Staré umění okolo nás (23.) – Vánoční grafika z archivu slánské Trhliny

Předvánoční odbočení z putování za starým uměním regionu bylo věnováno novoroční grafice, dopisům s vánoční tematikou, se kterou se setkal přednášející při přípravě výstav Slánské Trhliny I., Slánské Trhliny II. a expozice Ludvík Kuba a Slaný.

(a.) SLÁNSKÁ TRHLINA.  Na počátku slánské Trhliny bylo přátelství dvou lidí – Josefa Čížka (1883–1945) a Josefa Kyliese (1890–1946), přátelství, které rozdělila až smrt Josefa Čížka v Terezíně v dubnu 1945. Čížek ve svých denících vzpomíná, že když se v roce 1914 stal náčelníkem slánského Sokola, seznámil se s Josefem Kyliesem, jenž tehdy začínal jako mladý úředník Hospodářského družstva ve Slaném. Brzy na to vypukla světová válka a Kylies rukoval do Haliče na frontu. Z této válečné etapy se zachovalo mnoho Kyliesem „kreslených pohlednic“. On sám byl na frontě raněn na ruce, popravdě řečeno zranění si způsobil sám, když viděl ty hrůzy okolo sebe. A jako raněný se v létě 1915 dostal do Slaného a jeho první cesta po ubytování ve vojenské nemocnici vedla právě k Josefu Čížkovi. K němu pak docházel denně a u druhého psacího stolu v kanceláři pilně kreslil. Ke Kyliesovi a Čížkovi se posléze připojil František Bouda. Svá díla představovali na výstavách v místní sokolovně a měli úspěch. A tak vznikl umělecký odbor slánského Sokola. Jak poznamenal Josef Čížek, odbor nikým nevolený, ale sokolskou jednotou uznávaný. A přidávali se postupně další … Karel Čížek, MUDr. Rubeš, Jiří Včelák, Karel Kučera.

Společně se setkávali v neděli dopoledne v „trhlině“ – v kanceláři firmy Aloise Čížka, původně mýtném domku čp. 171 (dnes Třebízského ulice), kde debatovali o kultuře a umění. Název Trhlina nebyl zcela originální, jmenoval se tak Klub cyklistů na Královských Vinohradech. Měli prý snahu označení změnit, ale vyšla naplano. Později Josef Kylies zmínil, že v úsilí propagovat umění a rozvíjet vlastní tvorbu zůstávala slánská jednota v celorepublikové organizaci „bílou vránou“.

Z celé řady osobností spojených s trhlináři musíme uvést Ludvíka Kubu a pak další české umělce – grafika a vyhledávaného ilustrátora Václava Fialu. Do Slaného přijížděl z Turnova Karel Vik, z jihu Čech Alois Moravec, nesmíme opomenout také ženy malířky – Pavlu Vicenovou-Rousovou, Zdeňku Vorlovou-Vlčkovou a Julii Mezerovou, manželku slánského architekta Aloise Mezery. A ve výčtu nemohou chybět hollaristé – T. F. Šimon, Vladimír Silovský, Cyril Bouda, Vladimír Pukl, Antonín Majer, František Kobliha, Viktor Stretti a Mario Stretti.  

 (b.) NOVOROČENKY JOSEFA KYLIESE – vynikajícího kreslíře a pohotového karikaturisty, o čemž výmluvně vypovídají jeho kresby v kronice Sny a život, která je jedinečným zdrojem informací o činnosti Trhliny. Kyliesova novoroční přání dokumentují tísnivou atmosféru období před německou okupací a temnou dobu protektorátu, byly však povzbuzením pro jeho druhy a přátele.

(c.) Zaujaly vánoční kresby ALOISE MORAVCE – rázovitého Jihočecha, který do Slaného často zajížděl. Ten také vedl trhlináře na několikadenní anabázi po cestách okolo Trhových Svin. Výmluvné je vánoční přání, na kterém zachytil básníka a autora Země zamyšlené Ladislava Stehlíka v příběhu, jak básník pro něho chytil kapra a jak rybu po zjištění, že se adresát nenalézá doma, šel pustit zpět do rybníku.     

(d.) Novoroční pozdravy Karla Vika jsou svědectvím o jeho vztahu k Turnovsku, zejména jeho dřevořezy z období před rokem 1939 vypovídají o vroucím vztahu ke krajině Českého ráje. Naštěstí jeho válečné návrhy novoročenek, třeba ta z roku 1940, unikly zrakům okupačních slídilů.

(e.) Z novoročenek HOLARISTŮ vynikly práce T. F. Šimona, Viktora Strettiho a také Václava Fialy s jeho pohledem na Slaný z roku 1943.   

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (22.) – Svatojánská pouť (2. část)

(a.) Hospozínek (Paršenk), kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1711 jedna z nejstarších svatojánských svatyní vůbec, a to včetně Prahy. Stavebník – Anna Polyxena hraběnka z Clary-Aldringen, rozená des Fours, zažádala 14. 9. 1711 arcibiskupskou konzistoř v Praze o povolení dát kapli vysvětit, a to mučedníku Janu Nepomuckému, ale protože nebyl ještě ani blahořečen, připojila, aby se tak dělo pod záštitou blahoslavené Panny Marie Pomocné. Tento fakt dodnes připomíná socha Panny Marie Pomocné na štítu průčelí. Zajímavá je i architektonická kvalita památky – ohlas na Santiniovo dílo, třeba na kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, 1710–1714. Anna Polyxena hraběnka z Clary-Aldringen dala v letech 1722–1726 vystavět v Nových Mitrovicích, které byly součástí jejího spálenopoříčského panství, rovněž kapli sv. Jana Nepomuckého. Je architektonicky sice výpravnější než kaple v Hospozínku, ale dispozičně stejného řešení, a to včetně centrální svatyně. U kaple v Nových Mitrovicích bývá zvažováno Santiniho autorství.

