Staré umění okolo nás (14.) – Památky lidového umění v regionu

Václav Fiala, Řevničov čp. 86, 1941

(a) V úvodu několik poznámek o lidovém umění – jeho charakteristika, připomenuta publikace Karla Šourka, Lidové umění (1942) nebo i stručná a populárně pojatá úvaha Arsena Pohribného z knihy Malý labyrint výtvarného umění, 1968. Vliv lidové tvorby na významné umělce (Pablo Picasso, sochař Constantin Brancussi). Otázka… kýč a lidové umění. 

(b) Na Slánsku a Kladensku sehrála velkou úlohu Národopisná výstava českoslovanská (1895). Některé předměty na ní vystavené je dodnes možné spatřit v expozici Vlastivědného muzea v Slaném. Výstava podnítila zájem o poznání lidové architektury – o lidovém stavitelství psal Ferdinand Velc (stati Lepenice na Slánsku v časopise Český lid), významná fotografická dokumentace lidové architektury Františka Durase (* 1852, † 1931 Slaný), uvedena řada příkladů lidových stavení z okolí (Tuchlovice, Honice, Kačice atd.). 

(c) Připomínka díla Václava Fialy a jeho kreseb lidového stavitelství na Novostrašecku – sloužily jako podklady pro rozměrné malované panely v nové záložně. Výsledky badatelské činnosti v terénu (Volfová, Kuchyňka, Přibyl) prezentovány na výstavě Novostrašecko na kresbách Václava Fialy v roce 1995 ve slánském a rakovnickém muzeu. Později řadu upřesnění k jeho práci na Novostrašecku přinesla nově objevená korespondence malíře s vedením slánské spořitelny, která Fialovu práci a stavbu pobočky spořitelny v Novém Strašecí financovala. 

(d) Klíčová úloha budování muzea ve Třebízi, a to nejen pro opravu památek lidové architektury na Slánsku, ale i nová etapa ve sbírkotvorné činnosti slánského muzea – významná osobnost v této oblasti bývalá ředitelka slánského muzea Božena Franková (více viz studijní literatura – Slánské rozhovory 2021, Národopisné Slánsko, stať Boženy Frankové, Na začátku – vzpomínky na založení Národopisného muzea Slánska). Význam průzkumu a pasportizace památek lidového stavitelství na okrese Kladno, který vedl ing. arch. Jiří Škabrada v roce 1985. 

(e) Zastavení u třech památek lidového stavitelství v regionu – úspěšná oprava špýcharu u čp. 7 v Královicích u Slaného, náročné tesařské práce, protézování hrázděné konstrukce atd. Zanikající usedlost čp. 15 v Hořešovičkách – limity památkové ochrany a náročnost oprav. Statek rodiny Starých čp. 18 v Šlapanicích – původně U Šťastných (1694), statek se rozdělil, od roku 1753 v držení rodiny Starých. Přízemní budova vyhořela v roce 1835, poté vystavěna nová stávající patrová budova. Na zárubni dveří hlavního chléva datace 1793. Příklad zděné usedlosti z kamene – rozlehlé stavení, památková ochrana obtížná. 

(f) Kaple – tradiční doplněk návsí regionu. Příkladem obnovená kaple v Lotouši (město Slaný), nalezeny nástěnné malby, ty se váží k obrazu Panny Marie Pasovské (Maria–hilfe), který byl kdysi (před rokem 1989), deponován v kladenském muzeu. Příklad rustikalizace, poselštění – v porovnání s obrazem Panny Marie Pasovské z kostela sv. Mikuláše ve Vrapicích. 

(g) Muzejní předměty lidové kultury v expozici slánského muzea, skříně (více viz studijní literatura – Slánské rozhovory 2021, Národopisné Slánsko, stať Heleny Mevaldové, Lidový malovaný nábytek na Slánsku), podmalby na skle, lidová plastika Piety z Řisut ve srovnání s vysokým uměním – Pietou od F. I. Platzera ze smečenského kostela.

