K pramenům ... na cestách za sv. Františkem (1.)

„Dědictví minulosti v duchu přítomnosti“ ... Letošní 800. výročí od odchodu sv. Františka na věčnost nás inspirovalo ke hledání výtvarných námětů starých památek (Porciunkule, Stigmatizace sv. Františka) a k seznámení s novějším uměním spjatých s františkánským řádem. Navíc z předcházejících setkání bylo zřejmě, že se „františkánské umění“ v regionu (Hájek, Slaný) uzavírá sice pozoruhodnou, ale krátkou barokní etapou. Pozdější doba již nepřinesla, a také nemohla (josefinismus, období po roce 1918 a zejména doba náboženské nesvobody po roce 1948), žádné počiny na poli umění, a nebylo ani možné adekvátně reagovat na rozvoj františkánské kultury po roce 1900 spjaté s poznáváním a novějším pohledem menších bratří na svou vlastní minulost, byly zde také podněty pro řeholní řády z dokumentů Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) (návrat k pramenům, jejich aktualizace).   

Assisi, bazilika Panny Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli)

(a) Vidění svatého Františka v Porciunkuli.

V úvodu setkání byl jako symbolický impuls promítnut obraz Vidění svatého Františka v Porciunkuli, barokní plátno, po roce 1950 zcela zničené a zapomenuté, které bosí karmelitáni zachránili, dali restaurovat. A tak prvním zastavením byla bazilika Panny Marie Andělské (Santa Maria degli Angeli), která se stavěla od roku 1569 podle projektu Galeazza Alessiho (1512–1572). Cílem bylo důstojně ochránit kapli Porciunkuli, místo spojené se životem svatého Františka, s kolébkou řádu menších bratří. V samotné kapli se nachází středověký retábl (pala) od Ilaria da Viterbo (1393), na které je zachycen legendární příběh o udělení porciunkulových odpustků.  A v pořadí třetí výjev na retáblu – „Zjevení Krista a Panny Marie, kterým František podává růže z rozkvetlého trnového keře,“ – se stal svým způsobem vzorem zobrazení pro bezpočet obrazů, a to včetně u nás (Praha – Panna Maria Sněžná, kostel kapucínů na Hradčanech, bývalý františkánský klášter v Slaném, kaple školských sester v Břevnově). Pozornost byla věnována také Kapli růží (Cappella delle Rose) a Růžové zahradě svatého Františka (Il Roseto di San Francesco)  

kaple Porciunkule pod kopulí baziliky

(b) Rivotoro a vitráže (1987)

Santuario di Santa Maria di Rivotorto – tato stavba nahradila renesanční architekturu, která se zřítila v roce 1853, když zasáhlo Assisi a okolí ničivé zemětřesení. Krátká připomínka významu tohoto místa pro život sv. Františka a celou komunitu – první útočiště menších bratří, kteří zde obývali opuštěné kamenné chýše (tzv. Sacro Tugurio) u klikatého potoka, od kterého pochází název „Rivo torto“. V roce 1211 museli bratři chýši opustit, protože ji zabral sedlák, který do ní bezohledně vháněl svého osla. František tehdy prohlásil, že lidé jsou povoláni k modlitbě, nikoliv k ubytovávání oslů, a komunita se přesunula do nedaleké Porciunkule.

Před časem byly na stěnách kostela rozvěšeny rozměrné barokní obrazy, které namaloval assiský malíř Cesare Sermei. V současné době prostor duchovně prozařuje kolekce okenních vitráží s výjevy ze života sv. Františka, které navrhli Gianni Bracciali a Massimo Bracciali; okna zhotovil ateliér Vetrate Artistiche Toscane v roce 1987. Autoři vitráží kombinovali tradiční skládané vitrážové řemeslo s moderními technologiemi spékání a tavení skla (glass fusing). Pro Rivotorto zvolili metodu, kdy olověná linie neslouží jen jako nutný konstrukční prvek, ale jako výrazný kresebný nástroj. V kombinaci s taveným sklem, které láme procházející světlo do tisíce drobných odlesků, tak okna dodávají celému interiéru chrámu hlubokou spirituální a mystickou atmosféru.  