(b.) F. K. Palko a Slaný, oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého v kostele sv. Gotharda (kol. r. 1770) odpovídá, a to i v drobnostech, Baltzerově grafice, která reprodukuje obraz sv. Jana Nepomuckého od  F. K. Palka († 1673). Autorství slánského obrazu zůstává otázkou, snad se jedná o dobovou kopii Palkova originálu, který však zatím nebyl nalezen. Nedávno publikovaný obraz sv. Jana Nepomuckého (Svatý na mostě, katalog výstavy ku příležitosti výročí 280 let od svatořečení Jana Nepomuckého, 2009) spojovaný se zmíněnou Baltzerovou grafikou, se však od ní v řadě podstatných detailů odlišuje; tu naopak i v jednotlivostech respektuje slánské plátno. V tomto ohledu představuje slánský sv. Jan jedinečný a vskutku ojedinělý doklad ohlasu Palkova malířského díla.

 (c.) Velvary, Vraný, Budenice – svatojánské sochařské „top památky“ – ve Velvarech naproti kostelu sv. Jiří zhotovená v roce 1730, a to jako reakce na svatořečení Jana Nepomuckého. Dílo má mimořádnou sochařskou kvalitu – všimneme si nenásilného rotačního pohybu, gesta ruky se sejmutým biretem. Pozornost byla věnována restaurování památky v letech 1993 a 1994 (doplnění ruky s biretem) i obnově a doplnění kamenné balustrády v roce 2016. Skulptura sv. Jana ve Vraném na návsi (kolem r. 1740) je také pojednána v lehkém rotačním pohybu se sejmutým biretem; na soklu motiv svržení sv. Jana z mostu. Stavebníkem byla Metropolitní kapitula sv. Víta. Posluchače upoutala mohutná raně barokní socha sv. Jana v Budenicích (kol. r. 1710), která dříve stála u zámku a později, po jeho rozšíření, ji přenesli na začátek aleje do Zlonic. Památka má novější sokl a její obnovu prováděli akad. soch. Jiří Kačer a Marcela Kačerová v letech 1994–1995, kteří doplnili původní hlavu sochy, jež byla po vandalském zásahu deponována na budenické faře.

(d.) Svatojánský příběh z Ješína, nejen rezavý trn – socha se původně snad nacházela na mostě nad Červeným potokem a později byla přemístěna na náves za kapličku. Po havárii v r. 1998, způsobené rezavým trnem (skulptura se roztrhla na několik kusů), byly její části deponovány ve velvarském muzeu. Posléze, zásluhou města Velvar, byla kamenosochařem Janem Kytkou († 2023) a akad. soch. Jiřím Kaifoszem restaurována. Dnes se nachází v expozici městského muzea ve Velvarech.

(e.) Mučedník nad vodami – sv. Jan Nepomucký dříve zdobil řadu kamenných mostů v regionu – připomenuty památky ve Zlonicích, Tmáni a Královicích u Slaného. Zmíněna také obnova svatojánské sochy ve Slaném, která po dlouhou dobu stála v areálu karmelitánského kláštera. Po opravě v roce 2022 dalo město památku přenést na nové místo poblíž mateřské školy U labutí; při obnově doplněna hlava světce (akad. soch. Jarmil Plachý). Uvedeny také sochy na studních – Kvílice (dvůr čp. 15), Zlonice (u děkanství, po obnově v expozici Památníku Antonína Dvořáka).   

(f) „Windsurfing v Honicích“ – Jan Nepomuk na rybě – socha původně na podstavci na návsi ... kolem r. 1860 stála pouze na podstavci dřevěná socha, nyní za sklem v kapli umístěná. Vždy na sv. Jana rozeklenula se nad ní bouda z prken s lampami, prkna k boudě bývala vždy složena v kovárně na klenutí... (informace z farní kroniky). Později vybudována stávající kaple (nedávno městem Stochov pietně obnovena). Zaujme pozoruhodné provedení plastiky sv. Jana Nepomuckého.  

K zapamatování • kaple sv. Jana Nepomuckého v Hospozínku, rané zasvěcení, architektonická kvalita • významné sochařské památky – Velvary, Vraný, Budenice • obnova sv. Jana Nepomuckého z Ješína • kaple sv. Jana Nepomuckého v Honicích •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (21.) – Svatojánská pouť (1. část)

(a.) Jan Nepomucký včera a dnes; Balbínova svatojánská legenda. Připomenuta základní literatura o sv. Janu Nepomuckém – Vít Vlnas: Jan Nepomucký, česká legenda, 1993; Jaroslav V. Polc, Václav Ryneš:  Svatý Jana Nepomucký, 1972, 1993. Uvedena Balbínova legenda o sv. Janu Nepomuckém, příklad ohlasu Balbínova textu na  rozměrném obrazu ze smečenského kostela (dříve snad na tamním děkanství) – patrně nejvýznamnější raně barokní svatojánské památce v regionu (kol. r. 1690, dnes v ambitu konventního kostela bosých karmelitánů v Slaném).

(b.) Vzorem většiny svatojánských soch je plastika na Karlově mostě. Podle modelu vídeňského sochaře Mathiase Rauchmilera v roce 1681 ji odlil norimberský mistr Hieronymus Herold (1683). Později podle tohoto modelu zhotovil dřevěnou plastiku Jan Brokof (1683, od roku 1819 umístěna na hlavním oltáři kostela sv. Jana Nepomuckého Na Skalce).

(c.) Ikonografie sv. Jana v příkladech. Jeho atributy ve vztahu k beatifikačnímu procesu – dokumentováno na barokní kazatelně  kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze Na Skalce – nález jazyka sv. Jana Nepomuckého (1719) a změna jeho barvy (1725); zázračné zachránění Rozálie Hodánkové před utopením v mlýně u Strakonic (1718), zázračné uzdravení ruky Terezie Veroniky Krebsové (1701). Dále sv. Jan jako mučedník zpovědního tajemství – zpovědník královny a jeho mučednická smrt (svržení těla do Vltavy). Ve vztahu k Balbínově legendě, Staroboleslavské paladium.       

(d.) Ohnisko svatojánské úcty ve Smečně. Oltář se sochou Jana Nepomuckého, o kterou se starali smečenští kaplani již před rokem 1700. Přičemž každý z nich po odchodu ze Smečna rozvíjel na novém působišti svatojánskou úctu – Jan Ignác Summa z Vlastislavi, Augustin Passer (působil v důležitém svatojánském místě v Nepomuku), Martin Josef Vetter, Adam Ignác Hlava (stál u zrodu sochy sv. Jana Nepomuckého na kladenské hlavní třídě).

