(18.) Z kostelů v Libušíně, Dřetovicích a ze staroslavné Budče

Dřetovice, kostel sv. Václava, oltář sv. Františka Saleského, nástavec – sv. Dorota

Ubohá krajino, plná ran a prašiviny... Miluji ji přese všechno, miluji sežehlý drn a zakrslé smrčky... miluji suché cesty… poněvadž jsou do nich vtlačeny šlépěje lidských nohou, ubohých lidských nohou... Miluji tento kus světa…Miluji tento kraj, zbrázděný lidskými osudy… (Jan Čep, † 1974)      

Poslední společné „putování“ za památkami před prázdninami směřovalo do Libušína, Dřetovic a na staroslavnou Budeč. Úvodem jsme si řekli, že nám nejde o „deskriptivní“ seznámení s historií uvedených lokalit – na hradištích v Libušíně i na Budči probíhaly v minulosti rozsáhlé archeologické průzkumy, jejichž výsledky byly zveřejněny v dostupných odborných publikacích a statích. Naším cílem bylo se zastavit u mladší umělecké výzdoby, která často časem zanikla, byla zničena, odcizena – zmizela tak z očí návštěvníků. Pokusili jsme se rekonstruovat původní podobu interiérů kostela v Libušíně a na Budči, nebo alespoň připomněli (času bylo málo) význam jedné z barokních památek, která po restaurování byla deponována a není k vidění – obraz sv. Františka Saleského z dřetovického kostela.

(1.) Obraz sv. Jiří z libušínského kostela  

Zařízení libušínského kostela dle inventáře z poloviny 18. věku bylo skromné. Interiéru dominoval hlavní oltář opatřený nákladem Bernarda Ignáce z Martinic v roce 1683 (nápis na spodní části oltáře). Oltářní obraz, jenž se stal v roce 1991 terčem krádeže, známe jen z fotografií. I tak oceníme kvalitu výtvarného pojetí, již předurčovala osobnost zadavatele. Vidíme rozmáchnutého sv. Jiří na koni s mečem, který potírá draka. Obraz měl dynamiku a kompozici malby vystavenou na diagonále, v detailu se uplatňovala tvář světce a chocholy na jeho přilbici. Nejspíše není náhodná ani doba pořízení plátna. Roku 1683 proběhla u Vídně památná bitva mezi křesťanskou Evropou a osmanskou říší – osudová událost pro tehdejší celou Evropu. Dá se stále předpokládat, že obraz nezanikl, nebyl zničen a může se ještě někde objevit, třeba na nějaké aukci. Naštěstí základní fotografická dokumentace – která by poměrně spolehlivě zmíněné dílo identifikovala – byla ještě před vloupáním provedena. 

(2.) Děkanský kříž nad Libušínem

„Cestou z Libušína“ jsme se zastavili u Děkanského kříže – jedna z mála úspěšných akcí při záchraně drobných památek v krajině poslední doby. Při staré cestě do Smečna se nedaleko libušínského kostela od nepaměti nacházel Děkanský kříž (GPS – 50.1572072N, 14.0312058E). Jak vypovídají staré mapy, býval tady již ve druhé polovině 18. století (tehdy ještě ne zcela zalesněné) a této části lesa se také říkalo U Děkanského kříže. Ve smečenské farní kronice se píše, že kříž byl v roce 1867 obnoven péčí hraběte Jindřicha Clam-Martinice. Zda byly tehdy zachovány plechové obrazy Ukřižovaného a Panny Marie Bolestné, které řadu let předtím namaloval Johann Gruss († 1855), nevíme. Opravený kříž o křížovém dni v pondělí 27. května benedikoval smečenský kaplan Josef Kandler. Křížové, nebo také prosebné dny (Feriae Rogationum), jejichž tradice sahá v církvi až do 5. století, se konaly tři dny před Nanebevstoupením Páně. Bylo zvykem, že věřící v průvodu za křížem prosili o odvrácení hladu, války a vyprošovali si dobrou úrodu.  V dalších letech se kříž opravoval opakovaně, čas od času bylo třeba jeho břevna vyměnit. Pamětníci vzpomínají, že zde kolem roku 1970 stál prostý mohutný kříž, ale po roce 1990 zanikl. Díky iniciativě dobrovolníků okolo Mariana Kruckého z unhošťského muzea se podařilo v roce 2010 vztyčit kříž nový s korpusem Krista malovaným na plechu. I tentokrát počasí vykonalo své a v roce 2023 se kříž skácel. Na jeho poslední obnově se podílel Český svaz ochránců přírody Kladensko, město Libušín a rozdělovská farnost.

(3.) Obraz sv. Františka Saleského z dřetovického kostela

Josefínské rušení klášterů svým způsobem „přispělo“ i k obohacení památkového fondu v regionu – ve Svárově oltář sv. Jana Nepomuckého ze zrušeného kláštera augustiniánů v Praze na Zderaze, v Družci oltář s plátnem sv. Filipa Neri a ve Dřetovcicích se  sv. Františkem Saleským – oba ze zrušeného kláštera paulánů v Praze. Obraz sv. Františka Saleského byl v roce 1991 při loupeži vážně poškozen a při jeho opravě se „ukázaly“ okolnosti jeho vzniku. Oltář dal zhotovit v roce 1685 kněz Maxmilián Ras na památku své zesnulé matky Doroty – plátno se sv. Dorotou bylo umístěno v nástavci oltáře. My jsme se věnovali obrazu sv. Františka Saleského, který je vypodobněn v posvátné chvíli, kdy se stává terciářem řádu pavlánů – podle tradice tohoto řádu prý nejvýznamnějším. Malíř zde vycházel patrně z nějaké dobové grafické předlohy, výtvarnou obdobu jsme zatím ve fondu českého barokního umění nenalezli. Zajímavá je i symbolika – zářící kotouč nad postavou sv. Františka z Pauly, s nápisem AMOUR, který připomíná zásadní dílo sv. Františka Saleského --- TRAITE DE L'AMOUR DE DIEU (1616) --- (POJEDNÁNÍ O LÁSCE K BOHU), které je jedním z vrcholných děl francouzské mystické literatury 17. věku. Pozoruhodný je také nápis v knize života sv. Františka Saleského, kterou drží andílek ve spodní části, v české barokní tvorbě jde nikoliv o obvyklý latinský, německý nebo český text, ale o ojedinělý francouzský. A tak před námi starý obraz „promluvil“ o svém vzniku (votivní obraz Maxmiliána Rase – vzpomínka na zesnulou matku), původu (kostel sv. Salvátora u zrušeného kláštera pavlánů v Praze), o umu neznámého pražského malíře, o bystrém a obětavém světci sv. Františku Saleském, význačném představiteli evropské kultury.

