(13.) Františkánský klášter v Slaném (1.) – loreta

Kresba slánského kláštera od Vladimíra Pukla (1936)

--- Františkánská rodina během staletí  --- ve vstupní části jsme navázali na minulou přednášku a krátce načrtli v několika krátkých zastaveních rozvoj řádu: likvidace klášterů v době husitské, příchod kapucínů a františkánů kolem roku 1600 do Prahy (14 pražských mučedníků), vznik nových klášterů (protireformace), epidemie moru 1680 a podíl františkánů a zejména kapucínů při pomoci nakaženým (zmíněn kapucínský konvent v Kolíně). Byl připomenut romantický román Alexandra Manzzoniho Snoubenci (1825), kde jsou barvitě vylíčeny hrůzy morové epidemie v Miláně, přičemž působení kapucínů, zejména kapucína Kryštofa, zapadalo do románu, který ideově podporoval hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 1815–1870 (risorgimento). Z novějších českých františkánských dějin zmíněna osobnost Jana E. Urbana († 1991). V souvislosti s Kladnem uveden obecně neznámý fakt, a to nakolik internovaní řeholníci budovali vodní nádrž Klíčavu, která zásobovala město Kladno pitnou vodou. Jeden z nich – františkán Benedikt Holota (* 1922) – popsal tuto těžkou práci v knížce vzpomínek Nebyl jsem hrdina (2002). Načež jsme se „vrátili“ do starších dějin a stanuli ve františkánském klášteře v Slaném, který založil Bernard Ignác z Martinic v roce 1655. Hlavním tématem byla slánská loretánská kaple (o loretách více ve sborníku Slánských rozhovorů).

Josef Krejza, Ve slánském františkánském kostele (po roce 1935)

(a) Založení kláštera a přestavba klášterního kostela

Historie slánského kláštera sahá k roku 1653, kdy hrabě Bernard Ignác z Martinic a jeho manželka Polyxena, rozená ze Šternberka, požádali provinčního ministra menších bratří Konstantina Dubského, aby založil při kostele Nejsvětější Trojice za hradbami města františkánský klášter. Přání bylo vyhověno a provinční kapitola, která zasedala v r. 1655 ve Znojmě, vyslala do Slaného první františkány – Alexandra Radlinského a Serafína Fridricha. Ti bydleli, než mohli být ubytováni v klášteře, v jednom domě na náměstí. Klášter byl vysvěcen v roce 1662, ale dnešní podoba jeho kostela, který se tak působivě uplatňuje nad městem, je dílem rozsáhlé přestavby, jež byla zahájena po požáru, který propukl 28. června 1665. Bernard Ignác ve velice krátké době klášter obnovil a pozměnil i vzhled kostela. Běží o příklad důvtipu architekta, který upravil podélnou dispozici renesančního chrámu v řešení podélně centrální, jakýsi mohutný svatostánek, který schraňoval v centrální části loretánskou kapli.

(b) Srdce klášterního kostela – loretánská kaple – Nejstarší slánské františkánské paměti (1660) uvádějí slib Bernarda Ignáce z Martinic vykonat pouť do Loreta k roku 1656, ale úmysl vybudovat v městě loretu je staršího data.  Martinic se do Itálie vypravil v roce 1657 a po návratu dal na památku šťastného putování svého i své manželky Polyxeny z Martinic, rozené ze Šternberka, pod renesanční klenbou původního luteránského hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice (v té době již františkánského) zřídit santa casu. Tehdy se kvůli loretánskému založení klášter nazýval Loretánský klášter u Nejsvětější Trojice (CONVENTUS LAURETANI AD SS. TRIADEM). První záznam o procesí z Prahy je datován 16. červencem 1658, vedli je premonstráti ze Strahova a františkáni od Panny Marie Sněžné. Církevní tradice hovoří o zázračném přemístění domku do Loreta.Ve svaté chýši se podle legend narodila, byla vychovávána a také přijala andělské zvěstování Panna Maria. Chýše byla nejprve v roce 1291 přenesena k městečku Tersato v Dalmácii, po čtyřech letech pak k Anconě v Itálii, k lesu, míli od moře, (les vlastnila žena jména Laureta, odtud název poutního místa) a po dalších osmi měsících se kaple podivuhodně ocitla na jednom z blízkých vrchů a nakonec u obecní cesty. Zde se zrodilo proslulé poutní místo, které bylo obdařeno mnohými odpustky. Jeho návštěvnost strmě stoupala, návrší s osadou bylo za papeže Mikuláše V. obehnáno hradbou a nad santa casou byl ve druhé polovině 15. století vztyčen chrám.