(e.) Restaurování Platzerova svatojánského oltáře ve Smečně. Dlouhodobý proces (2006 –2016). Restaurátorské práce realizoval kolektiv pod vedením akad. mal. Markéty Pavlíkové, Ph.D. (AVU Praha), obnova probíhala podle finančních možností majitele, technologických zásad. Na několika snímcích byl prezentován průběh a rozsah restaurování, rehabilitace původního vzhledu. Pro zajímavost porovnání se svatojánským oltářem ve hřbitovním kostele sv. Václava v západočeském Úterý. Tamní oltář zanikl a plastika sv. Jana Nepomuckého se dnes nachází v depozitáři premonstrátského kláštera v Teplé. Otázka datace smečenského oltáře – k roku 1750, jedna z raných svatojánských prací sochaře F. I. Platzera. Dříve se uvažovalo o pozdějším časovém vročení. Více k problematice datování a obnovy oltáře viz Slánské rozhovory 2017, str. 46

(f.) Příběh kladenské sochy sv. Jana. Po stržení svatojánského sloupu socha uchovávána v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Kladně, odkud byla v roce 1968 převezena na Velkou Dobrou – kde se podařilo zachránit ohroženou kapli – a vztyčena poblíž na soklu novější sochy, která v obci zanikla. Vznikla tak poněkud matoucí situace, kdy na pozdně barokním soklu z roku 1753 byla usazena raně barokní kladenská socha sv. Jana Nepomuckého z 1706.   Na Kladně (třída T. G. Masaryka) vznikla v roce 2002 působivá a umělecky vydařená fontána, tordovaný sloup vrcholí faksimilií svatojánského originálu. Tuto pozoruhodnou kašnu navrhl akad. soch. Zdeněk Manina a Ing. arch. Petr Šulc.

(g.) Svatojánské sochy v okolí Kladna. Passerův Nepomuk ve Smečně (1722) je významnou památkou na již zmíněného smečenského kaplana, který později působil jako děkan v Nepomuku. Socha byla po roce 1918 odstraněna a deponována v parku. V roce 2004 restaurována a přenesena na původní místo. Oceníme kvalitní provedení skulptury a působivé umístění v panoramatu před smečenským zámkem. Svatého Jana ze „žehrováku“ mají v Kamenných Žehrovicích (1726) a svatojánská skulptura v Tuchlovicích vznikla u příležitosti 50. výročí svatořečení světce (1779) – tehdy ji umístili na konci aleje na návsi od kostela, dnes stojí u kostela sv. Havla (po roce 1990 odcizeny sošky andělů). Nepochybně upoutal i nevelký svatý Jan z rynku v Libušíně (1730), po roce 1918 přenesen ke kostelu sv. Prokopa.  

 (h.) Nepomuk z křivoklátských lesů z dílny M. B. Brauna se tyčí východně od obce Nový Dům (okr. Rakovník) v Alžbětínském lesním revíru (50.0873353N, 13.8512803E). Autorem je podle archivních zjištění M. B. Braun, kamenické práce prováděl Domenico Antonio Rappa a významné architektonické řešení pochází z atelieru Františka Maxmiliána Kaňky, jedná se o komponované lesní prostředí. Socha ilustruje dobře myšlení barokního člověka, či spíše barokní šlechty, a vznikla na paměť velkého honu v novodomském revíru, který se uskutečnil 26. června 1721 za účasti manželky císaře Karla VI. – Alžběty Kristýny Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Příklad „expresivního“ baroka M. B. Brauna, který se promítal do pojetí úpravy draperie i výrazu tváře světce. Sochu restauroval v roce 2018 akad. soch. Jan Turský.

K zapamatování • ikonografie sv. Jana Nepomuckého ve světle Balbínovy svatojánské legendy • příběh kladenského sv. Jana Nepomuckého – z Kladna na Velkou Dobrou • oltář sv. Jana Nepomuckého ve Smečně, jedna z nejvýznamnějších realizací sochaře F. I. Platzera • Matyáš Bernard Braun a jeho skulptura v Křivoklátských lesích •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

Pozvánka na seminář o baroku ve zlonickém kostele / 20. 11. 2024

 

Staré umění okolo nás (20.) – Piaristé v Slaném (2)

(a) Kolejní kaple piaristů – připomínka zaniklých obrazů od Karla Škréty – v kronice koleje je v roce 1724 uvedeno, že obrazy na oltáři sv. Kříže a Narození Panny Marie (spíše Narození Krista) Škréta maloval. Oba patrně zanikly při zřícení klenby kolejní kaple v roce 1805. Hlavní oltářní obraz Zasnoubení Panny Marie – nejvýznamnější barokní malba v regionu, malíř získán prostřednictvím Clam-Gallasů, ve stejné době vznikají i nástěnné malby na schodišti Clam-Gallasova paláce – Triumf boha Apollóna ve slunečním voze, který svým Světlem zahání mocnosti Temna a Času, představované třemi starci (1727–1729). Námět (Evangelium, Matouš 1,18), symbolika, barevná kompozice obrazu. Porovnání s autorovým oltářním plátnem Smrti sv. Josefa, 1731 Weingarten (klášter benediktinů, bazilika sv. Martina. Připomínka restaurování slánského plátna v roce 1992. Sochařská výzdoba hlavního oltáře od Františka Ignáce Weisse (* 1690, † 1756) – sochy sv. Anny a sv. Jáchyma, v této souvislosti doplněn závěr díla sochaře v konventním kostele augustiniánů v Dolním Ročově. Porovnání rané Weissovy tvorby u piaristů v Slaném (1727) – versus – jeho závěrečných děl – velký soubor prací v klášterním kostele v Dolním Ročově (1745–1753).

(b) Sakristie kolejní kaple, detaily vybavení původní architektury (dveře, kování, zámek). Zlatnické práce – mešní barokní kalich snad od pražského zlatníka Jana Jiřího Heyera (před r. 1700, na obrázku), smaltové destičky s vyobrazením morových patronů: sv. Rozálie, sv. Šebestiána, dále františkánů: sv. Františka a sv. Antonína (souvislost s klášterem františkánů v Slaném) a patronů kolejní kaple sv. Josefa a Panny Marie – Immaculaty (kalich byl před několika lety odcizen). Pacifikál s ostatkem svatého Kříže, cenná práce zlatníka z Uherského Hradiště (1735), v současné době probíhají konzultace ohledně této památky s muzeem v Uherském Hradišti.