(h) Nad fotografií památek drobného lidového umění v kostele sv. Jakuba v Řisutech. Tyto artefakty později zanikly, ale přesto promlouvají, třeba drobná plastika Panny Marie Svatohorské, zhotovené v roce 1882 u příležitosti 150. výročí korunovace svatohorské Madony) – připomenutí ikonografie Panny Marie Svatohorské (socha v Rakovníku, Vraném, Všetaty u Rakovníka atd.).    

K zapamatování •• lepenice na Slánsku – příklady (špýchárek v Královicích, usedlost čp. 15 v Hořešovičkách • Kresby Václava Fialy na Novostrašecku, malovaný panel v budově městského úřadu v Novém Strašecí• úloha muzea v přírodě ve Třebízi pro poznání památek lidové architektury • obraz Panny Marie Pasovské – jedno z nejčastějších mariánských vyobrazení našich kaplí a kostelů (Vrapice, Hájek atd.)••  

Podmalby na skle z slánského muzea

Staré umění okolo nás (13.) – Za hlasem zvonů

(a) V úvodu několik poznámek o úloze zvonů v městě, krajině – zvon není vždy spojen s liturgickou úlohou tak, jak tomu bylo ve zvonicích ve věžích kostelů nebo zvonicích v jejich blízkosti. V této souvislosti zmíněny cimbály věžních hodin --- v Slaném (1740) nebo renesanční cimbál z Vysoké brány v Rakovníce od Brikcího z Cimperka (1581), který je k vidění v areálu rakovnického muzea. Zvuk zvonů a zvonků člověka v minulosti svým způsobem doprovázel na každém kroku – nakonec všichni máme v paměti třeba „zvonění“, které dotvářelo provoz našich železnic (příklad nedávno zbourané vechtrovny u nádraží v Unhošti se svými zvonky).

(b) Se starobylými zvony se setkali posluchači akademie při exkurzi ve věži kostela sv. Gotharda v Slaném, kde podal zasvěcený výklad Jan Hacker, který se zvonařskými památkami v regionu soustavně zabývá, pečuje o ně. Byla vzpomenuta mohutná věž kostela sv. Václava v Kmetiněvsi, která je sice po rekvizicích v roce 1917 beze zvonů, ale ve farní kronice se dochoval zajímavý zápis faráře premonstráta Urbana Vojty, který zaznamenal, kterými zvony se vyzvání při tom či onom církevním svátku, slavnosti. Zvonění v Kmetiněvsi mělo svoji zvukovou „hierarchii“.     

(c) Fatálně do kolekce zvonařských památek v regionu zasáhla rekvizice zvonů v roce 1917. V této souvislosti bylo připomenuto závažné badatelské dílo Ferdinanda Velce, který nám podrobně popsal v podstatě veškerý fond těchto nástrojů. Nebyla to jen práce spojená se soupisem památek na Slánsku (1904), ale i cenná studie Zvony v hejtmanství slanském v Slánském obzoru (1901) nebo jeho článek Dřevené zvonice na Slansku (Český lid 1905).  Příběh jedné z rekvizic v regionu – v kostele sv. Klimenta v Chržíně na Velvarsku –  byl přiblížen ze zápisů ve farní pamětnici, kde byl založen jak protokol o zabavení zvonů, tak přípis budyňského vikariátního úřadu v Charvatcích, jímž byl „vyreklamován“ zvon z roku 1530 od Mistra Tomáše z Litoměřic – ten je jako jediný zavěšen ve věži dodnes.      

(d) Jediným sporným momentem ve Velcově soupisu bylo datování zvonů, a to konkrétně u zvonu z přelícké zvonice, u kterého uvádí dataci 1386, přičemž navíc poznamenává, že se jedná o památku s nejstarším českým nápisem. Tento omyl korigoval Josef Hejnic v článku Nápisy na českých zvonech 14. – 16. století (Časopis národního muzea 1960), ostatně i výtvarné provedení reliéfů na tomto jinak památném zvonu je zjevně mladší, což odpovídá Hejnicově dataci k roku 1486. Pokud se jedná o nejstarší zvon v regionu, zdá se, že jedním z „adeptů“ je nástroj zavěšený ve věži kostela Všech svatých v Knovízi, který na svém plášti nese reliéf Ukřižování Krista na stromovém kříži – starobylý typ, který se objevuje v gotické malbě a sochařství běžně ve 14. století.           

