Staré umění okolo nás (31.) – Velvary barokní

(a.) Matěj Maxmilián Jodl – osobnost barokních Velvar. Patrně rodák ze Šlapanic (* 1650), studoval v letech 1668–1672 v koleji piaristů ve Slaném; děkanem ve Velvarech od 7. 12. 1680, kam přišel z Plzně. Na Velvarsku rozšířil úctu k patronu rolníků sv. Izidorovi, jehož oltář byl zřízen koncem 17. století v hřbitovním kostele sv. Jiří. V roce 1690 mu povolila konzistoř zřízení oltáře sv. Judy Tadeáše, který byl posvěcen v r. 1703; stavebník velvarského děkanství, za jeho působení přestavba kostela sv. Kateřiny, obnova kostela Všech svatých v Malovarech, v roce 1695 dal opravit kostel sv. Barbory v Nabdíně. V roce 1714 dal postavit kapli sv. Trojice u studánky Svěcenky. Po 18 let zastával funkci vikáře okresu slánského. Zemřel 26. 10. 1719, je pochován v hrobce kostela sv. Kateřiny ve Velvarech.

(b.) Budova děkanství ve Velvarech (čp. 198). Podle rozhodnutí městské rady 9. března 1700 se stavělo po předložení náčrtu Jan Šimona Panetia (Pánka) z Nového Města. Objekt definitivně prý dokončen až okolo roku 1717; sice jej podstatně upravili v roce 1862 do současné podoby, ale původní dispoziční řešení a některé prostory v přízemí zůstaly. Barokní průčelí při přestavbě zaniklo, původní sochy sv. Judy a sv. Šimona (?) však byly zasazeny opět do nároží patra. V budově se nacházela dříve kolekce portrétů velvarských děkanů, několik z nich bylo v letech 1997, 1998 restaurováno. Portréty Matěje Maxmiliána Jodla a Maxmiliána Adama Lodinského jsou nejhodnotnějšími barokními podobiznami v regionu; při přednášce prezentována náročná oprava zanikajícího plátna s Josefem Janem Galašem.     

(c.) Regotizace kostela sv. Kateřiny ve Velvarech v letech 1905–1906. Středověký kostel sv. Kateřiny upravený podle návrhu Pavla Ignáce Bayera v roce 1701 i přes dílčí opravy přece jen chátral a navíc se dostal jeho částečný barokní překryv do kolize s tehdejším estetickým vkusem – barokní úpravy byly hodnoceny jako degradující a „neslohové“. Na stavebním úřadu se zachovala část korespondence (1898) s názory architektů a památkářů té doby, ze které vyplývá tehdejší situace a cíl opravy. Ke stavu kostela se jako první vyjádřil a směr obnovy navrhl architekt Jan Vejrych, nicméně „projekt restaurování“ zadalo město zkušenému Rudolfu Vomáčkovi.

(d.) Dílo sochaře Eustacha Střebského ve Velvarech. Eustach Střebský († před r. 1755), sochař českého baroku, údajně velvarský rodák, žil v Praze na Malé Straně. Ve Velvarech byl činný od r. 1745. V roce 1746 si jako vdovec vzal za ženu Annu Koželuhovou – vdovu po Františku Koželuhovi, matku hudebního skladatele Jana Ev. Ant. Koželuha. Byl autorem sochy sv. Josefa na mostě přes Velvarský potok před Roudnickou branou (1745, dnes u kostela sv. Kateřiny) a také patrně autorem sochy Panny Marie Karlovské (kol. r. 1745, před Slánskou branou, dodnes se zachovala téměř na původním místě) a sv. Václava (1746), ta zanikla, ale zachoval se sokl statue, na který později osadili kříž – od roku 1929 umístěn při cestě k malovarskému kostelu.

(e.) Zaniklý barokní interiér kostel sv. Jiří. Řada vloupání do kostela zapříčinila postupný zánik barokního zařízení. V podstatě zničena byla práce řezbáře Jana Jakuba Harschera z roku 1699 – mohutný rozvilinový hlavní oltář. Před rokem 1703 na něj zavěsili obraz sv. Jiří a v nástavci sv. Archanděla Michaela, v roce 1761 se píše v inventáři o nových obrazech sv. Jiří a sv. Michaela, a to patrně od Josefa Dittmanna, štafíře a malíře z Mostu. Kolem roku 2000 byl oltář zloději stržen a roztříštil se na kusy; následně ze zbytků jako „puzzle“ byla architektura rekonstruována akad. soch. Jiřím Štorkem. Při poničení památky byl odcizen oltářní obraz sv. Michaela. Odcizen byl také oltářní obraz sv. Isidora – cenná památka upomínající na rozvoj raně barokního poutního místa v Budenicích, z místa odkud pocházel velvarský děkan Matěj Maxmilián Jodl.  