(c) Hudební kultura, rokokové varhany, dříve připisovány varhanář Reissovi tak jako ostatní slánské nástroje, postavil Johann Ignaz Schmidt roku 1765, který v 60. letech 18. století pracoval v nedaleké Peruci. Hlavní nástroj je rozdělen do dvou skříní, pozitiv se nachází přímo v hracím stole. Vzhledem k pozdějším zásahům a změnám ovšem nástroj nemá svůj originální zvuk, ale výtvarná podoba je původní. Připomenuto CD piaristických skladatelů LAUDATE PUERI DOMINUM, které vydal SUPRAPHON a bylo nahráno 8. až 11. 9. 2006 v kapli Zasnoubení Panny Marie v Slaném.

(d) Astronomická kapitolka. Vyměřování slunečních hodin, návštěva rektora koleje P. Leopolda Čabáka (astronoma a geometra) u hraběte Josefa Paara ve Štěchovicích, kde vysvětloval nejen funkci astrolabia, ale vyměřil i dvoje sluneční hodiny. Ve sbírkách mikulovského muzea se nachází Čabákovy rovníkové prstencové sluneční hodiny z roku 1720. Pozoruhodný záznam o sledování komety Klinkenberg-Chéseaux (C/1743 X1) v roce 1744. Kometa byla objevena koncem listopadu 1743, druhý prosincový týden oznámil objev Dirk Klinkenberg a o čtyři dny později Jean-Philippe de Chéseaux (ten také publikoval její objev, a to včetně mnoha podrobností. Kometa byla v roce 1744 několik měsíců viditelná pouhým okem a vykazovala neobvyklé efekty – měla šest ohonů. Její jasnost na obloze byla -7. magnitudy, tzn. byla jasnější než planeta Venuše (-3. až -4,4.). Slánský kronikář tehdy zaznamenal ... v měsíci lednu se objevila mimořádná hvězda – kometa, kterou skutečně někteří zaznamenali již v prosinci minulého roku, ale s menším ohonem. Vycházela obyčejně po zvonění Anděl Páně večer, nejprve kolem deváté hodiny, poté kolem osmé a nakonec v sedm hodin. A když se blížila k západu slunce, třpytily se její paprsky široko daleko a ozařovaly celou oblohu; v polovině února dominovala na obloze večer, ale mnozí ji také viděli ráno ještě před východem Slunce ... až konečně v březnu všem zmizela z očí. Co znamenaly tyto jevy ?... Jsou různé výklady, přeji si štěstí! --- tak ukončil pisatel.    

(d) Úprava rajského dvora koleje piaristů. Realizováno podle projektu Ing. arch. Richarda Cibika a Ing. arch. Lukáše Kozáka (atelier Facis, architekti, 2010) v létě 2014. Částečná rehabilitace původní architektury, otevření arkád, svým způsobem vyznění 350. výročí založení koleje piaristů, které jsme si připomínali v roce 2008.    

K zapamatování • Carloneho obraz Zasnoubení Panny Marie z hlavního oltáře – nejvýznamnější barokní malba v regionu • raně barokní mešní kalich, významná raně barokní práce pražského zlatníka v regionu • hudba na kůru piaristů a nahrávka disku LAUDATE PUERI DOMINUM • geometr a astronom Leopold Čabák, jeho práce na slunečních hodinách, pozorování komety Klinkenberg-Chéseaux (C/1743 X1) • rehabilitace rajského dvora koleje v roce 2014 •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem. 

Staré umění okolo nás (19.) – Piaristé v Slaném (1)

Při zahájení dalšího školního roku uvedena myšlenka rakouského zakladatele logoterapie Viktora Frankla (* 1905, † 1997) o hledání smyslu života – příběh trhacího kalendáře, pesimisty a člověka, který nalezl, nebo hledá, smysl života každý den (viz Viktor E. Frankl, Lékařská péče o duši, Brno, nakl. Cesta, 1996, s. 50-51).

(a) Piaristé včera a dnes. Založení řádu piaristů, sv. Josef Kalasanský (* 1557, † 1648). Základní data • 1597 – škola pro chudé chlapce (Trastevere, Řím) • 1621 – vznik řádu piaristů (papež Řehoř XV.), povinnost skládaní tří základních řeholních slibů (chudoby, poslušnosti a čistoty) a k tomu povinnost vyučování • 1631 – založení první zaalpské koleje v Mikulově, poté Strážnice (1633), Lipník (1634) – vznik provincie GERMANIA. Krize v řádu (1643, 1646 – piaristé „poníženi“ na kongregaci se zákazem přijímání noviců) • 1648 – smrt Josefa Kalasanského • od roku 1656 restituce řádu • 1658 – založení slánské koleje piaristů • 1669 – plné obnovení piaristického řádu papežem Klimentem X.•• Piaristé dnes 

(b) Význam kardinála Františka z Dietrichsteina (1570–1636) – biskupa v Olomouci (1599–1636) a od roku 1621 i gubernátora Moravy. Dietrichstein uvedl piaristy na Moravu, zmíněný Mikulov, poté Strážnice a Lipník (...přes svou konfesijní zásadovost a povahovou vznětlivost dokázal být upřímný v jednání i ve vztahu k politickým a náboženským odpůrcům …tak kardinála charakterizoval historik Miloslav Pojsl). Busta kardinála Dietrichsteina na nádvoří zámku v Mikulově od Nikose Armutidise z roku 2006 (příklad hodnotné plastiky, která Dietrichsteinovu povahu vystihuje).

(c) Zastavení u Trevisaniho Ukřižování v Litomyšli – o stěhování výtvarného motivu – „z Říma až do Velvar“. Autorská kopie Ukřižování z roku 1722, který se dostal do kolejního kostela v Litomyšli prostřednictvím hraběte Františka Trautmansdorfa, který pobýval v Římě a viděl tam obraz Ukřižování od Francesca Trevisaniho v kostele S. Silvestro in Capite (1695–1696). Oltářní plátno v Litomyšli shořelo v roce 1775. Sugestivní a povýtce osobní Trevisaniho provedení Ukřižování mělo ohlas v piaristickém kostele sv. Anny v Benešově u Prahy (kolem r. 1750) – svým způsobem „převedení“ malby do plastického provedení. Trevisaniho dílo upoutalo i malíře Jiřího Brodského, který restauroval Trevisaniho model obrazu pro Litomyšl – řada abstrahujících vyobrazení. A konečně barokní náhrobek na bývalém hřbitově ve Velvarech, který provedl regionální sochař patrně na základě grafiky, kterou mu předložil zadavatel.

