(11.) – Hrobka Kinských a zámek v Budenicích

--- DOTYKY NEOKLASICISMU V REGIONU --- Při další návštěvě Budenic, prohlídce knížecí hrobky Kinských a budenického zámku, jsme byli svědky toho, jak do toho stále ještě barokního prostředí v krajině, a v regionu jedině zde, vstupuje na počátku 19. století aristokratická estetika hledající krásu osvobozenou od rokokových „kudrlinek“ – winckelmannovský neoklasicismus – znovuobjevení antického umění a potvrzení, že antika není historickou epochou jako jiné, ale je uměním nadčasovým [pozn. Johann Joachim Winckelmann († 1768) jeden z teoretiků klasicistního hnutí v umění 2. poloviny 18. století]. Umělecky nejpůsobivějším příkladem v širokém regionu je architektura a sochařská výzdoba knížecí hrobky Kinských v Budenicích.

--- Poznámka k současnosti památkové péči v regionu --- Dnes skutečně jediným podstatným pozitivním momentem péče o památky na Zlonicku je probíhající oprava knížecí hrobky Kinských v Budenicích. Té se ujal opět knížecí rod, který tuto památku postupně pietně obnovuje – v duchu rodového hesla Bůh, čest a vlast. 

Jaký rozdíl v přístupu k dalším památkám v okolí, jejichž stav není dlouhodobě dobrý, a to i přes snahu památkářů v regionu – svým způsobem donkichotský zápas, který se míjí s pohledem centrálních orgánů správy veřejné i té odborné – nezájem (!).     

(a) Heinrich Koch a architektura knížecí hrobky Kinských

Vznik budenické hrobky souvisí se smrtí Rudolfa knížete Kinského († 27. 1. 1836), na podzim téhož roku jeho manželka Vilemína zadala vypracovat projekt hrobky u knížecího architekta Heinricha Kocha (* 1781, † 1861, žák vídeňské Akademie, převážně činný v Čechách). Se stavbou svatyně začali v roce 1837, v roce 1840 přenesli rakve z původní hrobky v kostele sv. Isidora a teprve v dubnu 1841 byl vysvěcen pražským biskupem Fr. Tippmannem kámen oltáře. Závěrečné pokrývačské práce však probíhaly ještě v roce 1842.

Rodinná hrobka Kinských je situována v podélné ose kostela sv. Isidora na dispozici řeckého kříže. Nesmírně působivý dojem vyvolává vstup do interiéru, kdy sestupujeme po širokém schodišti a přibližujeme se k výtvarné a významové pointě funerální architektury – sousoší Krista pozdvihujícího sv. Petra z vln, které je vztyčené na oltářní menze z černého leštěného mramoru. Estetický účin sousoší během dne podtrhuje měnící se intenzita slunečního světla proudícího z kopule. Navíc obnovený povrch soch imitující mramor vyniká nejen velice jemnou klasicistně pojatou modelací drapérie, ale i drobnopisným pojednáním tváří a gest Krista a apoštola Petra.

(b) Sochařská výzdoba před hrobkou – vzorem bylo dílo Antonia Canovy

Hlavní průčelí hrobky doplňuje dvojice klasicistních soch, můžeme se domnívat, že byly zhotoveny v sochařské dílně rodiny Maxů, která pro Kinské pracovala. Na pravé straně je to socha sedící ženy v antickém rouše držící v ruce desku, na kterou píše jméno Rudolf – připomenutí pozemských zásluh Rudolfa Kinského, které jsou tak zapisovány do knihy života. Protější stranu pak doplňuje skulptura truchlícího anděla s uhaslou pochodní a znakem Kinských. Obě skulptury vycházejí z pojetí díla italského sochaře Antonia Canovy. Předobrazem postavy sedící ženy je Canovova socha Leopoldy Esterházy z let 1805–1817. Ve výtvarném provedení této budenické památky jako by k nám promlouval sám Winckelmann o tom, jak vnímat krásno: „že krásno spočívá v harmonii jednotlivých částí; jejich dokonalost vyplývá z měkkého stoupání a klesání, jež pak rovnoměrně působí na naši vnímavost a jemně ji unáší, nestrhává ji náhle. Všechny prudké pocity přecházejí od zprostředkovaného k bezprostřednímu, ale cit má být naopak vzbuzen tak, jako krásný den povstává z náznaku líbezných červánků…“