(c) --- Originalita slánské lorety ---Loreta v slánském konventním kostele představuje v české a moravské barokní architektuře příklad poměrně přesné kopie situované nikoliv uprostřed ambitů (Hradčany, Rumburk, Kosmonosy), ale tak jako v Itálii – v interiéru chrámu. Zprvu slánská kaple podstatně zaplňovala prostor lodi kostela vystavěného kolem roku 1600 jinověrci. Vše změnil požár v roce 1665, kdy společně s novou kopulí nad loretou dal Bernard Ignác chrám rozšířit o dvě apsidy umožňující nejen lepší komunikaci okolo svatyně, ale navíc evokoval v urbanistické zástavbě města volnou obdobu italského originálu. Úpravou vnějších stěn se zdejší loreta řadí do malé skupiny českých a moravských kaplí s průčelím tzv. klasického typu. Tento soubor obsahoval loretu v Mikulově (1625), v Praze na Hradčanech (1626) a dále svaté chýše v Rumburku (1704/1709), Kosmonosích (1707) a Brně (1716). Ty, oproti ostatním blokovým svatyním, třeba právě v Hájku, napodobují i Bramantovo renesanční opláštění, a to buď iluzivní malbou (Slaný, Brno), nebo přímo plastickým provedením (Mikulov, Praha-Hradčany, Kosmonosy, Rumburk). Při porovnání průčelí slánské santa casy s originálem v Loretu a zdejšími loretami zaujme výsledné řešení – u nás ojedinělé, které pravděpodobně vzniklo zadáním B. I. z Martinic. Již při letmém pohledu na stěnu slánské lorety konstatujeme, že část výzdoby, která kopírovala renesanční originál, chybí. Zkušenost architektů a osobnost stavebníka patrně vylučuje možnost nezvládnutí „promítnutí“ plastické výzdoby do iluzivní malby. Nabízí se tak možnost, že úkolem autora bylo, aby na stěně již stojící svatyně iluzivně zachytil Bramantovo opláštění originálu, přičemž příchozímu by mělo být zároveň zřejmé, že se dívá na to podstatné – na santu casu originálního rozměru. Z tohoto důvodu ve Slaném chybí, a to jak na severní tak jižní straně jedno travé, dvojice proroků a Sibyl.

Skříňové nekrologium slánských františkánů (1660), detail

(d) --- Skříňové nekrologium --- V každém františkánském klášteře pečovali o nekrologium, památnou knihu, do které se zapisovala úmrtí spolubratrů sv. Františka, kteří v české provincii žili. Každý den tak bratři vzpomínali jména těch, kteří ten den zemřeli, lépe řečeno – zrodili se pro nebe. Výrazem této víry bylo i skříňové nekrologium slánských františkánů – Nomina Patrum et fratrum in hoc Conventus slanensi ab AD 1660 defunctorum (Jména otců a bratří, kteří v tomto konventu od roku 1660 zemřeli). Uchovávalo se kdysi v chóru nad varhanami. Při modlitbě se tak žijící řeholníci scházeli nad svými spolubratry, kteří byli pohřbeni dole v kryptě pod loretánskou kaplí. Zajímavý je námět na dvířkách, na nichž je v tradičních symbolech naznačen úděl časného života. Na náhrobní desce spočívá hlava řeholníka. Její odvrácená polovina je již lebkou položenou na překřížených kostech s kosou, která je ozdobena nápisovou páskou s latinským textem: „florens / emarcui“ (kvetoucí / uvadl jsem), připomínající časnost životního běhu. Druhá polovina je tváří františkána plného života, s tonzurou, jeho okem prochází paprsek, který se odráží od zrcadla (speculum) na kříži k Božímu oku. Přesýpací hodiny značí časovou omezenost našeho pozemského bytí; paprsek poznání Stvořitele proniká ještě okvětím slunečnice a mraky – je to naše „nedokonalé poznání Boha“, kterého vidíme jako v zrcadle.

