(10.) – Ke sv. Isidoru v Budeničkách

Dvě setkání věnujeme převážně raně baroknímu umění na Zlonicku – v Budenicích. K minulým dvěma přednáškám o renesančním umění v regionu jsme vhodně doplnili dnes již zaniklou tvrz Valkounů z Adlaru v Bakově. A vzhledem k tomu, že se před námi otevírají kapitoly z barokního umění, zaznělo několik poznámek k historii poznávání a rehabilitaci baroku u nás, o jeho prezentaci v Národní galerii včera a dnes. Pozornost jsme však upřeli zejména na kostel sv. Isidora v Budenicích – architekturu a sochařské dílo Jana Jiřího Bendla.

(a) Zaniklá tvrz Valkounů z Adlaru v Bakově  

Jednalo se o jedinou dochovanou renesanční stavbu v regionu, na jejíž fasádě byla v červnu 1900 objevena rozsáhlá renesanční sgrafita (zpráva o objevu a cenná stať v časopise Zlatá Praha, 1900, č. 10 – Jan Herain, Nově objevená sgrafita v Bakově u Zlonic); objev tehdy vzbudil ohlas, psalo se o něm ve zlonické farní kronice. Správa velkostatku Kinských se zasadila o jejich záchranu. Po roce 1989 památková péče usilovala o zachování chátrající památky, která byla v baroku přestavěna na sýpku. Ale po úmrtí jejího majitele se neúnosně dlouho vleklo dědické řízení a opuštěný objekt se stal terčem soustavné devastace, nakonec v roce 2017 zbourán. Fatální, ale bohužel ne ojedinělý příběh v dnešní době. 

(b) Několik poznámek k poznání baroku po roce 1918, významné výstavy o barokním umění

Připomenuta byla Praha barokní literárního historika Arna Nováka z roku 1915 (vystihl genius loci pražského baroku, drobná a dodnes inspirativní kniha). Zakladatelská badatelská úloha slánského rodáka uměnovědce prof. V. V. Štecha (Československé sochařství a malířství nové doby, 1939 – dílo zůstalo nedokončeno kvůli Štechově internaci za německé okupace). Byl podtrhnut význam výstavy Pražské baroko (1938), která nejen v očích veřejnosti ve většině rehabilitovala kulturu, ale stala se i morální posilou na prahu německé okupace. Po roce 1948 logicky nebyly vytvořeny předpoklady pro rozvoj bádání (Zdeněk Kalista, jeden z autorů výstavy v roce 1938 a významný badatel v této oblasti, byl vězněn). Kolem roku 1965 se situace postupně začíná měnit, vycházejí práce O. J. Blažíčka o barokním sochařství a nový přístup k baroku ve společnosti razí Jaromír Neumann – jeho kniha Český barok z roku 1969 (upravené vydání v roce 1974) je stále v mnoha směrech inspirativní. Po roce 1989 se situace podstatně mění. V roce 2001 proběhla rozsáhlá výstava Sláva barokní Čechie (katalog, sborníky, konference), obdobný přístup již nelze v dnešní společnosti očekávat. Výsledky této přehlídky se také staly základem pro památnou expozici v Národní galerii ve Schwarzenberském paláci  --- Baroko v Čechách --- v roce 2008. Ta byla v současné době nahrazena expozicí Staří mistři, která představuje jen výběr z pokladů českého barokního umění.

(c) Vznik poutního místa, alej z Budenic do Zlonic Příchod nové nobility Hartmanové z Klarštejna a vznik poutního místa sv. Isidora – hlavní patron zemědělského Slánska – v Budenicích. Pilíř se sochou sv. Isidora v roce 1673 (zakladatelé Matyáš Ondřej Hartman z Klarštejna a Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi). Legenda o sv. Isidoru (edice Zdeňka Kalisty), zmíněny svatoisidorské památky v regionu – kaple v Kovárech, v Novém Strašecí – tam s pozoruhodnou poněkud rustikální sochou sv. Isidora, která je dnes umístěna ve strašeckém muzeu). Zdůrazněn byl krajinný a historický význam kaštanové aleje (kol. r. 1760), která dodnes spojuje městečko Zlonice a zámek v Budenicích (panství Kinských).