(d) Základní prameny pro dějiny koleje piaristů ve Slaném – matriky a zejména kroniky koleje. Ohledně matrik připomenut potenciál dalšího studia, uveden i tragický příklad – velký počet obětí během morové epidemie v roce 1680. Kolejní kronika – bohatý pramen, a to nejen k dějinám koleje, ale i k historii města Slaného (v prvním díle například období válečných událostí – Války o rakouské dědictví 1740–1748, Sedmiletá válka 1756–1763).     

Dějiny slánské koleje piaristů v datech

(e) Stavba koleje ve Slaném. Původní plány uloženy v řádovém archivu v Římě (Curia Generalizia delle Scuole Pie, Piazza dei Massimi, 4, Roma, Italia) u nás kompletně publikovány v roce 2008. Architekt patrně Jan Dominik Orsi – doložený stavitel slánské koleje (stavěl i klášter františkánů v Slaném). Po roce 2008 nalezeny v archivu stavebního úřadu v Slaném i plány přestavby koleje v roce 1877 (František Štech), na jejichž základě bylo možné provést rekonstrukci rozsahu stavebních úprav, které byly podstatné, zánik původního patra a navýšení koleje – budovy slánského gymnasia – o jedno patro do náměstí. Výsledky orientačního průzkumu archeologa PhDr. Václava Mouchy krypty koleje v roce 1972 – urna, kde byla uložena třetina srdce B. I. z Martinic – zakladatele koleje.     

(f) Rekonstrukce původní podoby kolejní kaple. Symetričnost prosvětlení interiéru (později zazděna dvojice oken na severní stěně). Požár koleje (1795), následkem zřícení klenby v roce 1805 (zánik původní freskové výzdoby), nově zaklenuto „plackou“ (1807). Jako analogie podoby původního vnitřního prostoru a zaklenutí uvedena kaple sv. Kosmy a Damiána z let  1657–1659 , která stojí vedle emauzského kláštera v Praze. Ikonografie dochované barokní nástěnné malby. Přizdívky oken na severní straně – (1) motiv z Velké turecké války (zcela hypoteticky Bitva u Bělehradu 1688, (2) apokalyptický výjev – Předzvěst Posledního soudu, příchod proroka Eliáše (?), malby vznikly patrně kolem roku 1690.      

K zapamatování • význam piaristů (jezuité x piaristé) • zakladatelská úloha kardinála Františka z Dietrichsteina a piaristé na Moravě – Mikulov • Trevisaniho obraz Ukřižování v Litomyšli – stěhování výtvarného motivu z Říma až do Velvar • význam architektury slánské koleje piaristů, původní plány uloženy v Římě • přestavba koleje v roce 1877 a původní podoba interiéru kolejní kaple •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (18.) – kostely v Libušíně, Dřetovicích a Svárově

Neznámý pražský malíř, Sv. Dorota, z oltáře sv. Františka Saleského, kostel v Dřetovicích

(a) Kostel sv. Jiří nad Libušínem. Zmínka o archeologických průzkumech (opevnění, publikace Zdeňka Váni, Přemyslovský Libušín, Academia, Praha 1973). Předpokládá se, že na libušínském hradišti stál již v 10. / 11. století kostel sv. Jiří – patron opevněných míst, libušínské hradiště plnilo obrannou úlohu (!). Pozornost byla věnována interiéru kostela – gotická žebrová klenba kněžiště, ta patrně vznikla pod patronací benediktinů ostrovského kláštera. V jejich držení byl Libušín a další obce v okolí (proboštství ostrovských benediktinů u kostela sv. Gotharda v Slaném). Otázka sedile  v kněžišti – hypoteticky se dá uvažovat o výklenku pro Boží hrob – analogie Majdalena u Třeboně, kostel sv. Maří Magdaleny. Oltář s obrazem sv. Jiří Drakobijce z roku 1683 – snad symbolická objednávka patrona kostela Bernarda Ignáce z Martinic po vítězné bitvě nad Turky u Vídně v září 1683. Oltářní obraz odcizen v roce 1991; výzdoba kazatelny – cyklus evangelistů, jejich ikonografie.

    

(b) Děkanský kříž u Libušína (GPS – 50.1572072N, 14.0312058E). Zakreslen již na vojenském mapování z konce 18. století; na indikační skice stabilního katastru pomístní název – U Děkanského kříže. Úloha křížů při liturgii prosebných procesí a křížových dnů, na konci minulého roku se kříž skácel, letos za pomoci města Libušín obnoven jak kříž, tak malba korpusu ukřižovaného Krista.

(c) Kostel sv. Václava v Dřetovicích. Původně farní zaniklé obce Kralovice. Architektonický vývoj – nejstarší část románská loď (kvádříkové zdivo), kněžiště novější (gotické?), později přistavěna barokní věž s kasulovými okny. Cenné renesanční náhrobníky Pětipeských (1581, 1591 – heraldická výzdoba).

(d) Obraz sv. Františka Saleského. V roce 1991 byl při loupeži v dřetovickém kostele vážně poškozen. Při jeho restaurování v roce 1993 se odhalily další okolnosti vzniku oltáře. Ten podle nápisu na rubu originálního plátna dal v roce 1685 zhotovit Maxmilián Ras na památku své zesnulé matky Doroty – plátno se sv. Dorotou bylo umístěno v nástavci oltáře. Jedná se o znamenité barokní dílo neznámého – patrně pražského malíře – druhé poloviny 17. století. Tématem obrazu je posvátný okamžik, kdy se sv. František Saleský stává terciářem řádu pavlánů (podle tradice tohoto řádu prý nejvýznamnějším). Malíř zde vycházel patrně z nějaké dobové grafické předlohy, výtvarnou obdobu jsme zatím ve fondu českého barokního umění nenalezli. Zajímavá je i symbolika – zářící kotouč nad postavou sv. Františka z Pauly, s nápisem AMOVR, který připomíná zásadní dílo sv. Františka Saleského --- TRAITE DE L'AMOUR DE DIEU (1616) --- (POJEDNÁNÍ O LÁSCE K BOHU), které je jedním z vrcholných děl francouzské mystické literatury 17. věku. Pozoruhodný je také nápis v knize života sv. Františka Saleského, kterou drží andílek ve spodní části, v české barokní tvorbě jde nikoliv o obvyklý latinský, německý nebo český text, ale o ojedinělý francouzský – Vise Jesus du quel la mort monstra combien l'amour est fort (Hleďme na Ježíše, jehož smrt ukazuje, jak silná je láska). A tak starý obraz „promluvil“ o svém vzniku (votivní obraz Maxmiliána Rase – vzpomínka na zesnulou matku), původu (kostel sv. Salvátora u zrušeného kláštera pavlánů v Praze), o umu neznámého pražského malíře, o bystrém a obětavém světci sv. Františku Saleském, význačném představiteli evropské kultury.  

