(16.) Františkánský klášter v Slaném (2.) – architektura a "františkánské nebe"

Jan Václav Spitzer, Sv. Paschal Baylonský (1766), stav v průběhu opravy

Kde je láska a moudrost, tam není strach ani bezradnost. Kde je trpělivost a pokora, tam není hněv ani zármutek. Kde je radostná chudoba, tam není chamtivost ani lakota. Kde je pokoj a rozjímání, tam není neklid a rozčilování. Kde střeží dům bázeň Páně, tam nepřítel nenajde přístup. Kde je milosrdenství a zdrženlivost, tam není nestřídmost ani tvrdost. (Napomenutí sv. Františka)

Při tomto setkání jsme navázali na minulé přednášky (K ikonografii sv. Františka, Loreta) a velice schematicky načrtli vývoj františkánského řádu, do kterého jsme se pokusili zasadit založení a barokní čas slánského kláštera. V té době česká františkánská provincie – a to až do josefínských reforem po roce 1780 – prožívala rozkvět (množství klášterů, velký počet řeholníků). Pro porovnání jsme se krátce dotkli i současného postavení františkánských řádů v dnešní době, ve světě po II. vatikánském koncilu. Vše se změnilo – výpravné barokní kláštery jsou minulostí, přiměřeně využívat takto rozlehlé budovy v budoucnu bude jistě obtížné.

Naším tématem však byla barokní architektura a umělecká výzdoba slánského konventu, všeho umělecky působivého, co se podařilo do dnešních dní uchovat.  Byla podtržena úloha velkého příznivce františkánů Bernarda Ignáce z Martinic († 1685) – zakladatele loretánského kláštera v Slaném a dále velké osobnosti české provincie františkánů doby baroku – Bernarda Sanniga († 1704), se kterým purkrabí Martinic často spolupracoval. Cílem setkání také bylo, kromě připomenutí uměleckých památek (dnes ve většině skrytých očím veřejnosti), ozřejmit význam kláštera, život řeholníků, který má svůj denní řád, jenž se odbýval ponejvíc v chórové kapli, refektáři, celách, na rozlehlé zahradě nebo knihovně. A právě umělecká výzdoba a památky (knihovna, archiv) těchto klášterních prostor se staly předmětem dnešního setkání.

---Chórová kaple a práce františkána Benedikta Šlechty  ---

Prostor za hlavním oltářem, za varhanami – duchovní centrum kláštera, kde se řeholníci několikrát denně setkávali na modlitbách (kolem r. 1740 jich působilo v Slaném 24). Posluchače snad nejvíc zaujala řezbářská a truhlářská práce františkána fr. Benedikta Šlechty, který v roce 1779 se spolupracovníky zhotovil chórové lavice. V roce 1775 pracoval na architektuře prospektu varhan a o rok později zhotovil obdélná okna v chóru. Dubové chórové lavice a výroba otočného pulpitu završeného křížem („badalone“) nám signalizují přítomnost kvalitních uměleckých řemeslníků v řadách menších bratří. Patrně krátce nato odchází fr. Benedikt Šlechta do nedalekého kláštera v Hájku, kde později ukončil svou životní pouť († 29. 6. 1789 ve věku 59 let). Do jaké míry s ním na výrobě chórových lavic spolupracoval další františkánský významný řezbář fr. Tadeáš Ratajský, který zhotovil v roce 1771 dřevěnou mřížku před oltářem sv. Kříže, nevíme. Některé shodné řezbářské prvky oltáře a chórových lavic naznačují, že by tomu tak mohlo být. Ve středu lavic se nacházel obraz Korunování Panny Marie, dílo neznámého autora. Obraz vystavený na diagonální kompozici má ustálené ikonografické téma – Korunování Panny Marie Ježíšem Kristem, Bohem Otcem a Duchem svatým, přičemž Panna Maria je vyobrazena jako Immaculata – Panna Maria počatá bez poskvrny dědičného hříchu – je oblečená do bílého šatu a modrého pláště, s rukama složenýma na prsou, nebo sepnutýma v modlitbě na zeměkouli obtočené hadem.

Oltářní mřížka, kterou v roce 1771 vyrobil fr. Tadeáš Ratajský.

--- Malířská výzdoba refektáře – františkánské nebe ---

Další naše kroky vedly do refektáře v přízemí budovy, kde se řeholníci scházeli u stolu. Podobu refektáře před jeho devastací po roce 1950 známe z fotografie. V čele bylo umístěno mramorové lavabo a na stěnách rozvěšeny obrazy františkánských svatých. Když byl klášter v roce 1950 násilně uzavřen, podařilo se tehdejším pracovníkům muzea zachránit, vedle knihovního fondu, i zmíněné oválné obrazy františkánských svatých. Tato plátna se podařilo postupně v letech 2005 až 2010 restaurátorkám Markétě Pavlíkové a Heleně Helfertové nákladem města Slaného postupně restaurovat. Jedná se o osm cenných pláten od malíře pozdního baroku Jana Václava Spitzera († 1773). Tak to přesvědčivě rozpoznal kunsthistorik Martin Mádl, a to na základě rozboru konvolutu kreseb františkánských světců ze strahovské knihovny, které byly předlohou slánské kolekce. Z archivních pramenů vyplývá, že obrazy namaloval Spitzer v roce 1766. Při prezentaci obrazů posluchače zaujala nejen františkánská ikonografie, ale také postřehy restaurátorek a fotografická dokumentace pořízená v průběhu obnovy Spitzerova souboru.

--- Heinschovy oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína ---

V souvislosti s dílem malíře pozdního baroku Janem Václavem Spitzerem a jeho obrazy v refektáři byla na setkání představena další dvě cenná raně barokní malířská díla z konventního kostela – oltářní obrazy sv. Františka a sv. Antonína od poměrně významného malíře Jana Jiřího Heinsche (* asi 1647, † 1712). Obě slánská plátna reprezentují v jeho tvorbě komornější stránku, místo mnohafigurových kompozic máme před sebou realistické zobrazení světce, který nabádá příchozího k meditaci, k náboženskému prožitku okamžiku v duchu raného baroku. V tomto směru oceníme zejména plátno se sv. Františkem, který s naznačenými stigmaty a v hlubokém usebrání rozjímá nad prostým křížem. Zajímavou historii má protější obraz se sv. Antonínem, který má před sebou žehnajícího Spasitele světa, jehož vládu nad všehomírem symbolizuje panovnické jablko ve formě zeměkoule. Krátce po instalaci obrazu si slánský kvardián Gilbert Hajdoš u donátora – hraběte Jiřího Adama II. z Martinic – posteskl, že malíř nesprávně „oblékl“ sv. Antonína do hábitu minority, nikoliv reformovaného františkána, kteří ve slánském klášteře působili. Do jaké míry byla žádost o nápravu správně tlumočena, nevíme. Faktem je, že když se dílo vrátilo z atelieru na oltář zpět, tak místo korekce Antonínova hábitu domaloval Heinsch malému Ježíškovi košilku.  Teprve v roce 1713, tedy rok po smrti J. J. Heinsche, za kvardiána Ludvíka Tomíčka, byl hábit přemalován.

Obě plátna byla poměrně nedávno obnovena. Po úpravě prostoru byly přesunuty boční oltáře sv. Františka a sv. Antonína ze svých původních míst pod kruchtu. Tam se po náhlé klimatické změně zakalil lak na obraze sv. Františka, že bylo nutné obraz restaurovat.  Učinila tak akad. mal. Magdalena Rafl Bursová v jarních měsících roku 2018.