(e) Byl prezentován přehled dřevěných zvonic na Slánsku ve formě tabulky a postupně proběhla jejich obrazová prohlídka, mluvilo se o opravě zvonice v Tuřanech, Řisutech (reliéfy sv. Václava a sv. Zikmunda na zvonu od Tomáše z Brna [1554] – autora zpívající fontány u pražského letohrádku na Hradčanech), Nabdíně, Želenicích a Skůrách. Ve Skůrách stál kdysi kostel sv. Bartoloměje, jehož fragmenty byly zasazeny po demolici v roce 1873 stavitelem Václavem Himmelem z Bratkovic do ohradní zdi (kružba, jeden ze svorníků s motivem Měsíce) – původně se jednalo nepochybně o významnou památku – snad dílo stavební huti, jejíž někteří členové – kameníci – získali zkušenosti na některé náročnější pražské stavbě. Skůry patřily v roce 1282 Vyšehradské kapitule. 

(f) Poslední zastávka patřila zvonici v Želenicích, ve které se nacházejí zvony od Brikcího z Cimperka (1581) a Jindřicha Senomatského ze Sternstatu (1613). Zvon Brikcího z Cimperka  má na plášti v literách vysázen biblický text z Melantrichovy bible (1549) – nejedná se jen o hodnotu výtvarnou, zvukovou, ale i o cenný doklad užití českého překladu bible (obdobně v regionu od téhož autora na zvonu v Lukově z roku 1589 – viz naše 5. setkání 27. 11. 2023). Zvon Jindřicha Senomatského upoutá pozoruhodným reliéfem znaku města Slaného.

K zapamatování •• Práce Ferdinanda Velce při průzkum zvonařských památek v regionu • fatální rekvizice zvonů v roce 1917 a 1943 • nástroj v přelícké zvonici a nová datace k roku 1486 • zvony v Želenicích ••    

Velvary, zvonice u kostela sv. Kateřiny, zvon Mikuláš Löwa z roku 1660

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (12.) – klášter v Hájku (2. část)

Hájek, klášter františkánů, loretánská kaple, Panny Maria Hájecká

(a) V úvodu několik poznámek o loretánské legendě, přenesení Santa casy do Itálie, vzniku poutního místa, proměny vzhledu santa casy – renesanční opláštění. Topografie loret v Čechách a na Moravě (doporučena publikace Jana Bukovského Loretánské kaple v  Čechách a na Moravě, 2000). Krátká zastávka v pražské Loretě, obdobné řešení jako v Hájku, zachovaná výzdoba, a to včetně interiéru lorety. Z dalších loret – zmínka o podobě santa casy v Rumburku, a to včetně dřevěného modelu od Jiřího Cobla, který byl také prezentován na slánských rozhovorech v roce 2019 (viz studijní literatura).

(b) Otázka rozšíření Černých Madon. Biblický citát – Nigra sum sed formosa (Černá jsem, a přece půvabná, starozákonní spis Píseň Písní, 1,5). Byla zmíněna konference v Piemontu «Kulty, svatyně a obrazy Černých Madon Evropy» (květen 2010). Kopie milostných mariánských obrazů a soch ze Svaté země, které sice byly původně v barvě dřeva, ale vlivem prostředí – kouř svíček, lamp, ošetření plastik lněným olejem – zčernaly a tak byly i kopírovány. V Evropě řada významných milostných mariánských soch a obrazů má tmavou barvu: Oropa a Loreto v Itálii, Montserrat ve Španělsku, Czenstochowa v Polsku, Einsiedeln ve Švýcarsku, Rocamadour ve Francii. V této souvislosti zmíněna Madona Březnická, 1396 (NG Praha), jejíž předlohou byla byzantská ikona (ve svatozáři zmíněný starozákonní citát Nigra sum sed formosa). Význam komentářů církevních otců ke starozákonní knize Píseň Písní od sv. Bernarda z Clairvaux – alegorie Církve = snoubenka Kristova.    