(4.) Zaniklé zařízení starobylého kostela na Budči 

V závěru setkání jsme společně uvažovali o poměrně komplikované obnově interiéru rotundy na starobylé Budči, která proběhla po roce 1990; tehdy byl dokončen archeologický výzkum uvnitř památky (Dr. Miloš Šolle). Pokusili jsme se rekonstruovat působivé, duchovně sdílné prostředí památky z let 1923–1927 (z období příprav na svatováclavské milénium v roce 1929). Upoutala malovaná výzdoba klenby s českými patrony (sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Vojtěch a bl. Anežka Česká), obíhajícím textem ze Svatováclavského chorálu (Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynout nám ni budoucím). Tato výzdoba však zcela zanikla, ztrátou je i částečná devastace hlavního oltáře se sochami sv. Petra a Pavla – dílo řezbáře Františka Vavřicha, který je zhotovil podle návrhu Štěpána Zálešáka (socha sv. Petra a dvě plastiky andělů se staly kořistí zlodějů; dnes se torzo budečského oltáře nachází v kostele Narození Panny Marie v Žilině). Pro mnohé tak posvátný „svatováclavský duch“ svatyně vyvanul a (zatím) nebyl nahrazen. Památná gotická socha Ukřižovaného z hlavního oltáře byla zachráněna, posléze zrestaurována a nato krátkodobě vystavena v Národní galerii a Strahovské obrazárně (dnes je uložena depozitáři pražského arcibiskupství). V souvislosti s poznáváním historie Budče byla také zmíněna nezapomenutelná osobnost PhDr. Václava Davídka, který je na tamním hřbitově pochován.

--- Paměť krajiny (8.) --- Ze Smečna do bývalých lázní Šternberk (4. 6. 2026)

Ve Smečně, ke sv. Donátu

Hrad Smečno, starodávné sídlo proslulého rodu pánův a hrabat z Clam-Martinic, poutá již zdaleka pozornost cestujícího do Slaného. Pohodlná silnice vede z tohoto města vesnicí Malou Kvící do městečka Muncifaje, na úpadu vysoké planiny ležícího a jindy též "dolní Smečno" nazvaného, a úhlednou řadou jeho domů na nejvyšší místo planiny, kde západně od města hrad stojí. (Jindřich Otakar Miltner, 1854)

Závěrečná kapitola letošního ročníku „postgraduálu“ – PAMĚŤ KRAJINY – patřila památkám ve Smečně --- navázali jsme na přednášky SMEČNO (1), SMEČNO (2), SMEČNO (3). Nejprve jsme si prohlédli sochu sv. Jiří na smečenském rynku a ocenili nejen její výtvarné pojednání, ale i technické řešení. Uvědomili jsme si, že takových svatojiřských drakobijců je v našem památkovém fondu málo, a přitom vzpomínali na gotickou sochu na nádvoří Pražského hradu. Skulptura sv. Donáta, druhotně umístěná před děkanstvím (dříve na polích ke Kačici) a v roce 2000 náročně zrestaurovaná (akad. soch. Michael Bílek, † 2015), není dílem I. F. Platzera, jak se tradičně uvádí, ale Matyáše Schöhnerra, jak o tom vypovídá nalezená smlouva z roku 1740 mezi hrabětem Michaelem z Martinic a K. I. Dientzenhoferem, kde je tento sochař jmenovitě uveden. Další zastavení bylo svatojánské – krásná statue sv. Jana Nepomuckého (1723), která byla zhotovena nákladem Augustina Passera (Vrabce) děkana z Nepomuku, který ve Smečně kaplanoval. V této souvislosti byla podtržena klíčová úloha Smečna při šíření svatojánské úcty v regionu, a to v době před svatořečením mučedníka zpovědního tajemství (1729). Barokní „magnet“ města představuje sousoší Nejsvětější Trojice vystavené na trojúhelném půdorysu, které zdobí jedinečné reliéfy I. F. Platzera symbolicky upomínající na tři trojiční osoby (Bůh Otec, Syn a Duch svatý).

Připomněli jsme se rovněž pověsti o „smečenském dráčkovi“, jehož kamenný reliéf nám zůstal utajen pod lešením. Baziliška, tedy znak Anny Dražické z Kunvaldu, jsme však mohli vidět jednak na nádvoří zámku a jednak v zámecké kapli sv. Anny. Její tajemný a působivý interiér překvapil, bylo zde mnoho k obdivu a poučení – zajímavá historie novogotického oltáře (kompozitum barokního – spodní část, malé deskové obrazy sv. Rocha, Šebestiána, sv. Bernarda a sv. Ignáce – a novogotických  reliéfů, malovaných křídel), vše vzniklo patrně pod dohledem malíře Jana Gruse před rokem 1840, sám pak namaloval poprsnici kruchty, již zdobí výjev Kázání na hoře (evangelium sv. Matouše, 5 kapitola). Obdivovali jsme i mobiliář – Madonu z kararského mramoru přivezenou Clam-Martinicem z Říma před rokem 1878, votivní obraz Marie Anny hraběnky z Martinic (1759), votivní obrázek Kateřiny Fajfrové z Nového Strašecí (1727). 

Oltář sv. Anny v zámecké kapli, vlevo reliéf sv. Kateřiny, uprostřed sv. Anna a Panna Maria s malým Ježíškem, vpravo sv. Barbora. 