(f.) Panská hospoda (čp. 10). Původně renesanční a v baroku zcela přestavěná architektura pražským stavitele B. I. Bayerem (1696–1698) s dominantním umístěním na náměstí (místo spojené s písní Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé tolary). Při přednášce naznačena dispozice architektury, klenuté místnosti v přízemí – průjezd do dvora. V patře komunikace po pavlači. Zmíněn pobyt malíře Tomáše Vosolsobě (* 1937, † 2011), který se v roce 2000 vrátil do České republiky a natrvalo se zde usadil, pochován na hřbitově ve Velvarech. Jeho výtvarné dílo v budově po jeho smrti vystavené (Galerie Tomáše Vosolsobě) vytvářelo společně se starobylými památkami ve Velvarech jedinečné výtvarné prostředí, které přitahovalo do města řadu zájemců i o novější umění.   

(g.) Mariánské sousoší (1716–1719). V kronice se uvádí, že bylo vyzdviženo … skrze kameníka Antonína Falkeho a řezbáře Františka Zallingera (Tollingera) z města Litoměřice… Dodnes nám připomíná morovou epidemii v roce 1713, která město tvrdě postihla. Mariánská statue vyrostla jako výraz prosby k odvrácení od moru, hladu a války z darů dobrodinců na základě rozhodnutí rady města (1715). A Velvarští ji „symbolicky“ vztyčili na místě, kde před tím stály masné krámy vystavěné v roce 1693. Vedle znamenité práce sochaře v postavách světců – sv. Šebestiána, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Floriána – je tento artefakt jedinečným příkladem převedení modlitby loretánských litanií do výtvarné podoby ve formě andělů nesoucích atributy jednotlivých loretánských invokací, přičemž vše vrcholí Pannou Marií (Immaculatou). Zasvěcení proti morové nákaze vedle obvyklého ochránce sv. Šebestiána podtrhuje reliéf sv. Rozálie ve spodní části nad menzou pro celebrování mše svaté.

(h.) Velvarská Svěcenka – kaple u studánky pod Radovičem. Vystavěna za děkana P. Matěje Maxmiliána Jodla nákladem Rudolfa Kaviky z Birkenthalu (1714). Ke kapli a studánce se chodilo procesím z města o křížových dnech – tzn. tři poslední dny před Nanebevstoupením Páně – vlály korouhve, v čele šel předzpěvák, zpívaly se litanie ... prosby o dobrou úrodu, odvrácení válek, moru atd. Tato tradice byla ve Velvarech ještě v polovině 19. století velmi živá, proto P. Václav Vaněk dal kapli opravit (obnova malby, 1840) a později se přičinil o zaklenutí studánky. (N 50°16.67057', E 14°15.29852).

K zapamatování • osobnost velvarského baroku – děkan Matěj Maxmilián Jodl • obrazová galerie velvarských děkanů • dílo sochaře Eustacha Střebského ve Velvarech • mariánské sousoší (1716–1719) a jeho ikonografie • studánka Svěcenka a kaple Nejsvětější Trojice pod Radovičem • 

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (30.) – Umění baroku ve Vraném

(a.) Pozdní barok ve Vraném pod patronací metropolitní kapituly sv. Víta – v regionu ohniska barokní kultury – Zlonicko (Kinští), Slánsko, Smečno (Martinicové), Kladno (břevnovští benediktini), Zvoleněves, Hostivice (velkovévodkyně toskánská), Vraný (svatovítská kapitula) – jiný okruh umělců, jiné možnosti a zájmy. Ve Vraném pozdně barokní umění, svým způsobem „pražský barok na venkově“.  

(b.) Architektura kostela Narození sv. Jana Křtitele, byl vystavěn v letech 1751–1761 (stavebník Metropolitní kapitula sv. Víta v Praze, přičiněním a z části i nákladem arcijáhna metropolitní kapituly Jana Michaela Hertsche), chrám vysvěcen 18. 10. 1761. Zadání pro architekta (patrně pro Josefa Gabriela Juschku, který působil v té době ve službách svatovítské kapituly), aby architektura měla dvě průčelí pojatá jako „hlavní“ – a to jak od městečka, tak od budoucí rezidence (zámku) svatovítské kapituly. S tímto problémem se architekt vyrovnal. Při přednášce naznačena rekonstrukce hlavního průčelí kostela od městečka, které při výstupu po schodišti dotvářela kalvárie – sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty na pilířích brány; na průčelí dvojici doplňovala mohutná socha ukřižovaného. Po roce 1900 toto působivé řešení zaniklo, sochy přeneseny do farní zahrady.