(d) Kostel sv. Isidora a jeho architektura

Dílo neznámého architekta (Julius Broggio?), ohlas na římskou barokní architekturu (např. Carlo Maderna, S. Maria della Vittoria z let 1608–1620). Působivé architektonické řešení – centrála uvnitř křížové dispozice. Novější „falešná“ klenba – původní výraz interiéru byl architektonicky výpravnější. Rekonstrukce barokního interiéru (dnes kostel bez zařízení) –Svatoisidorský cyklus obrazů (z osmi obrazů se zachovala dvě plátna); sochy sv. Anny, sv. Josefa, sv. Rocha a sv. Šebestiána; obraz sv. Antonína Paduánského; socha sv. Isidora od Jana Jiřího Bendla – jedna z nejvýznamnějších památek českého raně barokního sochařství.

(e) Sochař českého raného baroku Jan Jiří Bendl v Budenicích  

Připomenuta výstava prací tohoto sochaře v roce 1982 v Národní galerii a badatelské úsilí O. J. Blažíčka. Stručný nástin života, připomínka italského školení, porovnání jeho díla se staršími památkami českého baroku (socha Anděla od Arnošta Jan Heidelbergera, kol. r. 1630). Následovala „procházka“ za jeho památkami v Praze – dřevěné plastiky kdysi vystavené v Muzeu hlavního města Prahy  (modelové sochy pro skulptury na portiku jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze), dřevěné plastiky Archanděla Michaela a Anděla strážného, Herkules zápasí s Kerberem v Královské zahradě na Pražského hradu). Ale závěrečná etapa Bendlova díla – plastiky sv. Isidora a sv. Matěje (před r. 1680) – ta je v Budenicích. Porovnání – Karel Škréta versus Jan Jiří Bendl – sice významem nerovní, ale z jistého pohledu zakladatelé raného baroku v Čechách.

(f) Krajina Zlonicka

Václav Toman (1896–1962), žák pražské akademie (1913–1930), prof. Bukovac, Thiele, Obrovský); malíř portrétů a Zlonicka, jeho obrazy jsou nejen cenným svědectvím o podobě Zlonicka po roce 1918, ale svědčí i o geniu loci některých míst (kostel sv. Isidora, alej ke sv. Isidoru atd.).

K zapamatování •• vznik poutního místa sv. Isidora (1673) – hlavní poutní místo zemědělského Slánska v raném baroku • legenda o sv. Isidoru – Andělská orba, Zázračné nalezení pramene • význam architektury kostela sv. Isidora • sochařské dílo Jana Jiřího Bendla a Budenice •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

(9.) Staré umění okolo nás – renesanční památky (2. část) Mistr Litoměřického oltáře / renesance v Slaném

Drábování život člověka jest na zemi a jako dnové nádeníka jsou dnové jeho (ze starozákonní knihy Job), epitaf Jiřího Balase na slánském hřbitově (1584)