Cestou do saly terreny jsme se zastavili u dvojice soch, které představují dva splněné Herkulovy úkoly (Herkules a nemejský lev a Herkulův zápas s hydrou). Před vstupem do saly terreny jsme se pokusili interpretovat barokní úpravu zahrady – vznikla patrně pod duchovní patronací Marie Josefy ze Šternberka, vdovy po Jiřím II. Adamu z Martinic – a to jako aluze na korunovační operu Karla VI. Constanza e Fortezza, která zazněla v roce 1723 v Praze. Ostatně stěžejní náměty opery Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou a Horatius Cocles na mostě Sublitius jsou namalovány právě na barokní klenbě saly terreny (J. K. Kovář, 1740). Poté se větší část poutní ekipy vydala lipovou alejí do bývalých lázní Šternberk – zazněl zde krátký referát o jejich historii a závěru života Karla Havlíčka Borovského, který zde pobýval a u jehož domu jsme se také zastavili. Někteří neodolali a napili se vody z místních pramenů. (Vladimír Přibyl)

       

Exkurze (2.) – františkánský Hájek

Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi, která nás živí a stará se o nás a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami … svatý František z Assisi, z Písně bratra Slunce (1225)

Dnes jsme (po včerejší přednášce v učebně) společně otevřeli dveře františkánského kláštera v Hájku, setkání se správcem konventu a poustevníkem Jiřím Strejcem (v letech 2018-2020 působil na Skalce v Mníšku pod Brdy) potěšilo, povzbudilo. Svým způsobem pohárek čisté vody v tomto nemocném světě. Díky všem účastníkům za to, že jsme mohli být na tomto posvátném místě spolu, byli jsme všichni obdarováni … pár obrazových střípků z dnešního setkání ... (Vladimír Přibyl)

  

(17.) Františkánský klášter v Hájku

Hájek, to byla pro mne taková zvláštní barokní báseň vnímaná všemi smysly, a to zrakem, všecko kolem … čichem, vůně kadidla, květin, stromů … citem, vítr povíval v háji, chlad parku, žár slunce před klášterem, líbání květin dávaných před Paní, doteky mramoru … sluchem, pozitiv, šumot větví v parku, zvuk modliteb a zpěv … chutí, sladkost ovoce podle roční doby, výborné poutní sladkosti, dobrá voda čerstvá a čistá s pověstí svatosti.“ … malířka a ilustrátorka Zdenka Landová (* 1929, † 2018) 

Před „vstupem“ do františkánského konventu v Hájku jsme si krátce připomněli počátky františkánského řádu, svět legend a původních spisů, které svým způsobem byly objevně interpretovány po II. vatikánském koncilu, návrat k pramenům františkánského hnutí, který rezonuje a je aktuální právě v naší neklidné době. Naším cílem však logicky byla doba vzniku lorety a architektura kláštera v Hájku, jeho barokní výzdoba. Pokusili jsme se rekonstruovat podobu konventu, jeho duchovní prostředí , tak jak vše vnímal barokní poutník. Porovnali jsme podobu klášterů v krajině – zatímco Svatá Hora u Příbrami je podobná mariánské citadele, v Hájku otvíráme dveře do mariánské zahrady. A při porovnání s loretou ve Slaném jsme si zase ukázali, že loreta v Hájku se stala skutečným duchovním magnetem pro poutníky z širokého okolí, zatímco u slánské se takový záměr nepodařilo naplnit. Když vstoupíme do ambitů kláštera v Hájku, dýchne na nás jiný svět. Jde o místo spojené s dlouholetou poutní tradicí, prozářené hlubokou mariánskou zbožností, která se odtud rozšířila do dalekého okolí.

 

--- Hájecká loreta, nejstarší u nás --- 

Poutavá legenda hovoří o tom, že tam, kde se dnes nachází Hájek, nebyl kdysi žádný lesík, rostl zde pouze jeden dub a třešeň; v roce 1663 prý ještě ukazovali jejich pařezy po stranách kaple. Vypráví se, že ženci z okolních polí, kteří se zde ukrývali před sluncem, slyšeli tu zpívat slavíka. I majitel panství Florián Jetřich Žďárský si tento kout oblíbil a v roce 1589 místo obehnal příkopem a plochu osázel stromy. Háj se stal útočištěm ptactva z široka daleka a to ničilo úrodu, teprve údajně na prosby pana Floriána k Bohu jej pobila a zaplašila letní bouře. Krátce po bitvě na Bílé hoře, snad v roce 1622, se rozhodl Florián Jetřich Žďárský († 1653) a jeho manželka Alžběta Korona z Martinic vykonat pouť do Loreta se slibem, že pokud se šťastně vrátí do nerozchváceného panství a narodí se jim syn, vystaví loretánskou kapli.  Jejich touha se naplnila, v roce 1623 povila Alžběta Korona syna Františka Eusebia, a tak v Hájku položili za účasti pražského arcibiskupa Harracha 12. června 1623 základní kámen k svaté chýši. V církevní tradici je považována za naši nejstarší „kanonickou“ santu casu, jak píše františkán Jindřich Jan Labe v knize o Hájku (Malus Inter Ligna Sylvarum, 1689), přičemž teprve po ní jsou jmenovány svatyně v Mikulově, Praze a ve Vídni.

  

 --- Brandlův obraz sv. Františka v Hájku ---

Otevíráme dveře do první kaple v ambitu – sv. Františka. Tradičně se plátno se sv. Františkem přijímajícím stigmata přisuzovalo Petru Brandlovi, který, jak uvádí klášterní kronika, jej namaloval se dvěma pomocníky během šesti týdnů v klášteře u Panny Marie Sněžné za provinciála Valeriána Hammera (patrně v letech 1729 až 1732). Znalec historie kláštera v Hájku Josef Mottl uvádí, že oltář sv. Františka byl opraven nákladem 120 zl. a dne 3. října 1737 o svatvečeru benedikován. Případné připsání Brandlovi, které zpochybňuje ve své monografii v roce 2016 Jaromír Neumann, zdánlivě komplikuje také datum malířova úmrtí († 1735). Je však možné, že Brandl skutečně obraz vytvořil a za dalšího provincialátu Valeriána Hammera (1737) byl teprve oltář definitivně dokončen. Cenná malba naštěstí nezanikla s likvidací kláštera, ale společně s oběma bočními obrazy – sv. Bonaventurou a sv. Ludvíkem z Toulouse – se dnes nachází na mariánském oltáři v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimě. Zejména postava anděla v popředí a pojednání jeho kadeří může naznačovat Brandlovo autorství. Při dnešním setkání byl hájecký obraz sv. Františka porovnán s Brandlovým plátnem z pražské Lorety – hájecký obraz má nepochybně svou kvalitu, spirituální rovinu a není pojat tak tradičně. Prostě dílo pozoruhodné.