(c.) Fantova úprava věže kostela v roce 1908. Původní barokní střecha věže na konci 19. věku poškozena, a také se moc nezamlouval její tvar. Proto v roce 1908 přistoupila kapitula k novému řešení, které navrhl Josef Fanta. Ve farní pamětnici se píše … Ježto krytina věže byla shnilá a nízkostí i podobou mnohým se nezamlouvala, byla stržena a nahrazena novou, o 15 m vyšší. S bouráním staré věže začalo se 20. července a trvalo asi týden. Novou konstrukci provedl dle plánu architekta Fanty klobucký mistr tesařský Jan Hora se svými dvěma syny Františkem a Janem, k nimž si přibral zdejšího tesaře Josefa Kleina, Antonína Zázvorku z Velkého Pálče a Čeňka Krupku z Kokovic... Vranský kostel tak dostává potřebnou vertikalitu v krajině. Toto pozoruhodné a kvalitní řešení vypovídá o záměru stavebníka – v krajinném prostředí věž chrámu dynamicky směřuje vzhůru, osou dějin je Bůh, okolo kterého se vše otáčí.

(d.) Interiér kostela – jedinečný barokní gesamtkunstwerk v regionu. Při vstupu do vranského kostela vnímá návštěvník barok ve své výrazové komplexnosti, kdy se na celkovém výrazu podílí architektura, malba a umění sochaře z jednoho slohového „okamžiku“, a to ve vysoké kvalitě – jedině zde v regionu nacházíme tento barokní – odborně někdy řečeno gesamtkunstwerk, nebylo tomu tak ani ve Zlonicích, ani ve Smečně. A vizuální vnímání je možné si v mysli doplnit o hudbu, zpěv, světlo svící, vůni kadidla, mluvené slovo atd.     

e.) Fresková výzdoba Jana Václava Spitzera. S dílem malíře J. V. Spitzera (* 1711, † 1773) jsme se v regionu setkali již v Slaném, kde vytvořil pro františkány cyklus františkánskýchsvětců do klášterního refektáře. Tento autor oltářních obrazů a portrétů, žák italského malíře F. D. Barbieriho, byl také zdatným freskařem, a o tom se můžeme přesvědčit právě ve vranském kostele. Nad hlavním oltářem Spitzer namaloval výjev Narození sv. Jana Křtitele (Lk 1,5-13) • rozlehlé střední pole pokryl námětem Kázání sv. Jana Křtitele (Mt 3,1-6… „Jan sám pak měl šat z velbloudí srsti a kožený pás kolem beder; pokrmem mu byly kobylky a lesní med. Tehdy k němu chodil Jerusalem, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu.) • nad varhanami máme před očima dramatickou Herodesovu hostinu (Mk 6,14-29… „Požádej mě, oč budeš chtít, dám ti to.“ A odpřísáhl jí: „Dám ti vše, oč mě požádáš, ba i polovinu svého království!“ Ona odešla a své matce řekla: „Oč mám požádat?“ Ta řekla: „O hlavu Jana Křtitele.“ Ihned se spěšně vrátila ke králi a přednesla mu tuto žádost: „Chci, abys mi okamžitě dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se velmi zarmoutil, ale kvůli svým přísahám a hostům nechtěl jí nedostát v slovu. A král ihned poslal strážce a rozkázal mu, aby přinesl Janovu hlavu. Strážce odešel a ve vězení ho sťal; potom přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce.) • V kostele jsou i další Spitzerovy fresky (nad zpovědnicemi kajícníci – sv. Petr a sv. Maří Magdalena), některé již dost poškozené (Nástroje Kristova umučení v kapli Božího hrobu), škoda.

e.) Sochařská výzdoba z dílny I. F. Platzera.  Freskovou výzdobu na klenbách pak ve spodní části doprovází pozoruhodná kolekce pozdně barokní plastiky – metropolitní kapitula zvolila logicky „galerii“ českých patronů, které na oltáři doplňují postavy sv. Petra a Pavla. Slohově je třeba tento soubor zařadit do okruhu prací dílny pražského sochaře I. F. Platzera, s jehož dílem jsme se setkali již ve Smečně.

f.) Pozdně gotická socha Panny Marie. V kostele se také nacházela cenná plastika Panny Marie Assumpty (kol. r. 1500). Vranská Madona společně se sochou Panny Marie z Pálečku představují dvě středověké památky, které byly v tomto regionu uctívány v době baroku v průběhu mariánských poutí. 

K zapamatování • architektura vranského kostela, tvorba vnitřního i vnějšího prostoru • vranský barokní gesamtkunstwerk – (malba, plastika, architektura) • Spitzerova freska, ikonografie sv. Jana Křtitele • vranská Madona, památka na původní kostel a její význam v baroku • 

Staré umění okolo nás (29.) – Panské špýchary na Zlonicku a patroni dobrého počasí

(a.) Ke kořenům – Zlonicko, úrodná krajina doby barokní. Když procházíme krajinou na sever od Slaného a snažíme se číst v tomto koutě Podřipska hmotné důkazy o životě našich předků, nalézáme je na návsích obcí se zbytky starých usedlostí, na hřbitovech čteme jména příslušníků selského stavu, na základě informací získaných ze starých map (stabilní katastr, 1840) jdeme po starých cestách, po kterých jezdily kdysi povozy, mosty nám umožňují překročit potoky, jejichž voda poháněla mlýny – dotýkáme se tak letokruhů naší krajiny ozdobenou stavbami kostelů, kaplí a božích muk, která přes mnohá zranění si přece jen ještě zachovala svou barokní tvář. Na Zlonicku navíc kraji dominují mohutné panské sýpky Kinských.