(c) Multiplikace milostných soch a obrazů – přenášení zázračných vlastností milostných soch a obrazů na jejich kopie – ty byly na posvátném místě dotýkány a přeneseny poutníky do nových lokalit, a tak tomu bylo i v Hájku Floriánem Jetřichem ze Žďáru (1623). V publikaci o Hájku (Jindřich Labe, Hájek svatý ... 1690) je tento způsob interpretován v souvislosti se zázračným uzdravením nemocných stínem sv. Petra –  „Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem... přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni.“ (Sk 5,15n).

(d) Rekonstrukce podoby kláštera v Hájku před rokem 1950. Výzdoba poutního místa v podstatě zanikla po násilném uzavření kláštera v roce 1950. Přiblížení výzdoby kaplí sv. Františka z Assisi (patrně obraz od Petra Brandla, před r. 1735, dnes v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimi), kaple sv. Antonína (obraz od Jana Jiřího Heinsche, 1687, zatím nezvěstný), kaple sv. Kříže (ostatky sv. Justina – dar Anny Marie Františky Terezie velkovévodkyně Toskánské v roce 1737). Připomínka mariánské výzdoby ambitů – lunetové obrazy 26 Madon – analogie s jinými poutními místy, nejblíže pražská Loreta). Zaniklý oltář Panny Marie Pasovské.

Rekonstrukce oltáře sv. Františka v Hájku – dnes v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimi
obraz někdy připisován Petru Brandlovi, před r. 1735

(e) Původní výzdoba lorety – rekonstrukce podoby oltáře, který se shodou okolností zachoval a postupně byl restaurován, po dokončení opravy kláštera se počítá s jeho umístěním na prvotní místo. Ikonografie a způsob provedení svatostánku, heraldická výzdoba atd. Význam chórové kaple nad loretou a funkce a výzdoba refektáře.

Prakticky se seznámíme s architekturou kláštera na exkurzi 14. května 2024.

K zapamatování •• loretánská legenda • základní topografie loret v Čechách a na Moravě, mapka Jana Bukovského (viz studijní podklady) • Černé madony a multiplikace milostných soch a obrazů • kaple sv. Františka s obrazem od Petra Brandla (?)    

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (11.) – Nástin života sv. Františka v ikonografii – klášter v Hájku (1. část)

(a) Základní informace o dvou františkánských klášterech v regionu – Slaný a Hájek, naznačení jejich významu. U slánského konventu podtržen větší význam na poli architektury (rozhodující úloha stavebník Bernard Ignác z Martinic) a výtvarného umění (dochována větší kolekce malířské výzdoby atd.). Hájecký klášter větší sepětí s životem obyvatel obcí na pomezí Kladenska a pražského regionu, nejstarší loreta na našem území (1623).  

(b) Poznámky k životu sv. Františka, charakteristika a vývoj řádu, minorité, observanti, kapucíni atd. – všichni tvoří jednu „františkánskou rodinu“. Přehled české františkánské literatury (k základnímu studiu doporučena stručná publikace Petra Alkantary Houšky, České františkánství (1996). Pro výtvarné umění přiblížen význam legendy o sv. Františkovi od sv. Bonaventury (1260–1262).

(c) K ikonografii sv. Františka – základní úloha Giottových nástěnných maleb v horní bazilice sv. Františka v Assisi, jeho význam pro obnovu italského malířství, jeho další nástěnné malby ze života sv. Františka v kostele S. Croce ve Florencii, kapli Bardiů (doporučena monografie – Giotto, autoři André Chastel a Edi Baccheschiová, Praha, 1991). Ikonografie vyobrazení sv. Františka na bráně do Františkánské zahrady poblíž konventního kostela Panny Marie Sněžné od Petra Císařovského (1991–1993). Příklad zobrazení Bonaventurovy legendy v pozdně gotické grafice a nakonec i současném sochařském umění – dílo Vladimíra Matouška – sv. František s vlkem (2016) v parku před konventem Školských sester sv. Františka, Praha-Břevnov.    

Petr Císařovský, Brána sv. Františka (1991-1993) – Františkánská zahrada v Praze

(d) Česká františkánská provincie, její rozsah před rokem 1755, kdy se oddělila slezská část, mapové podklady, seznam klášterů.