(a) Mistr Litoměřického oltáře – vzhledem k tomu, že se v regionu nenachází zásadnější renesanční malby (oltářní křídla z Paršenku nebo oltářní křídla z Knovíze nám nedávají přiměřenou představu o genezi české renesanční malby po roce 1500), byla pozornost věnována Litoměřickému oltáři (po r. 1500), a to nejen pro jeho umělecký význam, ale i vzhledem k aktuální situaci, kdy se očekává jeho nová prezentace v rekonstruovaném muzeu v Litoměřicích. Pokud se týká díla Mistra Litoměřického oltáře (jeho skutečné jméno neznáme, je to nouzové pojmenování podle jeho nejvýznamnější památky), byla zmíněna pozoruhodná badatelská cesta historika umění Jaroslava Pešiny († 1992), který se dlouhodobě (od roku 1935) touto památkou zabýval a publikoval o ní řadu statí (včetně monografie z roku 1958). Ostatně jeho rekonstrukce vzhledu a ikonografie oltáře je v podstatě stále platná. Rovněž bylo třeba uvést novější hypotézy historiček umění – Jarmily Vackové († 2011) a Jiřiny Hořejší († 2019), které oproti Pešinovi zastávaly názor, že autor litoměřických desek přišel na tehdejší český královský dvůr z Podunají jako „hotový umělec“ – tedy mimo české školení u mistra, jenž pracoval na oltáři hradní kaple na Křivoklátě (tak uvažoval Jaroslav Pešina). Dotkli jsme se také otázky původního umístění oltáře – je zde několik alternativ: kapitulní kostel sv. Štěpána v Litoměřicích (nejčastěji preferovaná), Praha – katedrála, kapitulní kostel Všech svatých na Pražském hradě. Účastníky ale zaujal spíše formální rozbor desek, na kterém jsou patrné prvky renesančního utváření prostoru (centrální perspektiva), uchopení figur, krajinné pozadí (Podunajská škola) a zejména skutečnost, jak se malíř vyrovnal při zobrazení pašijových výjevů s psychikou postav – obličej Panny Marie a apoštola Jana na křídle s vyobrazením Nesení kříže, pohled Kaifáše atd. Na závěr této kapitoly „jsme navštívili“ strahovskou galerii, postáli před Strahovským oltářem a sledovali, jak Litoměřický mistr nejen zdokonalil malbu (italské prvky), jak diváka vtáhl do děje svým citlivým přístupem (postava Zachariáše, setkání Alžběty a Panny Marie, hluboce duchovní kontakt, který se promítá do pojednání rukou atd.). Pro doplnění našeho dopoledne s Litoměřickým mistrem lze doporučit záznam rozhovoru prof. Michaely Ottové.

(b) Socha sv. Šebestiána ze slánského muzea. V dalším zastavení jsme naznačili, jak postupně proniká renesanční pojetí figury do pozdně gotického sochařství po roce 1500. Takový nepatrný objev z depozitáře slánského muzea – plastika sv. Šebestiána. Tuto neznámou památku se podařilo zařadit do početného souboru děl Mistra Týneckého Zvěstování s datací kolem roku 1520. Společně s dalšími sochami tohoto mistra – sv. Šebestiánem ze Stráže a odcizeným artefaktem z Nepomuku – dotváří kolekci západočeských svatošebestiánských památek, která více či méně vychází z grafického listu Albrechta Dürera. Slánská plastika, která má zcela novou polychromii, se po formální stránce k Dürerově předloze přimyká asi nejvíce. Forma slánské sochy, svým způsobem zpodobnění mužského aktu, ukazuje, jak dílna Mistra Týneckého Zvěstování, kterou reprezentují povětšině práce zahalené do tradiční pozdně gotické draperie, reagovala na nové renesanční impulsy.

(c) Renesance v Slaném. Slánská městská architektura – v regionu jedinečný fenomén – má ve většině složitý vývoj od gotiky až do konce 19. století. Na setkání jsme se pokusili uvést příklady budov, kde se renesance podstatně uplatnila. A tak jsme se postupně „seznámili“ s Modletickým domem čp. 14 (renesanční prostory sklepů, obdivovali portál datovaný 1578 – průzkum Ing. arch. Jana Pešty), s Nedvědovským domem čp. 9 (portál, arkýř) a nakonec s domem U Vojnů, Kynského ul. čp. 134 – rozlehlé městské architektury (klenutá síň v přízemí a patře, rovněž průzkum Ing. arch. Jana Pešty). Základní renesanční památkou v Slaném byl hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, který je zachycen na historických vedutách – „poctivý“ zákres Willenberga, kol. r. 1600 a „přibližná“ veduta ze souboru Civitates orbis terrarum (1572–1617 se Slánskou horou v pozadí). I když renesanční podobu kostela překryla barokní přestavba, je renesanční etapa (1581–1602) dodnes jasně patrná (neomítnuté věže kostela, klenba v presbyteriu). Archivně je také u této stavby doložen italský stavitel Jacopo Mazzeta (1598), který pochází, tak jako mnoho dalších stavitelů, kteří u nás tehdy působili, ze severu Itálie z Rovia, dalším Italem byl kameník Giovanni Falcona – autor kamenného portálu (1600). Z českých řemeslníků, kteří jsou zaznamenáni v archivních pramenech, známe jméno Jana Hofmanna z Roudnice, jenž pořídil krov a střechu; kostel měl červeně natřený šindel.  Na slánském hřbitově nepochybně zaujme renesanční epitaf, který dal zhotovit Jiří Balas v roce 1584.