(d) --- Krypta slánských řeholníků pod loretou ---Zmíněn byl průzkum slánského archeologa dr. Václava Mouchy v roce 1981. Podle archivních pramenů se v kryptě pochovávalo do roku 1787, podle nekrologia zemřelo v klášteře do té doby na 79 řeholníků (ne všichni pochováni v kryptě – misionáři v cizině, bratři zasažení morem na zahradě, hřbitově), v hrobce byli také pochováni příznivci kláštera a syndikové (celkem v kryptě asi na 80 pohřbených). První pohřeb na přilehlém klášterním hřbitůvku proběhl 12. 12. 1787 a je zde pochováno na 30 řeholníků --- REQUIESCANT IN PACE --- (odpočívejte v pokoji). 

(12.) K ikonografii sv. Františka – kláštery v regionu

Vladimír Matoušek (* 1956), Sv.  František s vlkem (2016)

--- Otevřená brána ke svatému Františkovi, střípky z jeho života v obrazech ---  úvodní přednáška před „návštěvou“ trojice františkánských konventů (Slaný, Hájek, Hořovice) byla věnována životu a obrazové ikonografii sv. Františka. Svým způsobem iluzorním vstupem do této problematiky se pro účastníky stala Brána sv. Františka do Františkánské zahrady, kterou zhotovil v letech 1991–1993 Petr Císařovský. Pro neznalého symbolika brány působí poněkud enigmaticky – pro nás se stala zajímavým obrazovým podkladem, který vypovídá i o uměleckém přínosu malíře Giotta. Byla také naznačena problematika legend o sv. Františku (Tomáš z Celana, sv. Bonaventura, Kvítka). Tři zastavení v Assisi (klášter klarisek u sv. Damiana, Bazilika Panny Marie Andělské a bazilika sv. Františka – Sacro convento) pak posluchačům ilustrovaly životní příběh světce a poskytly některé ikonografické náměty (Mystické vidění sv. Františka v kapli Porciunkule), se kterými se můžeme setkat ve františkánských památkách regionu.

(a) Rozvoj františkánské rodiny během staletí

V úvodním bloku jsme se poněkud schematicky zabývali vývojem tzv. františkánské řádové rodiny. Tzn. vznikem prvního františkánského řádu založeného sv. Františkem v roce 1209, jeho dalšího vývoje, který určovala dynamika interpretace řehole sv. Františka, jeho Závěti, v řádovém společenství. Založením druhého řádu (1212, sv. Klára – sv. Anežka Česká) a třetího řádu, a to jak regulovaného, tak sekulárního (1221).

(b) Mystické vidění sv. Františka v kapli Porciunkule – u františkánů v Praze, u kapucínů u pražské Lorety a u školských sester sv. Františka v Břevnově

Pozornost byla věnována historickému ohnisku františkánského hnutí – malému kostelíku Panny Marie Andělské (Porciunkule, tzn. „malý podíl“ nebo „kousíček země“). Ten svatý František opravil a pečlivě se o něj staral. Zde se také se svými bratry usadil, když se vrátil z Říma. Tady spolu se svatou Klárou založil druhý františkánský řád a zde také dokonal běh svého pozemského žití. Podle tradice sv. František obdržel od papeže Honoria III. pro tento kostelík také privilegium plnomocných odpustků, které pak následující papežové potvrdili a rozšířili i na další kostely. Z těchto důvodů slaví františkánský řád 2. srpna svátek Panny Marie Andělské (Porciunkule). A právě okamžik, kdy byl sv. František obdarován tímto nebeským darem, je zobrazen nejen na průčelí kaple Porciunkule v Assisi (Friedrich Overbeck) a jejím interiéru (Ilario da Viterbo, Mystické vidění sv. Františka v kapli Porziuncola (1393). --- Stěhování obrazového motivu --- s tímto mystickým viděním se setkáváme později i u nás – na barokních obrazech v konventním kostele františkánů v Praze u Panny Marie Sněžné, první je na hlavním oltáři, druhý zavěšen na levé stěně kostela (ten na čas nahradil zmíněný obraz na hlavním oltáři).

