Staré umění okolo nás (35.) – Paralipomena, aneb na co se v našem cyklu zatím nedostalo

(a.) Boží hrob u Slaného. Tato památka patří mezi nejvýznamnější historizující stavby na našem území vůbec. Jejím stavebníkem byl Bernard Ignác z Martinic, který usiloval o to, aby měli obyvatelé města před očima významné okamžiky křesťanské víry, momenty ze života Spasitele: Zvěstování Panny Marie – loreta ve františkánském klášterním kostele (1655), Ukřižování – kříže kalvárie na Slánské hoře (1662), Zmrtvýchvstání Krista – Boží hrob nad Kvíčkem (1665). Slánský Boží hrob upoutá snahou o přesné napodobení tehdejší svatyně v Jeruzalémě. V této souvislosti „listovali“ posluchači památným pojednáním františkána Bernardina Amica (Trattato delle Piante & Imagini de i sacri edificii di Terra Santa) z roku 1620, ve kterém je zachycen vzhled kaple Božího hrobu v Jeruzalémě v době nastávajícího baroku. Je zřejmé, že architekt slánské památky měl po ruce přesnější plány, neboť tato svatyně nese řadu dalších detailů, které se objevují na grafických listech 17. a 18. věku. Boží hrob v Jeruzalémě byl přestavěn ještě na počátku 19. století, takže starší podobu – středověkou a barokní – „reprezentuje“ právě slánská památka. A ta se ostatně stala i vzorem pro další naše svatyně 17. a 18. století. Její téměř přesnou kopii najdeme v Drahorazi u Kopidlna (1695–1698) a v nepatrných obměnách na poutním místě sv. Anny na Vršíčku u Horšovského Týna (1696–1697). Ke kapli na Kvíčku jistě odkazovali stavebníci votické (1686–1688) a snad i pičínské kaple (do 1731). Skupinu uzavřela kaple Božího hrobu na pražském Petříně (1736–1737), jež se podle archivních pramenů vrátila přímo k formám kaple ve Slaném.  O Boží hrob nad Kvíčkem se zpočátku starali slánští františkáni – poustevníci, nicméně obydlí poustevníka (patrně dřevěné) zaniklo před rokem 1840. Známe však dvě jména – fr. Franciscus Zeležinský († 17. března 1730), Polák z Varšavy, 13 let pobýval v poustevně u Božího hrobu a fr. Adalbertus Zima († 19. září 1745), rodák z Prahy, zemřel ve věku 62 let. Oba jsou pochováni v kryptě u lorety ve slánském konventu.           

(b.) Barokní lavice v kostele Povýšení sv. Kříže v Buštěhradě a jejich výzdoba. Významná barokní památka, která byla do Buštěhradu přenesena ze zámku v Zákupech. Upoutá skvělá práce truhláře, který na ně aplikoval boltcový ornament. Jejich objednavatel chtěl mít po jejich stranách heraldickou výzdobu. Právě její rozbor je důležitý pro dataci lavic. Nejpravděpodobnější se jeví, že erby zadal Julius František Sasko-Lauenburský († 1689), a to patrně v souvislosti se sňatkem s Marií Hedvikou Augustou, hraběnkou ze Sulzbachu, svátost manželství přijali v Sulzbachu dne 9. 4. 1668. Julius František Sasko-Lauenburský se zasadil o přestavbu zámku v Zákupech, a to včetně zařízení nové zámecké kaple sv. Františka, která byla zbudována v letech 1674 a 1675. Malířská díla tehdy dodal Kristián Hoffmann, přičemž se výslovně uvádí, že sedadla (lavice) byla pomalována. Jejich časovému vročení (1674/1675) odpovídá i řezbářské pojednání (boltcový ornament, motiv penízků na předních lavicích), vlastní malba na čelech je pak dílem zmíněného umělce Kristiána Hoffmanna. Ikonograficky zcela ojedinělé jsou náměty zhotovené na čelech lavic – oba ze života sv. Františka – tak, jak je zaznamenal v legendě sv. Bonaventura – Obrácení bratra Pacifika (Legenda maior IV 9,1-9) a Kázání sv. Františka v Gaetě (Legenda maior XII 6,1-5).