(b.) Kroužení okolo barokních špýcharů. Naše „putování“ začalo v Břešťanech, kde se nachází největší a nejstarší sýpka Kinských v regionu vystavěná v roce 1730, byl zmíněn zápas o její záchranu, kdy po nezákonné devastaci střechy a interiéru (2005) se podařilo stav památky stabilizovat (2016 – nová střecha a krov). Po břešťanském špýcharu následovaly špýchary v Stradonicích (1739), Vyšínku (1739) a Želevčicích (1746), přičemž v této etapě byla patrně upravena pro tento účel i zaniklá tvrz v Bakově. Ve druhé etapě přibyla sýpka v Budenicích (1751) a v Údešicích (kol. r. 1750). Po roce 1764 pak sýpky v Hospozíně a Hospozínku (havarijní stav); ve srovnání se špýchary na Zlonicku byla zmíněna barokní panská sýpka ve Smečně – sice obdobné konstrukce, ale bez výtvarného tesařského pojednání. (Pro další studium doporučena kniha Jana Žižky, Hospodářské dvory bývalých panství v Čechách, druhé vydání, 2018).

(c.) Patroni dobrého počasí – sv. Donát, sv. Jan a Pavel „bouřňáci“. Nedaleko Šlapanic při sinici do Poštovic se nachází socha sv. Donáta při modlitbě (N 50°18.61268', E 14°7.57152') (další „známá“ socha sv. Donáta je dnes druhotně umístěna před farou ve Smečně). Sv. Donát z Arezza bývá zobrazován v biskupském rouchu s berlou, knihou či palmovou ratolestí. Individuálním atributem je kalich, drak či meč. Je patronem rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím, výmluvný světec na Zlonicku. Většího rozšíření na Slánsku se dostalo – „bouřňákům“ – patronům dobrého počasí prvomučedníkům sv. Janu a sv. Pavlovi. Církevní legendy vyprávějí o tom, že Pavel a Jan byli bratři, kteří se stali úředníky u Konstancie, dcery Konstantina Velikého, a protože po její smrti nechtěli sloužit novému panovníkovi, byli oba umučeni za Juliána Apostaty mezi l. 361–363. Sv. Jan a Pavel byli uctíváni v Římě již od 6. stol. Sv. Jan a Pavel mají svátek krátce po slunovratu 26. 6., tento den měl v kalendáři zemědělců zvláštní význam, ochránci dobré úrody střežili pole proti bouřím, proto se také jejich vyobrazení uplatňuje na zvonech (např. Budihostice či Chržín), jimiž se vyzvánělo na obranu proti bleskům. Jména prvomučedníků sv. Jana a Pavla recituje kněz při mši svaté v První eucharistické modlitbě (Římský kánon). V regionu sochy sv. Jana a Pavla zdobily oltáře v Pcherách, Tuřanech, Slaném a v Peruci, jejich sochy dominují na průčelí kostela ve Vraném. 

Sochy sv. Jana a Pavla se nacházely u železničního domku ve Stradonicích (1782; na serveru mapy.cz se sousoší nenachází, seznam památek ji však stále eviduje, aktuální snímek uvítáme). S obdobným řešením se můžeme setkat například ve Smilkově (okr. Benešov), kde zhotovil sousoší Pánů počasí Tomáš Hattlák v roce 1761. Tam barokní umělec umístil dvojici mučedníků s meči a snopy před pilíř nahoře zakončený Božím okem. Ve Stradonicích si počínal sochař obdobně, nicméně postavy zde nejsou pojaty izolovaně, neboť je propojuje pomyslná společná spirála. Kompozici stradonického sousoší završoval monogram Krista (PX). Stradoničtí „Páni dobrého počasí“ s mečem a palmovými ratolestmi mučedníků v ruce jsou rovněž oděni do romantizujících kostýmů s přílbami, zahánějí blesky a chrání tak těžce vydobytou úrodu. Památka se původně nacházela na jiném místě (na spodní části sochy je uvedeno, že byla přenesena), nicméně byla určena ke dvoru ve Stradonicích. Vznik statue je třeba klást k roku 1782, protože před tímto datem podal zlonický děkan P. Jan Václav Mrázek žádost na konzistoř, ve které žádal o povolení ke zhotovení dvou soch - sv. Jana a Pavla ke stradonickému dvoru a sv. Vojtěcha k městečku Zlonice (socha se nedochovala) s tím, že neznámý dobrodinec rovněž věnuje 4 zl. na jejich údržbu. 

Sousoší sv. Jana a Pavla při cestě z Hospozína do Hospozínku (N 50°19.15145', E 14°10.52313') bylo vztyčeno v roce 1777, ve farní pamětnici se uvádí... 26. června 1777 na sv. Jana a Pavla putovalo procesí z kostela v Hospozíně k nově vztyčenému sousoší sv. Jana a Pavla – a to za zpěvu a modliteb; muzikanti a zpěváci tehdy dostali zaplaceno 15 krejcarů.