Od Panny Marie Sněžné jsme „doputovali“ do kapucínského kostela Panny Marie Andělské na Hradčany. Již podle názvu jsme mohli očekávat, že na hlavním oltáři nalezneme obraz stejné ikonografie, u kapucínů jej namaloval Paolo Piazza (kapucín) v letech 1600–1602. Při návštěvě jsme věnovali pozornost řádové chrámové architektuře kapucínů, která byla posléze závazná pro další konventní kostely. Jako příklad byl uveden klášterní kostel sv. Kateřiny v Litoměřicích (1657).

Další pražskou františkánskou památkou byl provinční dům Kongregace školských sester sv. Františka (Praha 6-Břevnov, Radimova 2). Školské sestry, které v naší republice působí od roku 1888 (Slatiňany), zakoupily v roce 1923 původně pozdně barokní usedlost „Šleiferku“, kterou daly upravit v letech 1923–1925 architektem Tomášem Šaškem na mateřinec (navýšení o dvě poschodí a přistavěna kaple). V provinční kapli se také, jak jinak, nachází oltář Porciunkule, přičemž obraz namaloval malíř Josef Doubek v roce 1933.  

(c) Giottova ikonografická „inovace“, vyobrazení Stigmatizace sv. Františka

Na závěr jsme se vrátili opět do Assisi a v horní části baziliky sv. Františka jsme procházeli Giottovo arcidílo – nástěnné malby ze života sv. Františka – konkrétně jsme věnovali pozornost vyobrazení Stigmatizace světce, který jsme porovnali se staršími výjevy (Deska z Bardi, 1250).  Starší díla zobrazovala toto setkání s nebeským zjevením (serafem) buď bez stigmat na Františkově těle, nebo se stigmaty na rukou a na nohou, ale nikdy s ranou na boku. Tak učinil Giotto, přičemž podobu serafa ztotožnil s Kristem přibitým na kříži. Vzniklo tak závazné zobrazení stigmatizace, se kterým se můžeme od té doby běžně setkávat. Můžeme mít tak před sebou gotickou nástěnnou malbu Stigmatizovaného sv. Františka v ambitu třeboňského kláštera, reliéf sv. Františka od M. B. Brauna v lese u Stanovic u Kuksu nebo na (možná i Brandlově) obraze, který zdobil až do roku 1950 ambit kláštera v Hájku (dnes v poutním kostele v Hrádku u Vlašimi). 

 

--- Paměť krajiny (5.) --- Poutní místo u Panny Marie Vítězné a konventní kostel sester boromejek v Řepích (12. 3. 2026)

Letošní první „postgraduální putování“ mělo dva cíle: areál poutního místa Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře a kostel sv. Rodiny konventu kláštera boromejek v Řepích.

Před vstupem do areálu poutního místa se účastníci zastavili u bývalé špitální kaple sv. Martina (dnes byty), která byla vystavena na místě, kde měl stát presbytář kostela Panny Marie Vítězné – součást kláštera servitů, jenž nikdy nebyl dokončen (následně zájezdní hostinec). Díky sestrám benediktinkám jsme měli možnost nahlédnout nejen do poutního areálu, ale i do kaple Panny Marie Vítězné a obdivovat nástěnné malby (V. V. Reiner, J. A. Schöpf a K. D. Asam). Zaujal obraz Panny Marie Strakonické na hlavním oltáři. Poutníci věnovali pozornost i poněkud rustikálně pojaté kopii Panny Marie Klatovské. Následovala zastávka u VIII. kaple hájecké poutní cesty a poté v dešti přes hřbitov v Řepích (zmínka o Václavu Babinském) a okolo původně románského kostela sv. Martina a Kratochvílova statku do kláštera boromejek, kde nás čekala řeholní sestra Salesie. Všichni obdivovali výmalbu konventního kostela sv. Rodiny v pozdně beuronském slohu, kterou provedl Antonín Vrbík OSB s pomocníky z emauzského kláštera v letech 1933–1934. Byla zmíněna skutečnost, že v rozdělovském kostele sv. Václava se nachází obraz Piety od téhož autora z roku 1937.

Část účastníků pak putovala dále kolem XII. hájecké kaple u Peterkova mlýna do Hostivic (zde zasloužená káva – Kavárna Prostor a čas).  Velké poděkování patří řeholním sestrám v Řepích a na Bílé Hoře. Snímky z putování zde.