 (e) Kostel sv. Lukáše ve Svárově. V jádře raně středověká památka (románská věž, kvádříkové zdivo). Studie Ing. arch. Evy Volfové – otázka románské apsidy. Umělecké zařízení kostela – hlavní oltářní architektura pochází z klášterního kostela bosých augustiniánů v Praze na Zderaze, původně oltář nesl obraz sv. Jana Nepomuckého, po zrušení kláštera získán do Svárova a zhotoven nový obraz sv. Lukáše od malíře Kuntze v roce 1790. Po roce 1990 kostel cílem rozsáhlé loupeže – zapálení oltáře a jeho zánik (zůstala jen oltářní menza s motivem umučení sv. Jana Nepomuckého). Dále byla věnována pozornost mariánskému oltáři s obrazem Panny Marie Ochranitelky, která pod svým pláštěm chrání světce a světice – v první řadě vyobrazena skupina  Čtrnácti svatých pomocníků v nouzi. Zmínka o nových vitrážích (Milan Knížák a Milan Perič).   

 K zapamatování • kostel sv. Jiří v Libušíně, jeho kněžiště a hlavní oltářní obraz z roku 1683 • kostel sv. Václava v Dřetovicích (ze skupiny raně středověkých kostelů v regionu) • obraz sv. Františka Saleského, prvotně v konventním kostele paulánů v Praze (sv. Salvátor), ojedinělé zobrazení světce v širokém regionu • kostel sv. Lukáše ve Svárově, raně středověká památka, původně bohatá umělecká výzdoba – hlavní oltář, ikonografie 14 svatých pomocníků v nouzi.   

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (17.) – V. V. Štech… stále inspirativní, k 50. výročí jeho úmrtí

Neznámý autor, V. V. Štech, kol. r. 1960

(a) V. V. Štech, nepřehlédnutelná osobnost českých dějin umění – autor stovky statí, řady zásadních publikací z oblasti dějin umění, badatel širokého „záběru“ (od pravěkého umění, přes baroko a umění 19. až po 20. století). Znalec památek Prahy (Klub za starou Prahu) řada pragensií. Břitký kritik, jeho polemiky s představiteli moderního umění po roce 1918 (např. Emil Filla).

(b) V. V. Štech se narodil v Slaném – * 31. 3. 1885 – v dodnes stojícím domě čp. 186 v Třebízského ul.. Jeho příchod na svět nebyl lehký – dítě pokřtěno okamžitě porodní bábou – čtyři dny poté zemřela na otravu krve jeho matka Anna, roz. Mrzílková – dcera Viléma Mrzílka z Lidic u Slaného (usedlost čp. 12). Podnětem pro téma přednášky se ostatně stal soubor fotografií Jana Čížka (* 1919, † 1990), který zaznamenal dvě návštěvy v Lidicích u Slaného – ve zmíněné usedlosti čp. 12 – u grafika Ladislava Čepeláka, jeho "žáka", který právě v Lidicích uspořádal dvě památná setkání s V. V. Štechem (20. 8. 1970, 13. 11. 1971), a to společně s prof. Antonínem Leopoldem, archeologem dr. Václavem Mouchou a dalšími členy Lužeckého kvarteta.

V. V. Štech v Lidicích u Slaného (1970)

(c)  Po roce 1918 se podílel na formování galerijní práce v nové republice, jako jeden z poradců stál při nákupu uměleckých děl z Francie v roce 1923 – například socha Herakla (Lučišníka) od Emile Antoina Bourdella. Začíná publikovat – jeho kniha o sochaři J. V. Myslbekovi vyšla den po Myslbekově smrti († 2. 6. 1922) – osobnost, ke které se V. V. Štech vracel v dalších monografiích (ta poslední vyšla v roce 1954). Zmíněna současná aféra studentů a vedení Akademie výtvarných umění ohledně ponechání Myslbekova Krucifixu na původním místě.

(d) Štechova základní práce o barokním umění – spoluautorství výstavy Pražské baroko (1938) a zejména jeho nedokončené dílo Československé sochařství a malířství nové doby (1939). V této souvislosti uveden kostel v Cítolibech – jeho sice mylné připsání hlavního oltářního obrazu Kázání sv. Jakuba Petru Brandlovi, nicméně stále inspirující výtvarný rozbor díla pravého autora – V. V. Reinera. Takto Štechův přínos zhodnotil autor poslední monografie o malíři Reinerovi Pavel Preiss (2013).

(e) Internace v koncentračním táboře Dachau a Buchenwaldu; zde vězněn se svými výtvarnými polemiky. Jak pronesl Josef Čapek v samotném lágru… Ten osud je ale prevít! Tři lidi, kteří se na světě nejvíc nenávidí: Filla, Čapek a Štech – a on nás dá do jednoho koncentráku…                 

(f) Dvě základní práce V. V. Štecha – Italská renesanční plastika (1960) a Rembrandt (1966) – se týkají dvou osobností, ke kterým se Štech vracel po celý život – Donatellovi a Rembrandtovi. Pozornost věnována Rembrandtově monografii, ve které V. V. Štech rozpoznal, že tradované Rembrandtovo autorství u fragmentu obrazu Zvěstování Panny Marie ze sbírek Národní galerie není na místě – jedná se sice o kvalitní, ale dílenskou práci některého z Rembrandtových žáků. Později byl obraz připsán Willemu Drostovi (* 1633, † 1659). Tím, že Rembrandt opatřil žákovo dílo svou signaturou – osvědčil kvalitu obrazu.   