(d.) Kostel sv. Šimona a Judy v Dolíně. Nová věž kostela z roku 1863 (návrh Tomáš Štech ze Slaného, stavitel Fiala z Kolče) – dominanta v krajině. Dolínský kostel spadal pod zlonickou farnost, velkorysá podpora patronátu (Kinští) a úsilí zlonického faráře Františka Krause umožňovaly moderní výtvarné řešení interiéru v roce 1908 – pozoruhodná úprava interiéru v duchu Katolické moderny; dekorativní malba podle návrhu Karla Vítězslava Maška (realizace Maškův asistent Hadinec a zejména malíř Vojtěch Marvan ze Zlonic srpen 1908), barevné vitráže z roku 1908 (firma B. Škarda z Brna), mozaika Viktora Foerstera Trůnící Kristus – Dobrý pastýř z roku 1908, nedávno obnovena Magdalenou Kracík Štorkánovou. 

K zapamatování • přehled barokních sýpek na Zlonicku • ikonografie patronů dobrého počasí (sv. Donát, sv. Jan a Pavel) • interiér kostela sv. Šimona a Judy v Dolíně – dílo Karla Vítězslava Maška.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (28.) – Památky ve Zlonicích (2. část)

(a.) Vstupní brána ke kostelu a mříž Josefa Fanty – po minulé přednášce se v archivu Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích našel, díky úsilí tamních pracovníků, Fantův výkres mříží hlavní brány při vstupu do areálu kostela datovaný rokem 1907. V této souvislosti byla tehdy upravena kamenná zídka schodiště, nicméně Fantův návrh kovářské a zámečnické práce se nepodařilo realizovat. I tak běží o významný počin Fantovy výtvarné invence v době, kdy probíhá stavba Hlavního nádraží v Praze (tehdy Nádraží císaře Františka Josefa), které se stavělo podle jeho plánu v letech 1901–1909; je zde řada analogií      

(b.) Oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého – pro dějiny baroku v regionu má nepochybně význam obraz sv. Jana Nepomuckého z bočního oltáře, který dal po roce 1740 namalovat ve Vídni pro zlonický kostel Filip Josef Kinský, a to společně s obrazem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Anny (jako autor se uvádí malíř Daniel Grann). Zatímco poslední dvě zmíněná oltářní plátna zanikla, to se sv. Janem Nepomuckým bylo deponováno na faře a v roce 1992 restaurováno, přičemž byly odstraněny některé přemalby Josefa Hellicha, který jej opravoval v roce 1877 – v regionu zajímavý doklad o puristickém přístupu malíře konce 19. věku k práci barokního malíře.

 (c.) Oltář sv. Kříže a sochy Josefa Kleina – působivá dvojice plastik Archanděla Michaela a Anděla Strážce patří k nejhodnotnějším dílům sochaře Josefa Kleina nejen ve zlonickém kostele, ale v celém regionu. Socha Anděla Strážného bývá někdy ikonograficky ztotožňována s Archandělem Rafaelem a malým Tobiášem z deuterokanonické starozákonní knihy Tobiáš. V tomto případě jsme se navrátili k původnímu označení Anděl Strážce, a to nejen proto, že se plastika společně s Archandělem Michaelem nachází v křestní kapli, ale i na základě dalších analogií. Klein ve Zlonicích prezentoval klasicistní školení blízké okruhu vídeňského sochaře Rafaela Donnera. 

Obnovou Kleinových děl z křestní kaple se v roce 1995 pokusil restaurátorský tým rehabilitovat jejich původní umělecký výraz (některá doplnění chybějících částí vycházelo ze závěrů podrobného restaurátorského průzkumu). Restaurátorské práce provedla akad. mal. Markéta Pavlíková (vedoucí restaurátorského kolektivu), zlacení Pavel Motyčka a řezbářské práce Mikuláš Lubomírský. Dnes se nacházejí plastiky v církevním depozitáři. Původní barokní obraz Ukřižování byl nahrazen plátnem od E. Dítěte (1909) a originál tehdy deponovali v Budeničkách. V rámci přednášky byla provedena rekonstrukce původní podoby oltáře – jeho architektura byla kolem roku 1905 upravena podle návrhu Josefa Fanty. Otázkou však zůstává, nakolik byl tento přístup vhodný. Nicméně je ojedinělým a kvalitou jedinečným příkladem o vstupu secesní ornamentiky do sakrálního prostředí v regionu. 