 

(11.) – Hrobka Kinských a zámek v Budenicích

--- DOTYKY NEOKLASICISMU V REGIONU --- Při další návštěvě Budenic, prohlídce knížecí hrobky Kinských a budenického zámku, jsme byli svědky toho, jak do toho stále ještě barokního prostředí v krajině, a v regionu jedině zde, vstupuje na počátku 19. století aristokratická estetika hledající krásu osvobozenou od rokokových „kudrlinek“ – winckelmannovský neoklasicismus – znovuobjevení antického umění a potvrzení, že antika není historickou epochou jako jiné, ale je uměním nadčasovým [pozn. Johann Joachim Winckelmann († 1768) jeden z teoretiků klasicistního hnutí v umění 2. poloviny 18. století]. Umělecky nejpůsobivějším příkladem v širokém regionu je architektura a sochařská výzdoba knížecí hrobky Kinských v Budenicích.

--- Poznámka k současnosti památkové péči v regionu --- Dnes skutečně jediným podstatným pozitivním momentem péče o památky na Zlonicku je probíhající oprava knížecí hrobky Kinských v Budenicích. Té se ujal opět knížecí rod, který tuto památku postupně pietně obnovuje – v duchu rodového hesla Bůh, čest a vlast. 

Jaký rozdíl v přístupu k dalším památkám v okolí, jejichž stav není dlouhodobě dobrý, a to i přes snahu památkářů v regionu – svým způsobem donkichotský zápas, který se míjí s pohledem centrálních orgánů správy veřejné i té odborné – nezájem (!).     

(a) Heinrich Koch a architektura knížecí hrobky Kinských

Vznik budenické hrobky souvisí se smrtí Rudolfa knížete Kinského († 27. 1. 1836), na podzim téhož roku jeho manželka Vilemína zadala vypracovat projekt hrobky u knížecího architekta Heinricha Kocha (* 1781, † 1861, žák vídeňské Akademie, převážně činný v Čechách). Se stavbou svatyně začali v roce 1837, v roce 1840 přenesli rakve z původní hrobky v kostele sv. Isidora a teprve v dubnu 1841 byl vysvěcen pražským biskupem Fr. Tippmannem kámen oltáře. Závěrečné pokrývačské práce však probíhaly ještě v roce 1842.

Rodinná hrobka Kinských je situována v podélné ose kostela sv. Isidora na dispozici řeckého kříže. Nesmírně působivý dojem vyvolává vstup do interiéru, kdy sestupujeme po širokém schodišti a přibližujeme se k výtvarné a významové pointě funerální architektury – sousoší Krista pozdvihujícího sv. Petra z vln, které je vztyčené na oltářní menze z černého leštěného mramoru. Estetický účin sousoší během dne podtrhuje měnící se intenzita slunečního světla proudícího z kopule. Navíc obnovený povrch soch imitující mramor vyniká nejen velice jemnou klasicistně pojatou modelací drapérie, ale i drobnopisným pojednáním tváří a gest Krista a apoštola Petra.

(b) Sochařská výzdoba před hrobkou – vzorem bylo dílo Antonia Canovy

Hlavní průčelí hrobky doplňuje dvojice klasicistních soch, můžeme se domnívat, že byly zhotoveny v sochařské dílně rodiny Maxů, která pro Kinské pracovala. Na pravé straně je to socha sedící ženy v antickém rouše držící v ruce desku, na kterou píše jméno Rudolf – připomenutí pozemských zásluh Rudolfa Kinského, které jsou tak zapisovány do knihy života. Protější stranu pak doplňuje skulptura truchlícího anděla s uhaslou pochodní a znakem Kinských. Obě skulptury vycházejí z pojetí díla italského sochaře Antonia Canovy. Předobrazem postavy sedící ženy je Canovova socha Leopoldy Esterházy z let 1805–1817. Ve výtvarném provedení této budenické památky jako by k nám promlouval sám Winckelmann o tom, jak vnímat krásno: „že krásno spočívá v harmonii jednotlivých částí; jejich dokonalost vyplývá z měkkého stoupání a klesání, jež pak rovnoměrně působí na naši vnímavost a jemně ji unáší, nestrhává ji náhle. Všechny prudké pocity přecházejí od zprostředkovaného k bezprostřednímu, ale cit má být naopak vzbuzen tak, jako krásný den povstává z náznaku líbezných červánků…“

