsthistorik Martin Mádl, a to na základě rozboru konvolutu kreseb františkánských světců ze strahovské knihovny, které byly předlohou slánské kolekce. Z archivních pramenů vyplývá, že obrazy namaloval Spitzer v roce 1766. Při prezentaci obrazů posluchače zaujala nejen františkánská ikonografie, ale také postřehy restaurátorek a fotografická dokumentace pořízená v průběhu obnovy Spitzerova souboru.

--- Heinschovy oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína ---

V souvislosti s dílem malíře pozdního baroku Janem Václavem Spitzerem a jeho obrazy v refektáři byla na setkání představena další dvě cenná raně barokní malířská díla z konventního kostela – oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína od poměrně významného malíře Jana Jiřího Heinsche (* asi 1647, † 1712). Obě slánská plátna reprezentují v jeho tvorbě komornější stránku, místo mnohafigurových kompozic máme před sebou realistické zobrazení světce, který nabádá příchozího k meditaci, k náboženskému prožitku okamžiku v duchu raného baroku. V tomto směru oceníme zejména plátno se sv. Františkem, který s naznačenými stigmaty a v hlubokém usebrání rozjímá nad prostým křížem. Zajímavou historii má protější obraz se sv. Antonínem, který má před sebou žehnajícího Spasitele světa, jehož vládu nad všehomírem symbolizuje panovnické jablko ve formě zeměkoule. Krátce po instalaci obrazu si slánský kvardián Gilbert Hajdoš u donátora – hraběte Jiřího Adama II. z Martinic – posteskl, že malíř nesprávně „oblékl“ sv. Antonína do hábitu minority, nikoliv reformovaného františkána, kteří ve slánském klášteře působili. Do jaké míry byla žádost o nápravu správně tlumočena, nevíme. Faktem je, že když se dílo vrátilo z atelieru na oltář zpět, tak místo korekce Antonínova hábitu domaloval Heinsch malému Ježíškovi košilku.  Teprve v roce 1713, tedy rok po smrti J. J. Heinsche, za kvardiána Ludvíka Tomíčka, byl hábit přemalován.

Obě plátna byla poměrně nedávno obnovena. Po úpravě prostoru byly přesunuty boční oltáře sv. Františka a sv. Antonína ze svých původních míst pod kruchtu. Tam se po náhlé klimatické změně zakalil lak na obraze sv. Františka, že bylo nutné obraz restaurovat.  Učinila tak akad. mal. Magdalena Rafl Bursová v jarních měsících roku 2018. (Př.)

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.