V črtě Ročov čtu těchto pár vět: „Nemohlo se těm mnichům zdejším lepšího údělu dostat, než je úžlabina Ročovská. Nikam odtud nevidí, jedině na okolní stráně a do nebe. Mnich také více nepotřebuje.“ Je to lapidární. Ten, kdo tohle napsal, něco o Bohu a zbožnosti věděl a dokázal to vyjádřit. (básník Ivan Slavík, poznámka k dílu V. B. Třebízského)
Další putování „postgraduálu“ tak směřovalo do hlavního mariánského poutního místa na Slánsku a Lounsku – do Dolního Ročova. Limitovalo nás spojení, vystoupili jsme ve Smilovicích, odkud jsme před hřeben museli pěšky do Dolního Ročova doputovat. Za námahu jsme byli odměněni pohledem na pěknou sochu sv. Markéty, nedávnou zrestaurovanou. V klášterním kostele, díle K. I. Dientzenhofera, nás přivítala paní Marcela Blahoutová. Díky ní jsme mohli obdivovat poutní gotickou Madonu i celý interiér. Několik slov o spiritualitě augustiniánů (jeho základní díla Vyznání, O obci Boží), augustiniánská ikonografie, obrazy Panny Marie Dobré Rady a Panny Marie potěšující. Kolekce soch od Fr. I. Weisse, připomínka původní gotické architektury i zaniklé barokní Santiniho přístavby. Pak se cesty poutníků rozdělily. Menší skupina putovala Mariánským údolím do Kroučové, ta větší se rozjela do Cítolib, kde se seznámila s řadou skulptur na tamním rynku, nejvíce zaujalo Trojiční sousoší (před rokem 1715) s dílenskými sochami M. B. Brauna a sv. Prokop, který rovněž patrně vznikl v Braunově dílně. A pak cesta domů s "chýrnými" výhledy na České středohoří. (Vladimír Přibyl)
Žádné komentáře:
Okomentovat