K zapamatování •• Mistr Litoměřického oltáře – osobnost na prahu renesance u nás • Litoměřický oltář – rekonstrukce vzhledu• uplatnění grafiky v rámci recepce renesančních impulsů v sochařství • sv. Šebestián Albrechta Dürera a socha téhož světce od Mistra Týneckého Zvěstování ve slánském muzeu.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

(8.) Renesanční památky v regionu (1. část) – velvarský okruh

Třetího dne jsme ourodnými, 

byť kopcovitými poli urazili dvě míle

do vsi zvané Velvary. 

Les jsme cestou neviděli žádný.

Za oběd jsme každý zaplatili pět českých grošů.

FYNES MORYSON, anglický cestovatel, 1591

(a) Renesanční umění v regionu – tři hlavní městská centra Slaný, Smečno, Velvary. Willenbergovy veduty měst Slaného a Smečna, přehled hlavních renesančních památek v Slaném (hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, domy na náměstí, městské opevnění – „fortna“ s obloučkovým štítem), ve Smečně (zámek, kostel Nejsvětější Trojice, radnice a děkanství čp. 115). Na dnešním setkání byla připomenuta renesanční architektura, kterou kdysi nazvala Eva Šamánková v knize Architektura české renesance (1961, čtivě napsaná, přehledná, a i když zastaralá, stále užitečná monografie s cennou obrazovou přílohou) památkami Velvarského okruhu (Velvary, Hospozín).  

(b) Plošný průzkum památkové zóny ve Velvarech (2022) – na úvod k historické zástavbě města Velvary byly v hutné zkratce uvedeny základní výsledky plošného průzkumu města, nová zjištění ze stavebního archivu, zajímavosti, výstupy práce – tabulky, mapové podklady. Ve spolupráci s architektkou Hanou Zachovou navržena opatření, která směřovala k regeneraci historického jádra – omezení současného dopravního provozu v bezprostřední blízkosti mariánského sousoší, který jej ohrožuje – vymezení ochranného pásma a vhodné architektonické řešení okolí této památky; přenesení sochy sv. Josefa (1745) od Eustacha Střebského, která se sv. Janem Nepomuckým zdobila most přes Bakovský potok, na místo poblíž původního určení – dnes je socha nedůstojně „odložena“ u kostela sv. Kateřiny; návrh vytvoření lapidária (náhrobky a jiné artefakty z kamene uložené dosud v depozitáři) na dvoře muzea čp. 109 – vedle stálé expozice i možnost autorských výstav sochařů, malířů.      