  

(d.) Obraz sv. Floriána – plátno představuje, společně s vedutou městečka od Michaela Millitze z roku 1755, důležitý doklad o vzhledu Zlonic v druhé polovině 18. století, kdy byla ukončena zásadní barokní proměna městečka za patronace knížecí rodiny Kinských. I když nebylo cílem malíře deskriptivně zachytit jednotlivé památky, osobitým způsobem zaznamenal tehdejší prostředí barokních Zlonic. Všimneme si renesančního zámku (1602) s typickými štíty a portálem, barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie (dokončen r. 1744) s původním barevným řešením průčelí – dnes barevnost obrácena (!); stavení špitálu (1745, dnes Památník Antonína Dvořáka), Dientzenhoferovy fary (1750–1753). Na návsi tehdy stála svatojánská socha (dnes poblíž mostu). Obraz vznikl jako votivní dar hraběte Jana Josefa Kinského v roce 1767, jak tomu napovídá i údaj v inventáři kostela založeném roku 1765. Obraz restaurovala v roce 1994 akad. mal. Markéta Pavlíková, pozlacovačské práce Jan Staněk.

 (e.) Cyklus nástěnných maleb Adolfa Liebschera – ve zlonickém památníku se díky obětavosti jeho dobrovolných pracovníků podařilo dohledat několik ukázkových návrhů pro výzdobu prázdných klenebních polí od Adolfa Liebschera (stále adjustovány v rámech z výstavy Umění baroka a 19. století na Zlonicku, která proběhla v roce 1992). Bylo možné tak porovnat Liebscherovy návrhy (1909) a realizaci, která proběhla v letech 1909–1911. Nejednalo se o fresky, ale o malbu temperou (tak uvedeno v zadání), oproti skicám došlo ke změně velikosti figurálního „komparsu“, a je také patrné větší uplatnění linie oproti barevnému pojetí ukázkových návrhů. Je otázkou nakolik výsledek poznamenala práce spolupracovníků – syna Adolfa a Julia Fischera. Připomenuta vynucená oprava figury Panny Marie z výjevu Zvěstování, kterou nesl Adolf Liebscher obtížně (1913). Pro porovnání připomenuty Liebscherovy nástěnné malby v kapli sv. Kříže v Zemské porodnici v Praze, které se realizovaly ve stejné době. Zlonické Liebscherovy skici, následná jejich realizace v chrámu představují ne zcela známý a doceněný počin v českém výtvarném umění po roce 1900.

(f.) Dientzenhoferova fara a špitál čp. 20  – připomenut význam architektury zlonické fary pro dílo K. I. Dientzenhofera. Porovnání – smíchovský pavilon (jezuitský dispenzář) z roku 1735, který byl zbořen v roce 1930 a zlonické děkanství (1750–1753) – to půdorysně rozměrnější (trojtrakt). Autorství Dientzenhofera archivně doloženo, plán z roku 1747. V přízemí sala terrena, kaple sv. Jana Evangelisty (nevelká, ale cenná oltářní architektura s malbou sv. Jana Evangelisty, který píše Apokalypsu – poslední knihu Nového zákona), v patře hlavní sál s portrétní galerií zlonických děkanů. Budova zlonického špitálu čp. 20 (stavba podle návrhu neznámého architekta z roku 1745); na základě zaměření Jana Nedvěda před přestavbou v roce 1954 rekonstruován interiér špitálu – komory pro 12 špitálníků, po jejich odstranění vznikl dnešní hlavní sál. Z původní konstrukce zachován v jedné místnosti záklopový strop, klenba staré kuchyně a konstrukce krovu. 

K zapamatování • obraz sv. Jana Nepomuckého, jeho „puristická“ obnova Josefem Hellichem • sochař Josef Klein – významný sochař českého baroku, jeho hlavní kolekce artefaktů, a to včetně časového vročení se nachází ve Zlonicích • Kleinovy sochy Anděla Strážce a Archanděla Michaela • nástěnná malba podle návrhu Adolfa Liebschera, návrhy a vlastní realizace •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

 

 

 

Staré umění okolo nás (27.) – Památky ve Zlonicích (1. část)

(a.)  Zlonice včera a dnes, výstava v roce 1992 – změna tváře městečka v posledních letech, změny majetkoprávní (dříve bohaté panství Kinských), proměna sociální po roce 1989. Ikonografie dávná – Zlonice z roku 1755 (Památník A. Dvořáka ve Zlonicích), obraz sv. Floriana z roku 1767 (ve zlonickém kostele) – i nedávná – malby Václava Tomana, kresba Jaroslava Nováka (1971) ؘ– naznačují vizuální proměnu Zlonic. Několik zlonických zastavení – dům čp. 61 (Dvořákova ul.), rozlehlý dům hospodářského správce čp. 17 z roku 1846 (Liehmannova ul.), dům čp. 32, 39 (Máchova ul., dokumentován stav kolem r. 1985 a v roce 2014 – příklad zanikající tváře Zlonic), barokní dům panského zahradníka (Husova čp. 91). Význam výstavy Umění baroka a 19. století na Zlonicku uspořádané u příležitosti zahájení celkové obnovy kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích (proběhla v Slaném, na Kladně, v Rakovníku i jihočeském Písku (řada nových zjištění).