Willem Drost, Zvěstování Panně Marii (fragment), NG Praha

(g) Před odchodem na věčnost napsal dvě knihy vzpomínek – V zamlženém zrcadle (1967) a Za plotem domova (1970). Třetí díl, který byl dokončen v roce 1973, zůstal v rukopise. 

(h) Na konci života se stále více vrací do svého kraje (zmíněné návštěvy v Lidicích u Slaného), bojuje za záchranu Slánské hory, viz jeho stať – Technika proti člověku (Literární noviny, 4. 3. 1967); aktuální pojednání i do této doby.

(ch) Pochován na slánském hřbitově, čestný občan města Slaného – Jaroslav Seifert, Píseň o rodné zemi, nad rakví promluvil historik umění O. J. Blažíček, kytice měla národní barvy – červenou a bílou.

(i) Jeho uměleckohistorický odkaz je v lecčems aktuální i dnes, svědčí o tom i výstava Nové realismy v Galerii hlavního města Prahy, kde je vystavena busta V. V. Štecha od Otto Gutfreunda z roku 1918.

K zapamatování • základní práce V. V. Štecha – Československé sochařství a malířství nové doby (1939), Italská renesanční plastika (1960), Rembrandt (1966) • Stať Technika proti člověku (1967).

Vojtěch Sedláček, V. V. Štech, 85. narozeniny

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem

Staré umění okolo nás (16.) – Františkánský klášter v Slaném (2. část)

Jan Václav Spitzer, sv. Ludvík z Tolouse, 1766 detail obrazu v průběhu obnovy (dříve ve slánském františkánském klášteře, dnes Vlastivědné muzeum v Slaném)

(a) Význam slánského františkánského kláštera – zachovala se řada uměleckých děl (soubor obrazů J. V. Spitzer), obnova sochařské galerie v aleji, jen částečně též vybavení konventního kostela Nejsv. Trojice. Výtvarné artefakty dokumentující františkánskou spiritualitu v baroku.  

(b) Bývalá chórová kaple v místnosti za varhanami nad hlavním oltářem. Chórové lavice (1776, autor fr. Benedikt Šlechta, † 1789 v Hájku, pochován na hřbitově ve Svárově) se soudobým obrazem Korunování Panny Marie); k lavicím patřil od stejného řezbáře otočný pulpit (badalone), na kterém se nacházely knihy pro denní modlitbu církve. Součástí chórové kaple bylo skříňové nekrologium (1660, restaurované, v současné době v expozici Vlastivědného muzea v Slaném) – připomínka sedmi františkánů z kláštera zemřelých při morové epidemii v roce 1680, slánští misionáři P. Joachym Růžička „Smečenský“ († 1709, Rhodos), P. Thomas Rhon († 1713, Iskenderun), P. Rochus Wohnsiedler († 1744) ve slánském klášteře krátce  působil jako lektor teologického studia v roce 1722. Později misionář v Číně, kam odjel společně s několika německými františkány, kteří působili v provincii Šen-si (viz zmínka v knize – Vladimír Liščák, Františkánské misie v Číně, Praha 2015).    

 (c) „Františkánské nebe“ – kolekce obrazů Jana Václava Spitzera († 1773) z refektáře kláštera – sv. František z Assisi, Antonín Paduánský, sv. Bonaventura, sv. Ludvík z Tolouse, sv. Jan Kapistránský, sv. Didac, sv. Paschal Baylonský a sv. Petr z Alkantary, všechny zhotoveny v roce 1766. Svým způsobem nezávislý objev obrazů v depozitáři slánského muzea a objev kreseb J. V. Spitzera v pražském archivu. V roce 1950 při zrušení kláštera zachráněny, v letech 2005–2009 postupně péčí města Slaného opraveny; dnes ve sbírkách slánského muzea. Přiblížení práce restaurátorek akad. mal. Lenky Helfertové a akad. mal. Markéty Pavlíkové. V refektáři umístěny další tři oválné obrazy – sv. Bernardina Sienského, bl. Kvida Kortonského a sv. Daniela a druhů mučedníků. Porovnání s obdobnou výzdobou rakouských klášterů – Eisenstadt, Schwaz.         

 (d) Oltář sv. Kříže v konventním kostele, původně s milostnou sochou Piety, která se dnes nachází na bočním novogotickém oltáři v kostele sv. Gotharda, kde byla deponována po zrušení kláštera po roce 1950. Pozornost byla věnována řezbářské práci Tadeáše Ratajského († 1786), který zhotovil v roce 1771 oltářní mřížku. Rovněž byla zmíněna otázka se zachováním oltářní architektury, jejíž horní část musela být s ohledem na havárii snesena a zatím deponována.            

(e) Barokní sochařská výzdoba v lipové aleji – první sochou, která byla v aleji vztyčena v době založení lipové aleje (1728), byla skulptura Panny Marie Bolestné. Následovaly sochy sv. Františka z Assisi a sv. Antonína Paduánského (1734), v roce 1737 přibyly další tři – socha Salvátora, sv. Bonaventury a sv. Petra z Alkantary. Skulptury byly v roce 1891 přemístěny na předdvoří konventu, tehdy jich bylo již jen pět (chybí sv. Petr z Alkantary), opravena socha Panny Marie Bolestné, ostatní nahrazeny kopiemi, které zhotovil slánský sochaře Adolf Havel. V roce 2011 dalo město opravit sochu sv. Antonína Paduánského, umístilo ji na mostek před kostelem sv. Gotharda; přičemž sochy Panny Marie Bolestné, sv. Františka z Assisi, sv. Bonaventury byly následně rovněž restaurovány a situovány do aleje, bylo tak alespoň částečně rehabilitováno vnější prostředí bývalého františkánského kláštera. Při prezentaci aleje byla věnována pozornost vlastnímu restaurování soch (akad. socha Jan Turský a akad. soch. Václav Štochl), v případě opravy sochy sv. Františka bylo poukázáno na nezbytné vakuové zpevnění kamene (použit měkký mšenský pískovec) v ateliéru akad. soch. Jarmila Plachého v Blince u Kolína. Ocenění obnovené aleje v soutěži MÁ VLAST cestami proměn 2018/2019.

sv. František od Adolfa Havla v aleji ke klášteru v Slaném, rehabilitace veřejného prostoru  