(e) Františkánský klášter v Hájku (1. část) – založení lorety (1623), úloha Floriána Jetřicha Žďárského ze Žďáru († 1653) a jeho ženy Korunky z Martinic. Založení kláštera – jejich syn František Eusebius Žďárský ze Žďáru († 1670), stavitelé stejní jako v Slaném – Carlo Lurago a Domenico Orsi. Návštěva císaře Karla VI. v Hájku u příležitosti 100. výročí založení lorety (1723). Kniha o klášteře v Hájku – J. J. Labe, Hájek svatý, Praha 1690 – a význam kněze a historika Josefa Mottla, rodáka ze Svárova, který se historií kláštera soustavně zabýval.

(f) Poloha kláštera na starých mapách, staré plány z roku 1724 od architekta Fortiniho, základní koncepce – hraběcí a klášterní část.  

K zapamatování •• nástin života sv. Františka, význam Bonaventurovy legendy pro výtvarné umění • Giotto a jeho františkánský cyklus v Assisi • Brána sv. Františka do Františkánské zahrady v Praze • založení františkánského kláštera v Hájku •   

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (10.) • Památky v Budenicích (2. část) – zámek a hrobka Kinských

(a) Krátký exkurz do historie zámku, a to té nedávné, aby byly zřejmé důvody dnešního „neutěšeného“ stavu památky; kéž bude lépe.

(b) Základní rozbor architektury, původní východní křídlo (kol. r. 1693), otázka stavitele. Pokud by to byli Martinicové, nabízí se možnost spojení s vídeňskou architekturou (okruh Domenica Martinelliho). Komárek (1911) však upozorňuje na fakt, že při opravě zámku byl pod znakem Kinských – posledních šlechtických majitelů – nalezen znak Martiniců a údajně pod ním i malovaný znak Hartmanů z Klarštejna. Otázka stavebníka zůstává otevřena – architekt  kostela sv. Isidora v Budeničkách?

(c) Virtuální prohlídka zámku (sala terrena, raně barokní portály). Patro – piano nobile, enfiláda. Nález barokních nástěnných maleb z doby výstavby zámku (motiv trofejí) při restaurování tapet (1991). Výzdoba stěn pokojů (tapety). Portrétní galerie Kinských (dnes převážně ve Vlastivědném muzeu v Slaném, základní zpracování Pavel Zděnovec, viz studijní podklady). Kaple sv. Václava a oltářní obraz Sv. Václav přivádí pohanské děti k víře od Josefa Berglera (1812, restaurován v roce 1990).

(d) Stavby v areálu parku – Friedrich August von Stache (* 1814, † 1895) – knížecí architekt Kinských, v Budeničkách již od roku 1846 (ohradní zeď zámeckého parku), v roce 1848 dodal projekt pro zámecký skleník, v roce 1849 portýrovnu a rok na to (1850) návrh na most v parku; Pro Kinské kaple Nanebevzetí Panny Marie v zámku v Chocni (1849–1850).

(e) Barokní sýpka Kinských, znak tesařské práce, stejné provedení jako u dalších panských špýcharů (Stradonice, Břešťany, Údešice atd.).

(f) Hrobka Kinských v Budeničkách. Knížecí architekt Heinrich Koch (* 1781, † 1861), žák vídeňské Akademie, pro Kinské navrhl zámek v Kostelci nad Orlicí (1829–1835), kapli na místě smrtelného úrazu Ferdinanda Kinského ve Veltrusích (1832, dokončena 1841), úpravu paláce Kinských v Praze (1836–1841), letohrádek Kinských v Praze (1827–1831) a právě rodinnou hrobku v Budenicích (1836–1842). Kvalitní architektura, sochařská výzdoba vídeňský sochař Josef Kässmann, spolupráce s Josefem Maxem. Jedinečná symbolika, která nemá u nás ve funerální architektuře obdoby – zpracován motiv Krista, který pozvedává sv. Petra z vln (viz text z Matoušova evangelia 14,24-34). Před hrobkou v Budeničkách nás jako nadčasoví vrátní vítají dvě sochy Josefa Maxe, Truchlící anděl a sedící žena – alegorická postava Historie.  V regionu jediný vstup aristokratické estetiky do výtvarného umění, která našla krásu oproštěnou od rokokových „kudrlinek“ – winckelmannovský neoklasicismus. Znovuobjevení antického umění a uznání, že antika není historickou epochou jako jiné, ale že je uměním nadčasovým, oproštěným od všeho ruchu okolo, a tato krása má navíc normativní charakter.