(c) Zámek v Budenicích a galerie tereziánských portrétů

Virtuální letmou prohlídku zámku – dnes veřejnosti nepřístupného – jsme zahájili v původním východním křídle (1693). Byla zmíněna otázka architekta, kdy jedna z hypotéz zvažuje, že stavebníkem byl Hartman z Klarštejna, který si přizval stejného architekta, jenž navrhl kostel sv. Isidora. Nejvíce času bylo věnováno hlavnímu sálu v patře zámku (piano nobile) s tapetovou výzdobou, pod kterou byly nalezeny v po roce 1990 i úseky nástěnné malby. Freska také patrně zdobila strop sálu, který později „přikryla“ štuková výzdoba. Byla věnována také pozornost kolekci „tereziánských“ portrétů, které sál kdysi zdobily a dnes se nacházejí ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném. Jejich autorem byl Michael Millitz (* 1727, † 1779, dvorní malíř císařovny Marie Terezie, pocházel z Vídně, žák předchůdce Martina van Meystense). U jejich vzniku stál Jan Josef Maxmilián hrabě Kinský († 1804) a patrně jeho choť Marie Terezie, hr. Kinská († 1796), rozená z Auerspergu. Je zajímavé, že všichni portrétovaní – oproti často vídaným reprezentativním podobiznám – jsou oděni do hábitů nějakého církevního třetího řádu – podobizny vykazují „tereziánskou“ střízlivost a praktičnost. V bývalé zámecké kapli sv. Václava byla věnována pozornost rozměrnému obrazu sv. Václava, který přivádí děti k víře (1812) od malíře Josefa Berglera († 1829). Byl nejen zakladatelem Pražské malířské akademie, ale také učitelem malby dětí knížecí rodiny na zámku v Budenicích. Toto plátno se podařilo, společně s obrazem sv. Isidora, po roce 1990 obnovit.

(d) Ernestinum na zámku v Budenicích

Na závěr byla krátce zmíněna historie Ernestina v budenickém zámku. Zaznělo pár slov o záslužném působení řeholních sester v péči o ty nejpotřebnější po roce 1918.

Ústav pro výchovu a vyučování slabomyslných dětí – Ernestinum – založil roku 1871 Spolek paní sv. Anny v Praze a známý český vlastenec, lékař a pedagog dr. Karel Slavoj Amerling.  Nejprve se ústav sídlící v Praze II. v Kateřinské ulici nazýval Hephata (Efata, tj. Otevři se), v roce 1872 se přestěhoval do Šternberského paláce a roku 1903 byla svěřena jeho správa Školským sestrám sv. Kříže, povolaným z mateřského domu v Menzingen ve Švýcarsku. Po první světové válce Šternberský palác obsadilo ministerstvo národní obrany, a proto bylo nutné hledat nové prostory, které se nakonec nabídly v letním zámku knížat Kinských v Budeničkách. V Budeničkách až do roku 1930 pracovaly řádové sestry z Přerova, a to z Kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny Marie III. řádu svatého Františka z Assisi, poté do roku 1936 řádové sestry z Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje z Brna.  V lednu 1936 zahájily svou činnost v Ernestinu Školské sestry III. regulovaného řádu sv. Františka, ty zde působily až do zrušení Ústavu sociální péče v roce 1998. K charakteru práce řeholnic poznámka jedné z nich – Milovat to, co je krásné, není těžké, ale přiznat se k jedincům, kterým osud vtiskl znak méněcennosti, vyžaduje lidí celých – lidí kultury srdce (S. M. Eliška Pretschnerová OSF).  Více o historii ERNESTINA zde.   

    

K zapamatování •• nedoceněný význam architektury zámku v Budeničkách pro českou barokní architekturu, otázka stavebníka zámku otevřena • portrétní galerie Kinských, jediný barokní soubor české šlechty, který se v regionu zachoval • Berglerův obraz sv. Václava ze zámecké kaple budenického zámku (1812) • práce knížecích architektů Kinských nejen v Budenicích – Heinrich Koch a Friedrich August von Stache • hrobka Kinských v Budenicích, architektura, eschatologická symbolika, významné osobnosti rodiny Kinských zde pohřbeny.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.