--- Svaté pole u hájecké lorety --- 

Hájecký klášter přitahoval poutníky z širokého okolí, byl úzce spjat s životy obyvatel vesnic a samot západně od Prahy. V tomto ohledu byl také hájecký konvent „vitálnější“ a i přes pozdější josefínská nařízení zůstával stále svým způsobem v centru náboženského života. O této vazbě ostatně vypovídá i hájecké nekrologium, ze kterého vysvítá, že klášter – jak jeho řádová hrobka a později hřbitůvek, tak nádvoří a ambit – se stal svatým polem nejen tamních řeholníků, ale ve velké míře i příznivců. Zmínili jsme Tomáše Kratochvíla († 1733) – sládka z Jenče a jeho dcerku a Antonín Krause († 1744) – poštmistra v Dušníkách, další poštovní úředníky a podnikatele. Řada pohřbů příznivců různých stavů a sociálního původu proběhla v atriu, poblíž lorety. Hájecký klášter se tak stal i svatým polem, nad kterým bdí socha Panny Marie z roku 1703.

       

--- Novodobé osudy loretánského oltáře a jeho tabernákl z roku 1712 --- 

V ponižujícím období, kdy se stal klášter internačním táborem pro řeholníky, později kasárnami, se mohlo zdát, že interiér loretánské kaple přišel o oltář (tak jak tomu bylo v nedalekém Slaném). Jeho osudy po roce 1950 nejsou dostatečně jasné. Zdá se, že v zimě 1949/1950, kdy přece jen utichl poutní program v Hájku, se rozhodli františkáni dát oltář obnovit, a to uměleckým řemeslníkům v Praze, kteří od ledna 1950 působili v družstvu SAFINA. Ironií osudu práce dokončili 22. 4. 1950, jak o tom svědčí přípis nalezený při poslední opravě tabernáklu; tzn. několik dní po neblaze proslulé Akci K v noci ze 13. na 14. 4., kdy byl také násilně uzavřen klášter v Hájku. Loretánský oltář pak nemohl být navrácen do hájeckého kláštera, ale byl dopraven, za zatím nevyjasněných okolností do Plzně, kde byl později částečně instalován v bývalém františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Sem také před rokem 1989 zajížděli obeznámení věřící, aby mohli uctívat milostnou sochu Panny Marie Hájecké. Po r. 1989 se františkán P. Michal Pometlo († 2019) přičinil o její návrat do Hájku, v této době byla dokončena i jeho obnova a snad se dočkáme i jeho návratu do hájecké lorety. Na setkání jsme se z časových důvodů nemohli zabývat podrobněji touto významnou památkou.  A tak jsme si alespoň „prohlédli“ barokní tabernákl z roku 1712 – jedná se jedinečnou barokní zlatnickou a kovotepeckou práci, jež byla nedávno obnovena (firma Houska & Douda, Buštěhrad). Zaujala výzdoba – svatostánek po stranách nese znaky s iniciálami zakladatelů Floriána Jetřicha Žďárského a Alžběty Korony z Martinic, dvířka svatostánku doplňuje vlevo monogram Ježíše IHS (se třemi hřeby) a vpravo Panny Marie (navíc se symbolem srdce probodnutého mečem). Pod soklíkem, který završuje tabernákl a sloužil jako podložka pro výstav milostné sochy, jsme obdivovali v medailonku drobnou rytinu loretánské Madony – téměř motiv pro barokní rytinu.

--- Poutní cesta z Prahy do Hájku, původně 20 kaplí ---  

Na závěr přednášky, čas nás tlačil, byla jen několika větami připomenuta poutní cesta z Prahy do Hájku a dvacet kaplí, které ji lemovaly (řada z nich zanikla). Snad vše vyznělo i jako doporučení putovat – třeba po etapách – a nacházet fragmenty paměti v krajině (posila na těle i na duchu). Svatyně vystavěli podle návrhu architekta Františka Jakuba Fortina, heraldická výzdoba a malované výjevy byly dílem malíře Jana Ferdinanda Schora (v horní části byly příběhy ze života Panny Marie, ve spodní namalovali příběhy ze života sv. Františka). Na přednášce jsme zmínili alespoň tu první, na které, a to jako jediné, se dochoval zbytek malířské výzdoby – Hájecká Madona s textem ze starozákonní rozjímavé knihy Píseň Písní … Nigra sum sed formosa (Černá jsem, a přece půvabná)... i tvář loretánské Madony v Hájku je černá (starozákonní text, který podle tehdejšího čtení předpovídal narození Matky Boží, i to je kouzlo hájeckého putování, které osloví). O cestě byla nedávno vydána výpravná publikace Kateřiny Pařízkové – Poutní cesta do Hájku (2025) (Př.). 