(g) Specifikace umístění hrobových míst – choceňská knížecí větev a kostelecká větev hrabat Kinských, aktualizace podle dostupných údajů (viz studijní podklady). Osobnost Karla Kinského († 1919), který na koni Zoedone zvítězil ve Velké liverpoolské v roce 1883 (viz studijní podklady – článek Kamily Pecherové).  

K zapamatování •• nedoceněný význam architektury zámku v Budeničkách pro českou barokní architekturu, otázka stavebníka zámku otevřena • portrétní galerie Kinských, jediný barokní soubor české šlechty, který se v regionu zachoval • Berglerův obraz sv. Václava ze zámecké kaple budenického zámku (1812) • práce knížecích architektů Kinských nejen v Budenicích – Heinrich Koch a Friedrich August von Stache • hrobka Kinských v Budenicích, architektura, eschatologická symbolika, významné osobnosti rodiny Kinských zde pohřbeny.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (9.) • Památky v Budenicích (1. část) – poutní kostel sv. Isidora v běhu staletí

(a) Krajina raného baroku. Po úvodní přednášce (2. 10. 2023) návrat do aleje, která spojuje Zlonice a zámek v Budenicích, proměna krajiny po roce 1648, příchod nové nobility Hartmanové z Klarštejna.     

(b) Vznik poutního místa v Budeničkách. Pilíř se sochou sv. Isidora v roce 1673 (Matyáš Ondřej Hartman z Klarštejna a Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi). Legenda o sv. Isidoru. Další svatoisidorské památky v regionu (Kováry, Nové Strašecí). Svatoisidorská studánka (1680, zanikla roku 1908) a zejména poutní kostel sv. Isidora (1680–1682).

(c) Kostel sv. Isidora a jeho architektura (centrála uvnitř křížové dispozice), stavěn v době morové epidemie – okamžitý ohlas na stavbu kostela sv. Františka z Assisi (Staré Město, Jean-Baptista Mathey v letech 1679–1685). Rekonstrukce barokního interiéru (dnes kostel bez zařízení) – (1) Svatoisidorský cyklus obrazů (z osmi obrazů se zachovala dvě plátna); (2) sochy sv. Anny, sv. Josefa, sv. Rocha a sv. Šebestiána; (3) obraz sv. Antonína Paduánského; (4) socha sv. Isidora od Jana Jiřího Bendla, jedna z nejvýznamnějších památek českého raně barokního sochařství.    

Okolo sv. Isidora, vpravo nahoře na obzoru kostel v Pálči (2009, leden)

(d) Jan Jiří Bendl – stručný nástin života, připomínka italského školení, porovnání jeho díla se staršími památkami českého baroku (přehled jeho památek v Praze – např. dřevěné plastiky uložené v Muzeu hlavního města Prahy (modelové sochy pro skulptury na portiku jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze, dřevěné plastiky Archanděla Michaela a Anděla strážného), Herkules zápasí s Kerberem (Královská zahrada na Pražském hradě); závěrečná etapa Bendlova díla v Budeničkách – plastiky sv. Isidora a sv. Matěje (před r. 1680). Porovnání Karel Škréta a Jan Jiří Bendl.

(e) Josef Bergler († 1829), malíř, po založení Společnosti vlasteneckých přátel umění (1796) povolán na doporučení pasovského biskupa Leopolda Thuna Hohensteina k řízení umělecké školy. Studoval v Římě u Martina Knolera, obdivoval Raffaela, ale i malíře baroku). Dochovala se řada jeho kreseb; studovala u něho celá generace zakladatelů české malby 19. století (např. František Tkadlík). Oltářní obraz sv. Václava (1812) do zámecké kaple a do kostela sv. Isidora (1823); záchrana obrazu sv. Isidora po roce 1990, připomínka péče o malířské památky ze strany knížecí rodiny Kinských; obrazy restaurovány ve Vídni, v atelieru Hermanna Ritschela (* 1865, † 1935), který měl jako restaurátor starých obrazů vynikající pověst.