(b.) Budova zlonického zámku – zlonický zámek „Štáf“, přestavba tvrze na renesanční zámek (Valkounové z Adlaru, 1602) renesanční arkády, přestavba v letech 1838–1841, stavebník Vilemína Kinská. Přestavbu realizoval Antonín Merksbauer ze Zlonic, snad podle vlastního návrhu – na panství Kinských za kněžny Vilemíny stavěl Merksbauer knížecí hrobku v Budeničkách (1837–1840, podle návrhu Heinricha Kocha), portýrovnu u zámku (1849, podle návrhu Friedricha Stacha), dále školu v Chržíně. Merksbauer zemřel 1. 9. 1864 ve věku 68 let a matrika uvádí, že bydlel ve Zlonicích v domě čp. 99.

(c.) Původní zlonický kostel (zbořený v roce 1727) – jádrem románská rotunda, jak je patrné na plánu přestavby chrámu od F. M. Kaňky, i po přestavbě si zachoval chrám původní půdorysnou velikost. Ze staré stavby dochována křtitelnice (1654), socha Panny Marie Loretánské (z Loreta přivezli Kolovratové) a zejména jedinečný soubor pohřebních portrétů Valkounů z Adlaru, který byl zavěšen pod kůrem – podle starých inventářů se jedná o těchto šest pohřebních portrétů: Anny Marie Valkounové, rozené Služské z Chlumu († 1630), Bohuchvala Valkouna z Adlaru († 1653), Jana Jaroslava Valkouna z Adlaru († 1663), Ester Kateřiny Valkounové z Adlaru, rozené Vratislavové z Mitrovic († 1689), Bohuchvala Bernarda Valkouna z Adlaru († 1. 8. 1693) a Maxmiliány Alžběty Valkounové z Adlaru, rozené Kanické z Čachrova († 4. 8. 1693). 

(d.) Stavebníci zlonického baroku – osobnost Filipa Josefa Kinského († 1749), blízkého spolupracovníka císařovny Marie Terezie, zlonického faráře Jana Adama Svobody († 1761) – stavebníka zlonického baroku, vynikajícího homiletika, jehož tři kázání vyšla i tiskem. Pod patronací Josefa Kinského dal Svoboda vystavět kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích (1727–1744) a kolem r. 1747 získal plány od Kiliána Ignáce Dientzenhofera pro stavbu nové zlonické fary (1750–1753). A nelze opomenout Ondřeje Františka Hikiše († 1767), dlouholetého správce zlonického panství, jehož jméno nalezneme v listině uschované v báni zlonického kostela (1744). Zemřel 28. 10. 1767 ve věku 81 let, pochován v kryptě před oltářem sv. Anny ve zlonickém kostele.

(e.) F. M. Kaňka a stavba zlonického kostela – nedaleká Kaňkova stavba – kostel sv. Prokopa ve Středoklukách (1719–1725) se hřbitovní kaplí sv. Kříže, připomínka utváření vnějšího prostoru architektury (kaple, ohradní zeď, brány), u F. M. Kaňky důležitý moment tvorby, tak jako ve Zlonicích. Zlonická stavba probíhala pomalu, a to podle finančních možností záduší (dokončena v roce 1744). V listině z báně kostela (1744) uveden stavitel Ferdinand Hübner, tesař Franz Pfanner, zámečník Jan Fridel, sklenář Antonín Hoffmann (všichni z Prahy), malíř a pozlacovač Josef Antonín Dittmann z Mostu. Architektura byla mylně připisována K. I. Dientzenhoferovi.

(f.) Přestavba kostela podle návrhu Friedricha Ohmanna. Výraz Kaňkovy architektury zásadně pozměněn při radikální obnově kostela podle návrhu Friedricha Ohmanna (1892), dokončena v roce 1899. Ohmannova vize byla realizována částečně, řada problematických zásahů, které ve svých důsledcích ohrozily statiku kostela (záchrana proběhla v letech 1992 – 1994). Nová sochařská výzdoba od Stanislava Suchardy (hlavní průčelí) a již zcela secesní prvky Josefa Fanty (zábradlí, kandelábry, 1907). 

K zapamatování • původní zlonický kostel a galerie pohřebních obrazů Valkounů z Adlaru • F. M. Kaňka ve Zlonicích a stavba kostela – porovnání s chrámem sv. Prokopa ve Středoklukách • novobarokní přestavba kostela podle návrhu Friedricha Ohmanna a secesní artefakty podle návrhu Josefa Fanty •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (26.) – Smečno a jeho památky (3. část)