(c) Kostel sv. Kateřiny – gotické nástěnné malby v sakristii – „vrátili“ jsme se k minulému tématu putování za nástěnnými malbami (Černochov, Slavětín). Velvarské malby objeveny náhodně P. Františkem Halašem v roce 1977; poté objev „pozapomenut.“ Po roce 1989 se konečně naskytly možnosti fragmenty maleb odkrýt v celém rozsahu a malbu zrestaurovat (1992–1994, akad. mal. Petr Bareš, akad. mal. Jiří Brodský). Dominantu cyklu představovalo Ukřižování na severní stěně; tento výjev se dochoval ale jen částečně, neboť patrně v době baroku došlo k probourání nového okna a tím zanikla i ústřední postava Krista na kříži. Na ostatních stěnách byly na tmavém pozadí namalovány tři skupiny apoštolů (na východní části také jen částečně – probourání dalšího okna). Zaujala i postava infulovaného světce na krátké chodbě vedoucí do kněžiště kostela. Prostor je zaklenut gotickou klenbou z období kol. r. 1370, malby namaloval neznámý umělec kolem r. 1450; zmíněny analogie s deskovou malbou – např. Ukřižování od Mistra Rajhradského oltáře (kol. r. 1440).

(d) Kostel sv. Kateřiny – renesanční kruchta, malby v kněžišti – v prostoru lodě chrámu, který  je zaklenut síťovou klenbou (1580), dominuje kruchta (kol. r. 1595), která na poprsnici nese rolverkové kartuše se znaky velvarských měšťanů, znak města a Rudolfa II. Pozornost byla věnována slohovému toskánskému řádu kruchty a také jejímu podklenutí – renesanční klenba s hřebínky. Na klenebních polích kněžiště se dochovala renesanční nástěnná malba, postavy sv. Petra a Pavla, sv. Kateřiny s architektonickým pozadím (porovnání figury sv. Kateřiny s deskovým obrazem téže světice z Paršenku z velvarského muzea) – a renesanční dekor.

(e) Velvary, čp. 8 (dům zv. Bártovský) – z městské architektury byla věnována pozornost nedávno obnovenému Bártovského domu – patrové stavení s dvěma dominantními štíty, nad portálem průjezdu znak velvarského primátora Bárty (datován 1612, jeho znak na poprsnici kruchty kostela sv. Jiří, rovněž ve farním chrámu sv. Kateřiny). Renesanční stavba je dílem Santina Malvazione, průčelní štíty a klenba v pravé polovině přízemí barokní z 2. poloviny 17. století, pozdější úpravy.

(f) Velvary, kostel sv. Jiří – významná architektura české renesance z let 1613–1614 od stavitele Santina Malvazione († 1626,vlašský stavitel [přídomek Malvazione – malvasia – sladké víno, malvaz] do Velvar přišel se svými strýci Pietrem a Bartolomějem Vlachem; za měšťana přijat r. 1600, měl dům na náměstí a údajně byl činný i v Roudnici – stavba kostela sv. Václava v letech 1609–1612). Velvarský kostel sv. Jiří rozšířili o sakristii v 18. st. Interiér kostela zaklenut valenou klenbou s lunetami s hvězdovým vzorem štukových žeber. V prostoru dominuje tříramenná kruchta, upoutá renesanční výmalba interiéru – nedávno pietně obnovená nákladem města Velvar. Na průčelí zaznamenáme renesanční portály s heraldickou výzdobou. Patrně nejvýznamnější renesanční kostel v širokém regionu.

(g) Hospozín, kostel Stětí sv. Jana Křtitele (1595), stavebník Jan Adam Hrobčický z Hrobčic a na Hospozíně (heraldická výzdoba datovaného portálu, 1595).  Zajímavá kazatelna kmene Jesse (jedinečný doklad renesančního sochařství v regionu, pozoruhodná ikonografie). Otázka zaklenutí kostela, uplatnění ionského řádu (klenební konzoly), obdobně u sv. Kateřiny ve Velvarech, a to včetně tektoniky kruchty, rolverkových kartuší (porovnání) – charakteristického prvku u architektury české renesance.

K zapamatování •• tři ohniska renesanční architektury v regionu (Velvary, Slaný, Smečno) •• Velvary – památková zóna – renesanční památky ve městě • velvarský renesanční okruh – kruchty v kostele sv. Kateřiny ve Velvarech a v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně – Jan Adam Hrobčický z Hrobčic a na Hospozíně a jeho náhrobek v tamním kostele.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.