(c.) Mariánské Tuřany u Slaného. Poměrně nenáročná architektura s kdysi pozoruhodným barokním zařízením, které však bylo z velké části zničeno po roce 1990 (hlavní oltář), část památek se naštěstí podařilo zachránit a jsou uloženy v církevním depozitáři. Připomenuta byla osobnost spisovatele Václava Beneše Třebízského (* 1840, † 1884) jako stále nedoceněného interpreta kulturního dědictví kraje (jeho vztah k památkám). Posluchače nepochybně upoutala i pozdně gotická plastika uctívaná při poutích – Panna Maria Tuřanská (po roce 1500) – líbezná, byť poněkud rustikálněji pojatá, která byla v baroku obohacena o korunky a žezlo. V duchu barokní zbožnosti byla postupně zhotovena a darována kolekce šatiček, které ozdobily mince a svátostky. Byl naznačen vznik tohoto poutního místa, kdy do nedalekého mariánského Družce přicházejí poutníci již kolem poloviny 17. století, přičemž Tuřany u Slaného získávají ohlas až po odvrácení tureckého nebezpečí na sklonku 17. století. Vznik tohoto poutního místa souvisí s pohnutými osudy Slánska doby pobělohorské. A právě Václav Beneš Třebízský působivě zpracoval pověst (1881) o osudu konvertity Odolena Pětipeského, který po nuceném odchodu ze země a následném zjištění hrůz, které způsobili Švédové na Slánsku, se obrátil a vydal se bojovat s Turky. Později byl uvržen do vězení, kde jej spoluvězeň starý Podpěra zapřísahá, aby se utekl k Panně Marii Tuřanské. Pro Slánsko to však znamenalo víc než návrat konvertity. Událo se tak potřebné smíření s pobělohorskou minulostí slánského kraje, které mohla uskutečnit jen Matka nebes. A tak, jestliže smečenský děkan ještě v roce 1677 nenalézá na území smečenském žádné zázračné sochy, již v roce 1700 děkan Mayerhoffer sděluje, že k soše Panny Marie v kostele tuřanském jest obzvláštní pobožnost a sběh lidí již zakořeněný o všech svátcích Panny Marie, i bývají tam služby Boží za velikého účastenství lidu. Patronátní právo měli v Tuřanech Martinicové, kteří se zde často zúčastňovali církevních slavností.

(d.) Kostel sv. Víta a fara v Kvílicích představuje jedinečný doklad novorománské stavby, která nahradila raně středověký kostel, který 13. května 1884 vyhořel po zásahu blesku. Architektem svatyně byl slánský stavitel Rudolf Štech, přičemž tato památka je jedna z jeho prvních archivně doložených prací; stavba probíhala v letech 1886–1887. V této souvislosti byly zmíněny některé významné Štechovy stavby v Slaném z té doby (Okresní hospodářská záložna v Šultysově ul. čp. 518 z roku 1888, zde malby Mikoláše Alše, nebo dům JUDr. Karla Horlivého, Wilsonova ul. č. 521 z roku 1884). Po roce 1890 je Rudolf Štech činný v Plzni, kde v roce 1908 tragicky umírá. Rudolf Štech v Kvílicích vycházel ze vzorů románské architektury, ale byla zde i jeho pozoruhodná výtvarná licence, například při pojednání sloupů nesoucích kruchtu, podoba oltářních architektur, kazatelny. Škoda je zániku dvou oltářních obrazů od Ferdinanda Velce, autora proslulého soupisu památek Slánska (1904), ale i malíře, který studoval v Mnichově. 

Zmíněna byla i farní budova (čp. 1) postavená podle plánu Achilla Wolfa († 1891, hraběcí architekt Clam-Martiniců, úpravy kostela sv. Václava v Ovčárech, sv. Jana Křtitele v Ledcích); ten plány zhotovil v roce 1882, realizoval pražský stavitel Gustav Šámal († 1905), který zakázku dokončil v roce 1883. Faru zdobí socha sv. Víta od pražského sochaře Josefa Maudra (* 1854, † 1920).

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.