(c) Zámek v Budenicích a galerie tereziánských portrétů

Virtuální letmou prohlídku zámku – dnes veřejnosti nepřístupného – jsme zahájili v původním východním křídle (1693). Byla zmíněna otázka architekta, kdy jedna z hypotéz zvažuje, že stavebníkem byl Hartman z Klarštejna, který si přizval stejného architekta, jenž navrhl kostel sv. Isidora. Nejvíce času bylo věnováno hlavnímu sálu v patře zámku (piano nobile) s tapetovou výzdobou, pod kterou byly nalezeny v po roce 1990 i úseky nástěnné malby. Freska také patrně zdobila strop sálu, který později „přikryla“ štuková výzdoba. Byla věnována také pozornost kolekci „tereziánských“ portrétů, které sál kdysi zdobily a dnes se nacházejí ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném. Jejich autorem byl Michael Millitz (* 1727, † 1779, dvorní malíř císařovny Marie Terezie, pocházel z Vídně, žák předchůdce Martina van Meystense). U jejich vzniku stál Jan Josef Maxmilián hrabě Kinský († 1804) a patrně jeho choť Marie Terezie, hr. Kinská († 1796), rozená z Auerspergu. Je zajímavé, že všichni portrétovaní – oproti často vídaným reprezentativním podobiznám – jsou oděni do hábitů nějakého církevního třetího řádu – podobizny vykazují „tereziánskou“ střízlivost a praktičnost. V bývalé zámecké kapli sv. Václava byla věnována pozornost rozměrnému obrazu sv. Václava, který přivádí děti k víře (1812) od malíře Josefa Berglera († 1829). Byl nejen zakladatelem Pražské malířské akademie, ale také učitelem malby dětí knížecí rodiny na zámku v Budenicích. Toto plátno se podařilo, společně s obrazem sv. Isidora, po roce 1990 obnovit.

(d) Ernestinum na zámku v Budenicích

Na závěr byla krátce zmíněna historie Ernestina v budenickém zámku. Zaznělo pár slov o záslužném působení řeholních sester v péči o ty nejpotřebnější po roce 1918.

Ústav pro výchovu a vyučování slabomyslných dětí – Ernestinum – založil roku 1871 Spolek paní sv. Anny v Praze a známý český vlastenec, lékař a pedagog dr. Karel Slavoj Amerling.  Nejprve se ústav sídlící v Praze II. v Kateřinské ulici nazýval Hephata (Efata, tj. Otevři se), v roce 1872 se přestěhoval do Šternberského paláce a roku 1903 byla svěřena jeho správa Školským sestrám sv. Kříže, povolaným z mateřského domu v Menzingen ve Švýcarsku. Po první světové válce Šternberský palác obsadilo ministerstvo národní obrany, a proto bylo nutné hledat nové prostory, které se nakonec nabídly v letním zámku knížat Kinských v Budeničkách. V Budeničkách až do roku 1930 pracovaly řádové sestry z Přerova, a to z Kongregace sester Neposkvrněného Početí Panny Marie III. řádu svatého Františka z Assisi, poté do roku 1936 řádové sestry z Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje z Brna.  V lednu 1936 zahájily svou činnost v Ernestinu Školské sestry III. regulovaného řádu sv. Františka, ty zde působily až do zrušení Ústavu sociální péče v roce 1998. K charakteru práce řeholnic poznámka jedné z nich – Milovat to, co je krásné, není těžké, ale přiznat se k jedincům, kterým osud vtiskl znak méněcennosti, vyžaduje lidí celých – lidí kultury srdce (S. M. Eliška Pretschnerová OSF).  Více o historii ERNESTINA zde.   

    

K zapamatování •• nedoceněný význam architektury zámku v Budeničkách pro českou barokní architekturu, otázka stavebníka zámku otevřena • portrétní galerie Kinských, jediný barokní soubor české šlechty, který se v regionu zachoval • Berglerův obraz sv. Václava ze zámecké kaple budenického zámku (1812) • práce knížecích architektů Kinských nejen v Budenicích – Heinrich Koch a Friedrich August von Stache • hrobka Kinských v Budenicích, architektura, eschatologická symbolika, významné osobnosti rodiny Kinských zde pohřbeny.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.