--- Paměť krajiny (7.) --- Okolo Nového Strašecí (21. 5. 2026)

Velcí svatí, malí svatí, musíte je ctít a znáti; dřevění a třeba zlatí, velcí svatí, malí svatí. .... Ale těchhle Nepomuků! Všude vztahují svou ruku, na všech mostech straší v shluku, plno, plno Nepomuků! (Rainer Maria Rilke)

Další kapitolu putování „postgraduálu“ jsme otevřeli na rynku v Novém Strašecí, kde nás čekala kolegyně Ing. arch. Eva Volfová, která nás v úvodním expozé seznámila ve stručnosti s urbanistickým vývojem města. Poté následovala prohlídka dvou malovaných rozměrných panelů na novostrašecké radnici od Václava Fialy – Polní práce a život v přírodě a Průmysl a město. Přivítal nás a o záchraně panelů malíře Václava Fialy promluvil tajemník městského úřadu JUDr. Jiří Tláskal. Rozměrné dílo se původně nacházelo ve filiálce slánské záložny v Novém Strašecí – pozoruhodné stavbě slánského architekta Aloise Mezery, jejíž jednoduché, ale působivé průčelí obložené rakovnickými obkladačkami, jsme také ve městě obdivovali. Účastníky asi nejvíce upoutala architektura původně středověkého farního kostela Narození Panny Marie. Do jeho dějin, i řady dílčích objevů (např. nález fragmentů původních oken, iluzivní malby barokního oltáře atd.), nás zasvětila architekta Eva Volfová, která ve městě žije od narození. Poté jsme nemohli opomenout barokní kapli sv. Isidora – patrona rolníků (vzpomněli jsme na sv. Isidora v Budeničkách). Poněkud rustikálně provedená mohutná barokní socha světce z této kaple se nachází v expozici místního muzea. A pak jsme vyrazili polní cestou k mariánské Stochovské kapli, zde jsme se dozvěděli leccos o její historii, záchraně a dalších okolnostech, třeba i mřížích oken svatyňky provedených podle návrhu novostrašeckého malíře Františka Skály – fragmenty paměti krajiny, svým způsobem hlavní téma našich cílů při cestě krajinou. V Honicích vedle několika památek lidové architektury nás zejména zaujala kaple sv. Jana Nepomuckého se sochou světce „surfujícího“ na veliké rybě. A vše se navíc odehrávalo době svatojánské, co více si přát (Př.)   

(16.) Františkánský klášter v Slaném (2.) – architektura a "františkánské nebe"

Jan Václav Spitzer, Sv. Paschal Baylonský (1766), stav v průběhu restaurování

Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost. Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota. Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování. Kde střeží dům bázeň Páně, tam nepřítel nenajde přístup. Kde je milosrdenství a zdrženlivost, tam není nestřídmost ani tvrdost. (Napomenutí sv. Františka)

Při tomto setkání jsme navázali na minulé přednášky (K ikonografii sv. Františka, Loreta) a velice schematicky načrtli vývoj františkánského řádu, do kterého jsme se pokusili zasadit založení a barokní čas slánského kláštera. V té době česká františkánská provincie – a to až do josefínských reforem po roce 1780 – prožívala rozkvět (množství klášterů, velký počet řeholníků). Pro porovnání jsme se krátce dotkli i současného postavení františkánských řádů v dnešní době, ve světě po II. vatikánském koncilu. Vše se změnilo – výpravné barokní kláštery jsou minulostí, přiměřeně využívat takto rozlehlé budovy v budoucnu bude jistě obtížné.

Naším tématem však byla barokní architektura a umělecká výzdoba slánského konventu, všeho umělecky působivého, co se podařilo do dnešních dní uchovat.  Byla podtržena úloha velkého příznivce františkánů Bernarda Ignáce z Martinic († 1685) – zakladatele loretánského kláštera v Slaném a dále velké osobnosti české provincie františkánů doby baroku – Bernarda Sanniga († 1704), se kterým purkrabí Martinic často spolupracoval. Cílem setkání také bylo, kromě připomenutí uměleckých památek (dnes ve většině skrytých očím veřejnosti), ozřejmit význam kláštera, život řeholníků, který má svůj denní řád, jenž se odbýval ponejvíc v chórové kapli, refektáři, celách, na rozlehlé zahradě nebo knihovně. A právě umělecká výzdoba a památky (knihovna, archiv) těchto klášterních prostor se staly předmětem dnešního setkání.

Výzdoba chórové lavice, fr. Tadeáš Ratajský (?)

---Chórová kaple a práce františkána Benedikta Šlechty  ---

Prostor za hlavním oltářem, za varhanami – duchovní centrum kláštera, kde se řeholníci několikrát denně setkávali na modlitbách (kolem r. 1740 jich působilo v Slaném 24). Posluchače snad nejvíc zaujala řezbářská a truhlářská práce františkána fr. Benedikta Šlechty, který v roce 1779 se spolupracovníky zhotovil chórové lavice. V roce 1775 pracoval na architektuře prospektu varhan a o rok později zhotovil obdélná okna v chóru. Dubové chórové lavice a výroba otočného pulpitu završeného křížem („badalone“) nám signalizují přítomnost kvalitních uměleckých řemeslníků v řadách menších bratří. Patrně krátce nato odchází fr. Benedikt Šlechta do nedalekého kláštera v Hájku, kde později ukončil svou životní pouť († 29. 6. 1789 ve věku 59 let). Do jaké míry s ním na výrobě chórových lavic spolupracoval další františkánský významný řezbář fr. Tadeáš Ratajský, který zhotovil v roce 1771 dřevěnou mřížku před oltářem sv. Kříže, nevíme. Některé shodné řezbářské prvky oltáře a chórových lavic naznačují, že by tomu tak mohlo být. Ve středu lavic se nacházel obraz Korunování Panny Marie, dílo neznámého autora. Obraz vystavený na diagonální kompozici má ustálené ikonografické téma – Korunování Panny Marie Ježíšem Kristem, Bohem Otcem a Duchem svatým, přičemž Panna Maria je vyobrazena jako Immaculata – Panna Maria počatá bez poskvrny dědičného hříchu – je oblečená do bílého šatu a modrého pláště, s rukama složenýma na prsou, nebo sepnutýma v modlitbě na zeměkouli obtočené hadem.

Oltářní mřížka, kterou v roce 1771 vyrobil fr. Tadeáš Ratajský.

