Hájek, to byla pro mne taková zvláštní barokní báseň vnímaná všemi smysly, a to zrakem, všecko kolem … čichem, vůně kadidla, květin, stromů … citem, vítr povíval v háji, chlad parku, žár slunce před klášterem, líbání květin dávaných před Paní, doteky mramoru … sluchem, pozitiv, šumot větví v parku, zvuk modliteb a zpěv … chutí, sladkost ovoce podle roční doby, výborné poutní sladkosti, dobrá voda čerstvá a čistá s pověstí svatosti.“ … malířka a ilustrátorka Zdenka Landová (* 1929, † 2018)
Před „vstupem“ do františkánského konventu v Hájku jsme si krátce připomněli počátky františkánského řádu, svět legend a původních spisů, které svým způsobem byly nově interpretovány po II. vatikánském koncilu – ad fontes františkánského řeholního života, který rezonuje a je aktuální právě v naší neklidné době. Téměř vše se změnilo. Naším cílem však logicky byla doba vzniku lorety a architektura kláštera v Hájku, jeho barokní výzdoba. Pokusili jsme se rekonstruovat podobu konventu, prostředí kláštera, tak jak vše vnímal barokní poutník. Porovnali jsme podobu klášterů v krajině – zatímco Svatá Hora u Příbrami je podobná mariánské citadele, v Hájku otvíráme dveře do mariánské zahrady. A při porovnání s loretou ve Slaném jsme si zase ukázali, že loreta v Hájku se stala skutečným duchovním magnetem pro poutníky z širokého okolí, zatímco u slánské se takový záměr nepodařilo naplnit. Když vstoupíme do ambitů kláštera v Hájku, dýchne na nás jiný svět. Jde o místo spojené s dlouholetou poutní tradicí, prozářené hlubokou mariánskou zbožností, která se odtud rozšířila do dalekého okolí.
--- Hájecká loreta, nejstarší u nás ---
Poutavá legenda hovoří o tom, že tam, kde se dnes nachází Hájek, nebyl kdysi žádný lesík, rostl zde pouze jeden dub a třešeň; v roce 1663 prý ještě ukazovali jejich pařezy po stranách kaple. Vypráví se, že ženci z okolních polí, kteří se zde ukrývali před sluncem, slyšeli tu zpívat slavíka. I majitel panství Florián Jetřich Žďárský si tento kout oblíbil a v roce 1589 místo obehnal příkopem a plochu osázel stromy. Háj se stal útočištěm ptactva z široka daleka a to ničilo úrodu, teprve údajně na prosby pana Floriána k Bohu jej pobila a zaplašila letní bouře. Krátce po bitvě na Bílé hoře, snad v roce 1622, se rozhodl Florián Jetřich Žďárský († 1653) a jeho manželka Alžběta Korona z Martinic vykonat pouť do Loreta se slibem, že pokud se šťastně vrátí do nerozchváceného panství a narodí se jim syn, vystaví loretánskou kapli. Jejich touha se naplnila, v roce 1623 povila Alžběta Korona syna Františka Eusebia, a tak v Hájku položili za účasti pražského arcibiskupa Harracha 12. června 1623 základní kámen k svaté chýši. V církevní tradici je považována za naši nejstarší „kanonickou“ santu casu, jak píše františkán Jindřich Jan Labe v knize o Hájku (Malus Inter Ligna Sylvarum, 1689), přičemž teprve po ní jsou jmenovány svatyně v Mikulově, Praze a ve Vídni.
--- Brandlův obraz sv. Františka v Hájku ---
Otevíráme dveře do první kaple v ambitu – sv. Františka. Tradičně se plátno se sv. Františkem přijímajícím stigmata přisuzovalo Petru Brandlovi, který, jak uvádí klášterní kronika, jej namaloval se dvěma pomocníky během šesti týdnů v klášteře u Panny Marie Sněžné za provinciála Valeriána Hammera (patrně v letech 1729 až 1732). Znalec historie kláštera v Hájku Josef Mottl uvádí, že oltář sv. Františka byl opraven nákladem 120 zl. a dne 3. října 1737 o svatvečeru benedikován. Případné připsání Brandlovi, které zpochybňuje ve své monografii v roce 2016 Jaromír Neumann, zdánlivě komplikuje také datum malířova úmrtí († 1735). Je však možné, že Brandl skutečně obraz vytvořil a za dalšího provincialátu Valeriána Hammera (1737) byl teprve oltář definitivně dokončen. Cenná malba naštěstí nezanikla s likvidací kláštera, ale společně s oběma bočními obrazy – sv. Bonaventurou a sv. Ludvíkem z Toulouse – se dnes nachází na mariánském oltáři v poutním kostele sv. Matouše v Hrádku u Vlašimě. Zejména postava anděla v popředí a pojednání jeho kadeří může naznačovat Brandlovo autorství. Při dnešním setkání byl hájecký obraz sv. Františka porovnán s Brandlovým plátnem z pražské Lorety – hájecký obraz má nepochybně svou kvalitu, spirituální rovinu a není pojat tak tradičně. Prostě dílo pozoruhodné.