(f) Václav Toman (1896–1962), žák pražské akademie (1913–1930), prof. Bukovac, Thiele, Obrovský); malíř portrétů a Zlonicka, jeho obrazy jsou nejen cenným svědectvím o podobě Zlonicka po roce 1918, ale svědčí i o geniu loci některých míst (kostel sv. Isidora, alej ke sv. Isidoru atd.).           

K zapamatování •• vznik poutního místa sv. Isidora (1673) – hlavní poutní místo zemědělského Slánska v raném baroku • legenda o sv. Isidoru – Andělská orba, Zázračné nalezení pramene • význam architektury kostela sv. Isidora • sochařské dílo Jana Jiřího Bendla a Budenice •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (8.) • renesanční památky (2. část) • renesance v Slaném, Smečně, Zlonicích a Bakově

Joris Hoefnagel, Slaný z Civitates orbis terrarum (1572-1617), detail s kostelem Nejsvětější Trojice

(a) Přehledná tabulka se čtyřmi centry renesance – Smečno, Slaný, Velvary a okolí, Zlonice – historická data a vazby, časové vročení památek.

(b) Renesance v Slaném. Městská architektura, složitý vývoj městských domů od gotiky do konce 19. století. Příklady památek, kde se renesance podstatně uplatnila – Modletický dům čp. 14 (renesanční prostory a portál datovaný 1578, průzkum Ing. arch. Jana Pešty), Nedvědovský dům čp. 9 (portál, arkýř), dům U Vojnů, Kynského ul. čp. 134 – nejvýznamnější památky městské architektury v Slaném, klenutá síň v přízemí a patře (průzkum Ing. arch. Jana Pešty). Renesanční etapa hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice (1581–1602), archivně doložen italský stavitel Jacopo Mazzeta (1598), portál dílo Giovanni Falcona, Vlacha (1600), jeho restaurování akad. soch. Janem Turským (2017).      

(c) Renesanční umění ve Smečně – z trojice hlavních renesančních památek byla věnována pozornost průčelí kostela Nejsvětější Trojice, a to v porovnání se slánským renesančním kostelem, který vznikal v téže době. Vysoká kvalita smečenské stavby byla dána osobností stavebníka Jiřího Bořity z Martinic, který měl po ruce osvědčené stavitele. Nejvýznamnější obytnou stavbu představuje v regionu děkanství, jeho zakládací listinu poslal Jaroslav Bořita z Martinic pražskému arcibiskupovi 13. září 1601. Zatímco v přízemí se uplatňují klenuté místnosti, v patře byly záklopové stropy ozdobené dekorativní malbou, přičemž ve druhé polovině 18. století byly ve většině místností patra upraveny barokní podhledy. Děkanství dominuje rozsáhlá síň a chodba v prvním patře, přičemž stěny chodby zdobily znaky smečenských děkanů.    

Detail votivního obrazu Bohuslava Valkouna z Adlaru (1608)

(d) Valkounové z Adlaru, Zlonice, tvrz v Bakově. Byla věnována pozornost centru Valkounů z Adlaru, zámku ve Zlonicích (Štáf, 1602, datován na portálu), částečně odkrytá arkáda nádvoří. Upoutal votivní obraz Bohuchvala Valkouna z Adlaru (1608), který restaurovala akad. mal. Markéta Pavlíková v roce 1994. Pozoruhodná byla jeho symbolika a také fakt, že je dochován i pohřební obraz Bohuchvala Valkouna z Adlaru († 1653) – který svým velkorysým přispěním do zlonického záduší svým způsobem vytvořil podmínky pro postupný rozvoj barokního umění na Zlonicku. Smutnou tečku představovalo krátké zastavení u bývalé tvrze v Bakově, kterou rodina Valkounů „obohatila“ sgrafitovou výzdobou – památka zanikla v roce 2017.        

 K zapamatování •• Jacopo Mazzeta a jeho klenba renesančního kostela Nejsvětější Trojice v Slaném • Obelisk s křížem u smečenského děkanství (1607) – připomínka působení jezuitů na smečenském panství • Význam smečenského děkanství jako bašty restaurace katolické církve v regionu a skvělé renesanční stavby • Smečenské portréty Jaroslava Bořity z Martinic a Marie Eusebie ze Šternberka po r. 1625 • Portrét Bohuchvala Valkouna z Adlaru (1608), jeho ikonografie • zaniklá tvrz v Bakově a její sgrafita (jediná figurální v regionu).