--- Malířská výzdoba refektáře – františkánské nebe ---

Další naše kroky vedly do refektáře v přízemí budovy, kde se řeholníci scházeli u stolu. Podobu refektáře před jeho devastací po roce 1950 známe z fotografie. V čele bylo umístěno mramorové lavabo a na stěnách rozvěšeny obrazy františkánských svatých. Když byl klášter v roce 1950 násilně uzavřen, podařilo se tehdejším pracovníkům muzea zachránit, vedle knihovního fondu, i zmíněné oválné obrazy františkánských svatých. Tato plátna se podařilo postupně v letech 2005 až 2010 restaurátorkám Markétě Pavlíkové a Heleně Helfertové nákladem města Slaného postupně restaurovat. Jedná se o osm cenných pláten od malíře pozdního baroku Jana Václava Spitzera († 1773). Tak to přesvědčivě rozpoznal kunsthistorik Martin Mádl, a to na základě rozboru konvolutu kreseb františkánských světců ze strahovské knihovny, které byly předlohou slánské kolekce. Z archivních pramenů vyplývá, že obrazy namaloval Spitzer v roce 1766. Při prezentaci obrazů posluchače zaujala nejen františkánská ikonografie, ale také postřehy restaurátorek a fotografická dokumentace pořízená v průběhu obnovy Spitzerova souboru.

--- Heinschovy oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína ---

V souvislosti s dílem malíře pozdního baroku Janem Václavem Spitzerem a jeho obrazy v refektáři byla na setkání představena další dvě cenná raně barokní malířská díla z konventního kostela – oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína od poměrně významného malíře Jana Jiřího Heinsche (* asi 1647, † 1712). Obě slánská plátna reprezentují v jeho tvorbě komornější stránku, místo mnohafigurových kompozic máme před sebou realistické zobrazení světce, který nabádá příchozího k meditaci, k náboženskému prožitku okamžiku v duchu raného baroku. V tomto směru oceníme zejména plátno se sv. Františkem, který s naznačenými stigmaty a v hlubokém usebrání rozjímá nad prostým křížem. Zajímavou historii má protější obraz se sv. Antonínem, který má před sebou žehnajícího Spasitele světa, jehož vládu nad všehomírem symbolizuje panovnické jablko ve formě zeměkoule. Krátce po instalaci obrazu si slánský kvardián Gilbert Hajdoš u donátora – hraběte Jiřího Adama II. z Martinic – posteskl, že malíř nesprávně „oblékl“ sv. Antonína do hábitu minority, nikoliv reformovaného františkána, kteří ve slánském klášteře působili. Do jaké míry byla žádost o nápravu správně tlumočena, nevíme. Faktem je, že když se dílo vrátilo z atelieru na oltář zpět, tak místo korekce Antonínova hábitu domaloval Heinsch malému Ježíškovi košilku.  Teprve v roce 1713, tedy rok po smrti J. J. Heinsche, za kvardiána Ludvíka Tomíčka, byl hábit přemalován.

Obě plátna byla poměrně nedávno obnovena. Po úpravě prostoru byly přesunuty boční oltáře sv. Františka a sv. Antonína ze svých původních míst pod kruchtu. Tam se po náhlé klimatické změně zakalil lak na obraze sv. Františka, že bylo nutné obraz restaurovat.  Učinila tak akad. mal. Magdalena Rafl Bursová v jarních měsících roku 2018. (Př.)

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

--- Paměť krajiny (6.) --- Dientzenhoferův poutní kostel v Dolním Ročově (30. 4. 2026)

V črtě Ročov čtu těchto pár vět: „Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího údělu dostat, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje.“ Je to lapidární. Ten, kdo tohle napsal, něco o Bohu a zbožnosti věděl a dokázal to vyjádřit. (básník Ivan Slavík, poznámka k dílu V. B. Třebízského)   

Další putování „postgraduálu“ tak směřovalo do hlavního mariánského poutního místa na Slánsku a Lounsku – do Dolního Ročova. Limitovalo nás spojení, vystoupili jsme ve Smilovicích, odkud jsme před hřeben museli pěšky do Dolního Ročova doputovat. Za námahu jsme byli odměněni pohledem na pěknou sochu sv. Markéty, nedávnou zrestaurovanou. V klášterním kostele, díle K. I. Dientzenhofera, nás přivítala paní Marcela Blahoutová. Díky ní jsme mohli obdivovat poutní gotickou Madonu i celý interiér. Několik slov o spiritualitě augustiniánů (jeho základní díla Vyznání, O obci Boží), augustiniánská ikonografie, obrazy Panny Marie Dobré Rady a Panny Marie potěšující. Kolekce soch od Fr. I. Weisse, připomínka původní gotické architektury i zaniklé barokní Santiniho přístavby. Pak se cesty poutníků rozdělily. Menší skupina putovala Mariánským údolím do Kroučové, ta větší se rozjela do Cítolib, kde se seznámila s řadou skulptur na tamním rynku, nejvíce zaujalo Trojiční sousoší (před rokem 1715) s dílenskými sochami M. B. Brauna a sv. Prokop, který rovněž patrně vznikl v Braunově dílně. A pak cesta domů s "chýrnými" výhledy na České středohoří. (Vladimír Přibyl)

(15.) Lidové umění v regionu (2.) – podmalby na skle ze slánského muzea, lidová architektura

---  Sbírky slánského muzea --- v úvodní části byla připomenuta významná úloha Vlastivědného muzea ve Slaném, a to na poli shromažďování památek lidového umění. Počátek tohoto sbírkového zaměření byl spjat se založením muzea v roce 1885 spisovatelem Václavem Štechem. Podstatný nárůst fondu pak přineslo vybudování muzea v přírodě ve Třebízi (po roce 1968) spojené s nezapomenutelným nasazením bývalé ředitelky Boženy Frankové a jejích spolupracovníků. Dnešní doba již nepřináší takové možnosti a zájem o umění minulých generací rychle slábne.             