--- Svaté pole u hájecké lorety ---
Hájecký klášter přitahoval poutníky z širokého okolí, byl úzce spjat s životy obyvatel vesnic a samot západně od Prahy. V tomto ohledu byl také hájecký konvent „vitálnější“ a i přes pozdější josefínská nařízení zůstával stále svým způsobem v centru náboženského života. O této vazbě ostatně vypovídá i hájecké nekrologium, ze kterého vysvítá, že klášter – jak jeho řádová hrobka a později hřbitůvek, tak nádvoří a ambit – se stal svatým polem nejen tamních řeholníků, ale ve velké míře i příznivců. Zmínili jsme Tomáše Kratochvíla († 1733) – sládka z Jenče a jeho dcerku a Antonín Krause († 1744) – poštmistra v Dušníkách, další poštovní úředníky a podnikatele. Řada pohřbů příznivců různých stavů a sociálního původu proběhla v atriu, poblíž lorety. Hájecký klášter se tak stal i svatým polem, nad kterým bdí socha Panny Marie z roku 1703.
--- Novodobé osudy loretánského oltáře a jeho tabernákl z roku 1712 ---
V ponižujícím období, kdy se stal klášter internačním táborem pro řeholníky, později kasárnami, se mohlo zdát, že interiér loretánské kaple přišel o oltář (tak jak tomu bylo v nedalekém Slaném). Jeho osudy po roce 1950 nejsou dostatečně jasné. Zdá se, že v zimě 1949/1950, kdy přece jen utichl poutní program v Hájku, se rozhodli františkáni dát oltář obnovit, a to uměleckým řemeslníkům v Praze, kteří od ledna 1950 působili v družstvu SAFINA. Ironií osudu práce dokončili 22. 4. 1950, jak o tom svědčí přípis nalezený při poslední opravě tabernáklu; tzn. několik dní po neblaze proslulé Akci K v noci ze 13. na 14. 4., kdy byl také násilně uzavřen klášter v Hájku. Loretánský oltář pak nemohl být navrácen do hájeckého kláštera, ale byl dopraven, za zatím nevyjasněných okolností do Plzně, kde byl později částečně instalován v bývalém františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Sem také před rokem 1989 zajížděli obeznámení věřící, aby mohli uctívat milostnou sochu Panny Marie Hájecké. Po r. 1989 se františkán P. Michal Pometlo († 2019) přičinil o její návrat do Hájku, v této době byla dokončena i jeho obnova a snad se dočkáme i jeho návratu do hájecké lorety. Na setkání jsme se z časových důvodů nemohli zabývat podrobněji touto významnou památkou. A tak jsme si alespoň „prohlédli“ barokní tabernákl z roku 1712 – jedná se jedinečnou barokní zlatnickou a kovotepeckou práci, jež byla nedávno obnovena (firma Houska & Douda, Buštěhrad). Zaujala výzdoba – svatostánek po stranách nese znaky s iniciálami zakladatelů Floriána Jetřicha Žďárského a Alžběty Korony z Martinic, dvířka svatostánku doplňuje vlevo monogram Ježíše IHS (se třemi hřeby) a vpravo Panny Marie (navíc se symbolem srdce probodnutého mečem). Pod soklíkem, který završuje tabernákl a sloužil jako podložka pro výstav milostné sochy, jsme obdivovali v medailonku drobnou rytinu loretánské Madony – téměř motiv pro barokní rytinu.
--- Poutní cesta z Prahy do Hájku, původně 20 kaplí ---
Na závěr přednášky, čas nás tlačil, byla jen několika větami připomenuta poutní cesta z Prahy do Hájku a dvacet kaplí, které ji lemovaly (řada z nich zanikla). Snad vše vyznělo i jako doporučení putovat – třeba po etapách – a nacházet fragmenty paměti v krajině (posila na těle i na duchu). Svatyně vystavěli podle návrhu architekta Františka Jakuba Fortina, heraldická výzdoba a malované výjevy byly dílem malíře Jana Ferdinanda Schora (v horní části byly příběhy ze života Panny Marie, ve spodní namalovali příběhy ze života sv. Františka). Na přednášce jsme zmínili alespoň tu první, na které, a to jako jediné, se dochoval zbytek malířské výzdoby – Hájecká Madona s textem ze starozákonní rozjímavé knihy Píseň Písní … Nigra sum sed formosa (Černá jsem, a přece půvabná)... i tvář loretánské Madony v Hájku je černá (starozákonní text, který podle tehdejšího čtení předpovídal narození Matky Boží, i to je kouzlo hájeckého putování, které osloví). O cestě byla nedávno vydána výpravná publikace Kateřiny Pařízkové – Poutní cesta do Hájku (2025) (Př.).
Žádné komentáře:
Okomentovat