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (7.) • renesanční památky (1. část) • plošný průzkum památkové zóny ve Velvarech • velvarský renesanční okruh

Velvary, kostel sv. Kateřiny, kruchta kol. r. 1590

(a) Renesanční umění v regionu – tři centra Slaný, Smečno, Velvary. Willenbergovy veduty měst Slaného a Smečna, přehled hlavních renesančních památek v Slaném (hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, domy na náměstí, městské opevnění „fortna“), ve Smečně (zámek, kostel Nejsvětější Trojice a děkanství čp. 115); podrobněji bude smečenským a slánským památkám věnována pozornost na příštím setkání.

(b) Plošný průzkum památkové zóny ve Velvarech (spolupráce vedoucí muzea ve Velvarech ing. Jitka Kůrková, Martina Protivová ze stavebního úřadu ve Velvarech a další). Koncepce průzkumu, nová zjištění, zajímavosti, výstupy - tabulky, mapové podklady. Několik slov k průběhu průzkumu, celkový charakter města, kde se uchovalo oproti jiným památkovým zónám více památek i detailů historické zástavby. Dialog památek minulosti a současného života v pojetí umělců, kteří nedávno ve Velvarech působili – historik PhDr. Jan Pömerle († 2010) a malíř Tomáš Vosolsobě (†2011). Průzkum zahrnuje nejen vlastní zónu, ale i památkové pásmo a širší okolí (v této souvislosti i lokace Šibeničního vrchu u Velvar, a to na základě kresby Josefa Šembery a práci v terénu – viz obrazový podklad --- [1.] Úvod k problematice, památky v regionu, soupisy památek, ikonografie [2.10. 2023] ---). Rovněž byla provedena pasportizace funerálních artefaktů na městském hřbitově i na hřbitově u kostela Všech svatých v Malovarech.

Textová část průzkumu a odkaz na obrazovou přílohu (zahrnuje však jen vlastní památkovou zónu).               

(c) Velvarský renesanční okruh (Velvary a Hospozín) •• Velvary • kostel sv. Jiří (stavitel Santini Malvazione, 1613-1614), nedávno rozsáhlá a pietní oprava památky pod patronací nového majitele města Velvar • Bártovský dům čp. 8 (1612) na velvarském rynku od téhož stavitele, tak jako branka u čp. 51 v Chržínské ulici • starší etapu renesanční zástavby představuje Pražská brána (1580), v této souvislosti zmíněna její oprava po roce 2013 • rozlehlá trojramenná renesanční kruchta ve farním kostele sv. Kateřiny, kolem roku 1595, patří do tzv. velvarského okruhu architektury české renesance (viz Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1961, s. 94; čtivě napsaná, přehledná, a i když zastaralá, stále užitečná monografie s cennou obrazovou přílohou) •• Hospozín • kostel Stětí sv. Jana Křtitele (1595), stavebník Jan Adam Hrobčický z Hrobčic a na Hospozíně (heraldická výzdoba datovaného portálu, 1595) • kazatelna kmene Jesse (jedinečný doklad renesančního sochařství v regionu, zajímavá ikonografie, analogie Rorátníku z Unhoště, viz obrazový podklad --- [6.] Proměna liturgického prostoru • rorátníky z Unhoště a Velvar • gotická nástěnná malba ve Velvarech [11. 12. 2023] ---) • otázka zaklenutí kostela, uplatnění ionského řádu (klenební konzoly), obdobně u sv. Kateřiny ve Velvarech, a to včetně tektoniky kruchty, rolverkových kartuší – charakteristického prvku u architektury české renesance.             

K zapamatování •• tři ohniska renesanční architektury v regionu •• Velvary – památková zóna – renesanční památky ve městě • velvarský renesanční okruh – kruchty v kostele sv. Kateřiny ve Velvarech a v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně – Jan Adam Hrobčický z Hrobčic a na Hospozíně a jeho náhrobek v tamním kostele.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.