(c) Greccio a Chiesa Nuova, architektura, vitráže

Santuario di Greccio („františkánský Betlém“) ukrývá významnou architektonickou součást – nový kostel (Chiesa Nuova) – postavený v roce 1959. Tento moderní chrám doplňuje původní středověké poustevnické prostory, kde svatý František z Assisi v roce 1223 vytvořil vůbec první živý betlém v historii křesťanství. Kostel vystavěli na prostranství před klášterem podle projektu architekta Carla Alberta Carpiceciho. Vnitřek kostela vybudovaný z kamene je prostý, bez přízdob. Dominují mu vitráže od františkána Alberta Fariny, jež zobrazují výjevy a postavy spojené se životem svatého Františka. Návrh kostela ilustruje citlivý přístup architekta, který stál před složitým zadáním – postavit poměrně velký svatostánek těsně vedle křehké, do skály vytesané středověké poustevny. Carpiceci se s tímto úkolem vyrovnal a stavbu působivě zasadil do terénu tak, že levá strana chrámu splývá přímo se skalním masivem. Použitím hrubého kamene a potlačením vnější zdobnosti se mu podařilo, že moderní budova neruší duchovní atmosféru místa, vyznává františkánskou prostotu. Architekturu kostela výtvarně působivě zhodnocuje kolekce vitráží, kterou navrhl významný představitel moderního sakrálního umění italský františkánský řeholník Alberto Farina (1921–2016). Farina dokázal v Grecciu propojit hlubokou františkánskou spiritualitu s moderními uměleckými formami, zejména skrze kreativní práci se světlem a barevným sklem, které během dne vytváří jedinečný duchovní a estetický zážitek. 

(c) La Verna („Golgota františkánského řádu“)

Uzdravením ran k novému životu

Hora La Verna (Alverna) v Toskánských Apeninách představuje klíčový duchovní vrchol a jedno z nejvýznamnějších míst v životě svatého Františka z Assisi, který právě zde v září roku 1224 přijal stigmata. Při tomto letmém zastavení jsme vedle aktuální obrazové dokumentace využili pro porovnání grafiku Iacoba Lignozziho (1547–1627), který se vydal do tohoto odlehlého horského místa v Apeninách a vytvořil detailní kresebnou dokumentaci celého posvátného kraje (Descrizione del Sacro Monte della Vernia, 1612).

Toto osamělé lesnaté a skalnaté místo daroval Františkovi v roce 1213 hrabě Orlando z Chiusi, aby zde mohl se svými bratry v ústraní rozjímat. V roce 1224 si již nemocný sv. František nechal na jedné skále od bratra Lva postavit prostou chýši z větví pod jedním z velkých převisů. Celé dny trávil o samotě uprostřed těchto skalních rozsedlin – a právě do této mystické duchovní atmosféry se mu zjevil serafín a vtiskl stigmata – klíčový moment pro františkánskou spiritualitu, pro františkánské výtvarné umění (viz obraz Stigmatizace sv. Františka od Giotta v Louvre a jeho nástěnné malby v bazilice sv. Františka v Assisi ... pro připomínku z našeho regionu obraz od Petra Brandla ve františkánském klášteře  Hájku).

Pozornost byla věnována i tzv. Stigmatové chodbě a tradici každodenního procesí z hlavní baziliky právě na místo Františkovy stigmatizace do Kaple stigmat, řeholníci tak chodili již od roku 1431. Původně šli pod širým nebem, což bylo v drsném horském klimatu hory La Verna v zimě velmi náročné.  Pověst vypráví o jedné mimořádně kruté zimní noci, kdy horu zasáhla tak strašlivá sněhová bouře a mráz, že bratři poprvé v historii nenašli sílu vyjít a procesí vynechali. Když ráno bouře utichla a řeholníci vyšli ven, s úžasem spatřili, že celá zasněžená trasa procesí je pokrytá množstvím stop nejrůznějších lesních zvířat. Tento pohled je nesmírně zahanbil, ale i hluboce dojal. Viděli v tom jasné Boží znamení a připomínku Františkovy lásky k přírodě a tvorstvu. Aby už nikdy nemuseli procesí kvůli nepřízni počasí vynechat, postavili v letech 1578–1582 podél skály krytou chodbu, jež chrání menší bratry i poutníky dodnes.
Zájemci o výtvarné umění naleznou na La Verně jen málo klasických závěsných obrazů. Důvody jsou klimatické – tamní podnebí provází celoročně obrovská vlhkost, husté mlhy, silné větry a velmi mrazivé zimy se sněhem. Klasická malovaná plátna či dřevěné desky by v takto agresivním a vlhkém prostředí neobstály. Františkáni na konci 15. století proto oslovili florentskou dílnu rodiny della Robbia, která se specializovala na glazovanou terakotu. Z jejich děl připomeňme výjev Ukřižování právě ve Stigmatové kapli z roku 1481. Jeho rozměry jsou mimořádné: výška 5,90, šířka 4,20 m – nejrozměrnější keramika, kterou údajně Robbio vytvořil.