Podmalby na skle ze slánského muzea

(a) --- Podmalby na skle ze slánského muzea --- kolekce patří ke starým fondům muzea a částečně je vystavena ve stálé expozici. Při setkání však byly představeny i další památky, které jsou uloženy v depozitáři. Úvodem byla naznačena základní typologie: (a) barevný obrázek na skle (Farbbilder), které je vytvořen výlučně malířskou a kresebnou technikou, a (b) sklářské podmalby (Schliffbilder), které předpokládají spolupráci malířů a pracovníků, kteří působili poblíž sklářských hutí (brusiči, pozlacovači, zrcadláři). Následně, jako v katalogu, defilovaly před posluchači na plátně jednotlivé artefakty, přičemž památky ze slánského muzea byly porovnávány s dalšími artefakty – zejména z Národního muzea. Vedle formálního provedení byla věnována pozornost ikonografii podmaleb. Například při promítání obrazu s vyobrazením Nejsvětější Trojice (v ikonografickém schématu Trůn milosti) byla konstatována vazba na poutní místo v rakouském Sonntagbergu, kde je po několik století uctíván takto pojatý oltářní obraz. Ostatně s tímto vyobrazením se setkáváme v jižních Čechách (sousoší v Nové Bystřici, Třeboni v nice domu čp. 84 náměstí, v lapidáriu kláštera minoritů v Jindřichově Hradci atd.). Z příkladů účastníky asi nejvíce zaujala podmalba Adam a Eva u stromu poznání z poloviny 19. věku, jež byla zhotovená někde v okolí České Kamenice a Nového Boru. Podle stejné šablony (stejná šablona, jiný malíř) byl zhotoven další „sériový kus“, který se nachází ve sbírkách Národního muzea.

(b) --- Kaple sv. Martina ve Třebízi a její oltář --- kostelík postavili v roce 1754 a zapadá do prostředí obce s řadou památek lidové architektury (na setkání jsme mluvili o historii obnovy usedlosti čp. 1 – Cífkův statek).  Pohled na průčelí kaple vypovídá o tom, jak měl stavitel před očima sice vzor velkého barokního umění, které však pojal v poněkud rustikální formě – v jistém působivém zjednodušení. Na průčelí zaznamenáme v malebném napodobení průhyb, všimneme si „usnadnění“ práce s dekorem. V interiéru pak postřehneme nedůslednost zedníka při práci se šablonou při vytahování profilů atd. V kapli se nacházela před rokem 1990, po dohodě s duchovní správou, nevelká, ale zajímavá expozice lidového církevního umění. Interiéru dominovala oltářní architektura, která byla po roce 1990 restaurována, ale po dalším vloupání a krádeži, nezbylo muzejníkům nic jiného, než oltář „odstrojit“ a zbylou sochařskou výzdobu a oltářní obraz uložit do depozitáře.  Nás na setkání upoutal zejména oltářní obraz sv. Martina (1869?), který představuje jedinečný příklad malby akademicky neškoleného umělce – lidového malíře. V regionu je obdobných památek skutečně poskrovnu.         

Oltářní obraz sv. Martina z kaple ve Třebízi 

(c) --- Lidová architektura na Slánsku včera a dnes --- v této části jsme si na úvod promítli řadu snímků lidové architektury z regionu, které zhotovil kolem r. 1900 František Duras (* 1852, † 1931 Slaný). Viděli jsme špýchar v Kačici, usedlosti v Honicích a Tuchlovicích, statek v Kamenných Žehrovicích, špýchar v Třebusicích, stodolu v Přelíci – to vše již dávno zaniklo. Poté jsme si připomněli cennou práci – Inventarizaci lidové architektury okresu Kladno, kterou provedl v roce 1985 Ing. arch. Jiří Škabrada se spolupracovníky (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů). Máme tak představu, v jakém stavu se nacházel tento druh zástavby těsně před rokem 1990. Od této doby se toho mnoho změnilo, okruh památek lidové architektury prořídl. Dále byly dokumentovány dva nedávné příklady úsilí o záchranu památek lidové architektury na Slánsku – úspěšná obnova sýpky u čp. 7 v Královicích u Slaného a zatím neúspěšná snaha o záchranu usedlosti čp. 15 v Hořešovičkách. Jako příklad mohutného kamenného statku jsme si prohlédli usedlost čp. 18 ve Šlapanicích u Zlonic tak, jak vypadala v roce 1985, najednou jsme se ocitli v prostředí téměř barokním.      

Statek čp. 18 ve Šlapanicích u Zlonic (1985)

(d) --- Ze života velkoměsta --- svým způsobem opakem života venkova na konci 19. století byla atmosféra Prahy. A tak jsme na závěr tohoto bloku doplnili náš program o dva pražské žánrové obrazy Vojtěcha Bartoňka. Jeho dílo bylo ve své době velice populární. Prezentace obrazu Popeláři (Z ulice z roku 1887), zapůjčený z Galerie Kodl, proběhla v Jiřském klášteře roce 2010. Druhý obraz – Spor na dvoře (Zlé sousedství z roku 1889) – je ve sbírkách slánského muzea. Obě plátna, která byla malována krátce před Národopisnou výstavou českoslovanskou, jsou obsahově sdílná – účastníky přednášky zaujalo, jak Bartoněk na plátnech zachytil kouzlo okamžiku, vykreslil originalitu obyvatel města a je tu humorný podtext. Cílem malíře bylo diváka pobavit, a to se mu podařilo. Za připomenutí také stojí, že Vojtěch Bartoněk byl přítel malíře Františka Slabého († 1919) ze Sazené, kam jezdil a kde také společně malovali. (Př.)

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

Vojtěch Bartoněk, Popeláři (Z ulice), (1887), Galerie KODL

Vojtěch Bartoněk, Spor na dvoře (Zlé sousedství), (1889), Vlastivědné muzeum ve Slaném

(14.) Lidové umění v regionu (1.) – Lidová architektura Novostrašecka na kresbách Václava Fialy

Lidové umění na obrazech Joži Uprky, mezi textilem a výšivkami – džbán "čepák"

--- Úvod do problematiky lidového umění  --- ve vstupní části jsme se pouze dotkli problematiky lidového umění. Jako základní užitečná charakteristika nám posloužila slovníková stať Arsena Pohribného z Malého labyrintu výtvarného umění (1968), pro další poučení zmíněna dodnes cenná publikace Karla Šourka, Lidové umění v Čechách a na Moravě (1942) s řadou zajímavých postřehů. Při porovnání dvou sochařských památek Piety z Řisut a Piety od F. I. Platzera ze Smečna byl naznačen proces rustikalizace. 