(a.) Architektura zámku ve Smečně – není po ruce stavebně historický průzkum, mnohé komplikuje osud zámku po roce 1918 – nucený odchod Clam-Martiniců do Rakouska, do roku 1950 zámek v majetku Vincentina, pak horničtí učňové, PTP, domov důchodců, ústav sociální péče.  Z původního hradu (tvrze) se zachovala pozdně gotická věž s kaplí sv. Anny, včetně její heraldické výzdoby (datace 1460 – Bořita z Martinic a Anna Dražická z Kunvaldu, architektonická skulptura). Následnou podobu renesančního zámku věrně zachytil kolem roku 1600 Jan Willenberg – všimneme si renesančních střešních štítů a třetí věže, která zanikla patrně ještě před rokem 1750 (na votivním obraze Marie Anny hr. z Martinic, roz. ze Šternberka z roku 1759 již není patrná). Pro smečenského stavebníka Jiřího z Martinic, který se pohyboval v okruhu Rudolfa II., upravoval v roce 1592 tvrz na zámek v Lánech Ulrico Aostalli († 1597), a tak jeho účast ve Smečně není vyloučena. V polovině 18. století – patrně v rámci celkové úpravy přiléhajícího barokního parku, jeho sochařské výzdoby, nové saly terreny – postavili Martinicové most přes zámecký příkop, kterým se vstupovalo do parku přímo z hraběcích pokojů. Vybavení interiéru je známo pouze z fotografií a Miltnerova popisu (1855). Zajímavým dobovým ikonografickým podkladem jsou kresby Karla Liebschera (kol. r. 1900). 

(b.) Zámecká kaple sv. Anny – nevelký prostor s pozoruhodnou klenbou, heraldickou výzdobou a architektonickou plastikou představuje v regionu jedinečnou památku pozdně gotické architektury. Zachovala se i původní menza oltáře, nikoliv však středověká archa. Ta byla kolem roku 1838 nahrazena oltářem novým – historizující památkou se soudobým reliéfem sv. Anny, Panny Marie a malého Ježíška (sv. Anna Samotřetí), který po stranách doplňovaly postavy sv. Kateřiny a sv. Barbory. Ve spodní části oltářní architektury nalezneme přemalované desky s raně barokními malbami sv. Šebestiána, sv. Bernarda, sv. Ignáce a sv. Rocha (snad zbytek oltáříku, který byl zhotoven pro Bernarda Ignáce z Martinic, † 1685). Oltář v zámecké kapli představuje zajímavou památku – působivou sestavu artefaktů z různých dob – jejíž historii a další okolnosti vzniku ukáže až případné restaurování.

Malíř Jan Gruss namaloval na dřevěné poprsnici oratoře zámecké kaple výjev Horského kázání. Na tomto místě je třeba připomenout, že to byl on, kdo v roce 1841 zhotovil pro strahovského opata J. Zeidlera pozoruhodnou kopii Dürerovy Růžencové slavnosti (1506) – jeho kopie vystavena ve Strahovské obrazárně a Dürerův originál v Národní galerii. Vzhledem k tomu, že jeho dílo není početné a je zatím málo známé, nabývá jeho smečenská malba na významu.

(c.) Hrobka Clam-Martiniců ve Smečně. Kapli a rodinnou hrobku dal postavit Karel Jan Nepomuk hrabě z Clam-Martinic (* 1792, † 1840), přičemž autorem plánů z roku 1832 je Karel Ferdinand Busse (1802–1868), pozdější spolupracovník architekta Karla Friedricha Schinkela. Vlastní návrh berlínského stavitele představuje tradiční pojetí, kdy na podlaze kaple je umístěna kamenná deska zakrývající vstup do hrobové komory. Prostor s rakvemi příslušníků šlechtické rodiny je odvětráván štěrbinovými okny, která společně se sníženou rovinou remízu měla i omezit vlhnutí zdiva.

Interiér martinické hrobky byl, jak uvádí nápis uvnitř nade dveřmi kaple, pronikavě upraven v roce 1888 Augustou hraběnkou z Clam-Martinic, rozenou ze Salmu a Reiferscheidu, a Richardem hrabětem z Clam-Martinic. Památka se po dlouhou dobu nacházela v havarijním stavu, nakonec se ji podařilo díky městu Smečno v roce 2000 obnovit.

 (d.) Kaple sv. Jana Křtitele v Ledcích. Na závěr byla zmíněna kaple sv. Jana Křtitele v Ledcích, která byla vystavěna 1782 a rozšířena o novorománské apsidy a hlavní průčelí v roce 1866 podle návrhu Achilla Wolfa – pracoval ve službách Clam-Martiniců. V kapli se dříve nacházely části oltáře z Ledců (reliéfy Korunování Panny Marie, sv. Jakuba, sv. Jana Křtitele, sv. Mikuláše a sv. Wolfganga), snad dílo Mistra oltáře ze Štětí. Dnes jsou umístěny v kostele sv. Havla v Tuchlovicích. Zmíněna byla i náročná obnova památky, o kterou se zasadil bývalý starosta obce Karel Pazderka († 2016).

K zapamatování • význam renesanční architektury smečenského zámku v regionu (jedinečnost renesanční věže, motiv renesančních štítů a komínů) • zámecká kaple, klenutí a archa • architektura hrobky Clam-Martiniců, porovnání s hrobkou Kinských v Budeničkách •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.