(2.) Krajina v perspektivě Velikonoc --- areál kostela Navštívení Panny Marie v Pálečku, kostnice (13. 10. 2025)

Kostnice u kostela Navštívení Panny Marie v Pálečku, kol. r. 1778 

V druhém cyklu oboru STARÉ UMĚNÍ OKOLO NÁS logicky navazujeme na přednášku z prvního běhu, ale ne zcela. Obsah přednášky, kromě popisu interiéru kostnice u kostela v Pálečku, jsme nově doplnili o popis a základní interpretaci barokního obrazu Nebeského Jeruzaléma – svým způsobem vhodné dušičkové téma do podzimních dní. I na našem blogu mu věnujeme větší pozornost.

Obraz Nebeský Jeruzalém, původně ve Smečně, 1757

Obraz Nebeského Jeruzaléma ze Smečna. Do děje obrazu nás uvádí německy psaný „prolog“– svitek, který drží anděl v levé spodní části plátna. Ten obsahuje i jakousi instruktáž o pořadí čtení každého z biblických citátů doprovázejících jednotlivé události a úseky malby. Dominantu díla představuje Nebeský Jeruzalém – Město „shůry“, které apoštol sv. Pavel označuje jako naši matku a dědičku Božích zaslíbení (Gal. 4, 24-31). Ve Zjevení sv. Jana je Nebeský Jeruzalém barvitě popisován (Zj. 21-22), což bylo již od středověku různým způsobem výtvarně interpretováno. Na smečenském obraze je pojato zaslíbené Město jako posvátný okrsek, který tradičně obklopují hradby s branami. V jeho středu trůní Kristus s Duchem svatým a Bohem Otcem, po jeho pravici je usazena Panna Maria, po levici sv. Josef, poté apoštolové a nad nimi šiky andělů a cherubů; následují hierarchicky uspořádané sektory se svatými. Nebeský Jeruzalém spatřujeme na obraze ještě jednou, a to na mořském horizontu, kam také odplouvají lodě s vyvolenými. Ostatně celá spodní část dokládá dvě životní poutě, první k oslavení ve věčném Městě a druhou k věčnému zatracení; můžeme jej také chápat jako ilustraci k výkladu církevní nauky v polovině 18. věku. 

Spodní část obrazu je vertikálně rozdělena na dva úseky: na vykoupení (očistec a následné putování do Města) a zatracení (peklo), na oddíly věčného světla (slunce) a věčné tmy (měsíc). Je zde zobrazeno učení o dvou cestách, o dobrém a zlém jednání. Vlevo umístěná cesta ctnosti, přímá a dokonalá, spočívá v konání spravedlnosti, věrnosti pravdě a v hledání pokoje. Po ní stoupají shrbení poutníci, na jejím konci leží zakryté mrtvé tělo se dvěma andílky a podél ji lemují personifikace ctností (např. Pokora, Láska, Nevinnost, Mírnost, Horlivost). Při levém okraji namaloval neznámý autor očistec, odkud se po čase lidská duše dostane na loď a popluje k věčnému Městu. Druhý směr je cestou zla, je to pouť ke smrti a jen pošetilci po ní jdou. Lemují ji alegorické postavy sedmi hlavních hříchů. Uvádí je jezuitský spisovatel a básník Bedřich Bridel ve svém veršovaném katechismu: „Sedm jestiť hlavních hříchův. První jmenujeme pejchu a druhý lakomství sluje, třetí smilstvo následuje. Čtvrtý – závist, pátý obžerství, šestý – hněv, s sedmou leností, kdož tyto hříchy páchati bude, radosti věčné nedojde.“ Vedle uvedených dvou možností, způsobů morálního počínání lidí, které vysvětluje již Starý zákon, nabízí Církev cestu vítěznou, cestu kříže. Průvodcem na ní je sám Ježíš, nový Mojžíš, který vyzývá k následování (Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde: kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Mt. 16, 24). Věřící, který je na obraze zachycen, jak stoupá se svým křížem, je posilován dary Ducha svatého (dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží) – na obraze sedm schodů vedoucích do chrámu Církve, kde je oltář s Ukřižovaným vykupitelem lidstva a před ním v monstranci Nejsvětější svátost – Tělo Páně. Poutník zde sice ztrácí život časný, ale ve společenství anděla Strážce a archanděla Michaela, který od něj zahání ďábla, nalézá život věčný. Sedm sloupů glorietu pak reprezentuje sedm svátostí (křest, biřmování, manželství, zpověď, svátost kněžství, pomazání nemocných a eucharistie), které církev uděluje. Na střeše glorietu trůní papež, nástupce sv. Petra a náměstek Kristův na zemi.

Obraz byl v roce 1822 uveden v inventáři smečenského kostela a později se delší dobu nacházel na děkanství. Předpokládáme, že toto ikonograficky zajímavé dílo souvisí s působením významné kněžské osobnosti P. Antonína Františka Josefa z Blanckenfeldu (ve Smečně od roku 1750, † 1781), známého kazatele, který se v roce 1760 stal i vikářem slánským. Plátno představuje v regionu dílo svým námětem skutečně ojedinělé a vypovídá o výtvarném zpracování představ, jak se jevily baroknímu člověku, když rozjímal o smyslu života časného i věčného.