Ale problematika lidového umění je daleko hlubší, širší – celosvětová. Jako příklad posloužily artefakty kanadských Eskymáků z výstavy v Národní galerii (1971). Máme před sebou umění nadčasové, neslohové – svým způsobem "zákon tvořivé konvergence", kdy artefakty zcela vzdálených kultur (místně i časově) mají obdobné formální znaky. 

Pro základní orientaci v českém lidovém umění a národopisu byla doporučena návštěva Národopisného muzea Národního muzea v Praze – v letohrádku Kinských na Smíchově (stavba podle návrhu Heinricha Kocha, který dodal plány na hrobku Kinských v Budeničkách, na přednáškách jsme o něm mluvili). V souvislosti s tamními exponáty bylo několika obrazy připomenuto dílo Joži Uprky (Úvodnice z Velké, 1916), jeho úzký vztah k lidové kultuře Slovácka. A v tomto případě také hudba Vítězslava Nováka (Slovácká svita), který malíře navštívil a jehož jedinečnou sochu, od Jana Kodeta, můžeme obdivovat nedaleko v Petřínských sadech.               

a) --- Život malíře Václava Fialy --- bychom mohli, a to alespoň v počáteční fázi, označit jako dobrodružný. Pražský rodák, krátce ve Vídni, poté se svými rodiči v Rusku (umělecká škola v Charkově, Petrohradě), pak válka (1914–1918), ruské občanství, následovala únorová revoluce a rozklad fronty, nato putování po Rusku tu v jedné, tu v druhé armádě. Přitom působil jako restaurátor kostelních fresek, učitel francouzštiny nebo jako technik při obnově výroby uprostřed Sibiře. Ale teprve pobytem ve Vladivostoku se skupinou ruských futuristů, které vedl významný malíř David Burljuk, jehož sestru Marianu si nakonec vzal za ženu, začíná jeho pravá umělecká dráha. Tehdy odjeli do Japonska, navštívili Boninské ostrovy a Pacifik, tam horečná práce, jejíž výsledky prezentovali na výstavách. A konečně návrat domů, do Prahy, na Akademii výtvarných umění, kde studoval na grafické speciálce u Maxe Švabinského. A v této době začínají kontakty s představiteli slánského kulturního života – s ředitelem slánské záložny Karlem Čížkem. Patřil do skupiny malířů, kteří vystavovali v rámci výstav slánské TRHLINY.

Václav Fiala, Řevničov, Havlíčkova čp. 86 (U Křečků), 1941

b) --- Malované panely v novostrašecké spořitelně --- slánské záložně se dařilo a vedení se rozhodlo vybudovat v roce 1941 filiálku v Novém Strašecí. Projekt této nevelké, ale cenné architektury vznikl na rýsovacím prkně významného architekta Aloise Mezery. Úkolem Václava Fialy bylo do interiéru nové budovy namalovat dva rozměrné panely, které by připomínaly zdroje bohatství regionu – Polní práce a život v přírodě a Průmysl a město.

Ve slánském muzeu se dochoval konvolut 85 listů s Fialovými přípravnými kresbami a skicami. Jeho záměr logicky vyžadoval „dokumentární práci“ v terénu. Proto se v létě 1941 Václav Fiala přestěhoval na letní byt do Řevničova, odkud vyjížděl malovat do okolí, a to nejen krajinné motivy, ale zejména chalupy a usedlosti. A právě jeho kresby jsou jedinečným dokladem o podobě lidové architektury v regionu, která dnes již neexistuje.

c) --- Bylo, nebylo --- a tak na promítacím plátně před posluchači defilovaly památky lidové architektury Novostrašecka v drtivé většině zaniklé, nebo k nepoznání přestavěné. V Řevničově překvapila podoba domů v dnešní Havlíčkově ul. (čp. 104, 77, 81), přičemž posluchače asi nejvíce zaujalo číslo popisné 86 (usedlost U Křečků), která natolik upoutala malíře, že si vedle kresby zhotovil i akvarel. Z Řevničova se rozjížděl Fiala do okolí – v Pochvalově zachytil patrový špýchárek, jeho zájem vzbudily dnes podstatně změněné návsi v Bdíně, Třici a Přerubenicích; kde dodnes - na okraji obce - spatříme i jednu z mála zachovaných památek – dům čp. 15. V tomto směru nejvíce potěší poutníka, který se vydá po stopách Václava Fialy, Kalivody (čp. 6. a čp. 16), další hodnotné roubené stavby na návsi však zanikly.  

d) --- Definitivní dílo --- z kreseb vytvořil Fiala dva pohledy. Na první tabuli – Polní práce a život v přírodě – je na obzoru Mšec, pod ním řada políček a rybník, na horizontu dokonce postřehneme opukovou zeď lánské obory s bývalou hájovnou ve Třtici. Na pravé straně zúročil Fiala alespoň částečně své putování za lidovou architekturou Novostrašecka – identifikujeme nedochovanou stodolu v Kalivodech, zvoničku a dům čp. 16 v Přerubenicích a pak z Řevničova zaniklý vjezd do statku čp. 5 a zejména dům čp. 86 (U Křečků). V popředí zachytil vyhlášené podnikání zdejšího regionu – chmelařství – a také tradiční zemědělskou výrobu. Neopomenul ani bohatství tamních lesů, jež jsou skutečným rájem houbařů.

Na druhém obraze Průmysl a město máme před sebou panorama Nového Strašecí, které doprovázejí charakteristické průmyslové objekty – továrna na dřevěné předměty denní potřeby Hamiro, cihelna a pila v nedalekém Řevničově, domácí dílna na výrobu dřevěného náčiní v Pecínově. Vedle jdou po skončení šichty horníci ze šachty, v Rynholci se nacházely malodoly Laura a Anna. V roce 2016 vznikl také o Fialově výzdobě novostrašecké spořitelny filmový dokument. (Př.)

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

Putování před deseti lety, utíká to ...