--- Paměť krajiny (8.) --- Ze Smečna do bývalých lázní Šternberk (4. 6. 2026)

Ve Smečně, ke sv. Donátu

Závěrečná kapitola letošního ročníku „postgraduálu“ patřila památkám ve Smečně. Nejprve jsme si prohlédli sochu sv. Jiří na smečenském rynku a ocenili nejen její výtvarné pojednání, ale i technické řešení. Uvědomili jsme si, že takových svatojiřských drakobijců je v našem památkovém fondu málo, a přitom vzpomínali na gotickou sochu na nádvoří Pražského hradu. Skulptura sv. Donáta, druhotně umístěná před děkanstvím (dříve na polích ke Kačici) a v roce 2000 náročně zrestaurovaná (akad. soch. Michael Bílek, † 2015), není dílem I. F. Platzera, jak se tradičně uvádí, ale Matyáše Schöhnerra, jak o tom vypovídá nalezená smlouva z roku 1740 mezi hrabětem Michaelem z Martinic a K. I. Dientzenhoferem, kde je tento sochař jmenovitě uveden. Další zastavení bylo svatojánské – krásná statue sv. Jana Nepomuckého (1723), která byla zhotovena nákladem Augustina Passera (Vrabce) děkana z Nepomuku, který ve Smečně kaplanoval. V této souvislosti byla podtržena klíčová úloha Smečna při šíření svatojánské úcty v regionu, a to v době před svatořečením mučedníka zpovědního tajemství (1729). Barokní „magnet“ města představuje sousoší Nejsvětější Trojice vystavené na trojúhelném půdorysu, které zdobí jedinečné reliéfy I. F. Platzera symbolicky upomínající na tři trojiční osoby (Bůh Otec, Syn a Duch svatý). Připomněli jsme se rovněž pověsti o „smečenském dráčkovi“, jehož kamenný reliéf nám zůstal utajen pod lešením. Baziliška, tedy znak Anny Dražické z Kunvaldu, jsme však mohli vidět jednak na nádvoří zámku a jednak v zámecké kapli sv. Anny. Její tajemný a působivý interiér překvapil, bylo zde mnoho k obdivu a poučení – zajímavá historie novogotického oltáře (kompozice barokního a novogotického), vše vzniklo patrně pod dohledem malíře Jana Gruse před rokem 1840, sám pak namaloval poprsnici kruchty, již zdobí výjev Kázání na hoře (evangelium sv. Matouše, 5 kapitola). Obdivovali jsme i mobiliář – Madonu z kararského mramoru přivezenou Clam-Martinicem z Říma před rokem 1878, votivní obraz Marie Anny hraběnky z Martinic (1759), votivní obrázek Kateřiny Fajfrové z Nového Strašecí (1727). Cestou do saly terreny jsme se zastavili u dvojice soch, které představují dva splněné Herkulovy úkoly (Herkules a nemejský lev a Herkulův zápas s hydrou). Před vstupem do saly terreny jsme se pokusili interpretovat barokní úpravu zahrady – vznikla patrně pod duchovní patronací Marie Josefy ze Šternberka, vdovy po Jiřím II. Adamu z Martinic – a to jako aluze na korunovační operu Karla VI. Constanza e Fortezza, která zazněla v roce 1723 v Praze. Ostatně stěžejní náměty opery Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou a Horatius Cocles na mostě Sublitius jsou namalovány právě na stropě saly terreny (J. K. Kovář, 1740). Poté se větší část ekipy vydala lipovou alejí do bývalých lázní Šternberk – zazněl zde krátký referát o jejich historii a závěru života Karla Havlíčka Borovského, který zde pobýval a u jehož domu jsme se také zastavili. Někteří neodolali a napili se vody z místních pramenů. (Vladimír Přibyl)