K zapamatování •• úloha chórové kaple – duchovní srdce řeholní komunity • skříňové nekrologium a jeho ikonografie • františkánské nebe ve Slaném, kolekce obrazů františkánských světců od J. V. Spitzera • sochařská galerie pod širým nebem – obnovená kolekce soch v aleji před slánským klášterem, význam sochařských artefaktů ve veřejném prostoru •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Exkurze (2.) --- Františkánský klášter v Hájku

Dějiny františkánského kláštera v Hájku měla na programu akademie na dvou setkáních (1.), (2). Nyní se sem posluchači rozjeli na exkurzi. Na počátku byla připomenuta historie konventu a poté v duchu františkánské spirituality recitována Píseň bratra slunce (Píseň tvorstva) v překladu Jaroslava Pokorného (1964), sv. František chvalozpěv složil ke cti s slávě Boží, když byl nemocen a ležel u sv. Damiána v Assisi. Následovala prohlídka ambitu kláštera, vlastní hájecké lorety a nakonec i okolí. V refektáři vyjadřovala františkánskou zbožnost kopie kříže z kostelíka u sv. Damiána.  I přes probíhající opravu západní fasády ambitu, která přece jen negativně poznamenala průběh exkurze, odcházeli posluchači akademie plni dojmů a poznatků, které navázaly na výklad v učebně. 

Fotografie z exkurze k nahlédnutí zde 

      

Staré umění okolo nás (15.) – Františkánský klášter v Slaném (1. část)

Josef Krejza, Ráno ve slánském františkánském kostele, po roce 1935, detail

(a) Význam slánského františkánského kláštera (založen 1655) v porovnání s františkánským konventem v Hájku (založen 1659). Slánský svým způsobem reprezentoval zejména zakladatele Bernarda Ignáce z Martinic – významnou osobnost pobělohorských Čech (třetina jeho srdce po smrti uložena ve schránce v loretánské kapli). Sakralizace krajiny – Martinicův trojúhelník: Loreta (1657) – Tři kříže na Slánské hoře (1662) – Boží hrob nad Kvíčkem (1665).    

(b) Výročí založení slánského kláštera v Slaném v roce 2005. Cílem bylo zpřítomnit život v bývalém františkánském klášteře, v té době již karmelitánském, připomenout jména františkánů, kteří měli k tomuto místu vztah (Bernard Sannig), veřejnosti představit některé klášterní památky na výstavě ve slánském muzeu. Tehdy byla vydána publikace o slánském klášteře, v souvislosti s výročím konventu proběhl také druhý ročník Slánských rozhovorů věnovaných Itálii, a to v refektáři kláštera. Na konferenci také vystoupil italský bohemista Alessandro Catalano s příspěvkem Příběh jednoho mýtu Bernard Ignác z Martinic – kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu – jezuité (viz studijní literatura). Tehdy také vznikla studie o slánské františkánské knihovně (Jan Kašpar, Fond knihovny bývalého konventu františkánů ve Slaném, Slánský obzor, 2007), poté řada dílčích zjištění, restaurování obrazů z kláštera atd.         

 (c) Architektura kláštera (od roku 1655) a přestavba kostela po požáru v roce 1665. Nová zjištění ohledně působení italských stavitelů a kameníků v Slaném – Dominik Pinket, Domenico Orsi (Ursus), Jan Batista Allio, vztah ke slánským řemeslníkům, kteří budovali klášter – v matrikách doložena kmotrovská účast na řadě křtů, popřípadě svědecká při svatbách. Důvtipné řešení architekta, patrně Domenica Orsiho, kvalita kamenických prací pod vedením J. B. Allia (profilace kamenných soklů pilastrů v interiéru, venkovní portály a okna).   

      

(d) Slánská loretánská kaple a její význam ve skupině loret „klasického typu“ – kopie originálu z italského Loreta, a to včetně renesančního sochařského opláštění. Základní ikonografické rozložení (Sibyly, proroci, náměty ze života Panny Marie – viz Slánské rozhovory 2019, Loretánská zastavení). Polemika s názorem Jana Bukovského, autorem základní publikace o loretách v Čechách a na Moravě, který u slánské lorety konstatoval chybnou aplikaci centrální perspektivy. Pozoruhodnost – erb papeže Lva X. na slánské santa case a znak Cosima de´Medici – diamantový prsten a tři pštrosí pera. Detektivní pátrání po slánské loretánské Madoně, která byla po požáru předána do Fulneku jako duchovní základ tamní zamýšlené lorety dokončené v roce 1683.         

(e) Vše se mění – interiér slánského klášterního kostela kdysi a dnes. Zásadní vizuální změna podoby interiéru po násilném uzavření kláštera v roce 1950 a opravě po roce 1970. Dnes v podstatě architektonická skořápka nad loretánskou kaplí, bílé stěny, zanikla klihová nástěnná dekorativní malba, přesuny oltářů sv. Františka a sv. Antonína.  

(g) Barokní obraz Porciunkule ze slánského kláštera. Původně na oltáři v jižní apsidě, který zachránili a dali obnovit bosí karmelitáni, kteří získali klášter v roce 1996 a působí zde dodnes. Ke slánskému obrazu doložena řada analogií – obrazy Porciunkule v klášterním kostele Panny Marie Sněžné v Praze, u kapucínů na Hradčanech v kostele Panny Marie Andělské, v Břevnově v konventní kapli školských sester sv. Františka nebo v Českém Krumlově v minoritském klášteře sv. Františka a klášteře klarisek sv. Kláry (Porciunkule – malá kaple pod klenbou baziliky Panny Marie Andělské – podle legend se sv. František pro svou zvláštní úctu k přesvaté Panně pečlivě staral o tento kostelík zasvěcený Panně Marii Andělské, nazývaný také Porciunkule. Zde se také se svými bratry usadil, když se vrátil z Říma. Zde spolu se svatou Klárou založil druhý františkánský řád a zde také zemřel. Oltáře souvisí s porciunkulskými odpustky, které podle tradice sv. František obdržel od papeže Honoria III., jež pak následující papežové potvrdili a rozšířili i na další františkánské kostely. Proto také porciunkulské pouti 2. srpna na řadě míst s františkánskými nebo kapucínskými kostely – Jindřichův Hradec, Opočno atd.).

Obraz Porciunkule ze slánského františkánského kláštera

 K zapamatování •• založení slánského kláštera a jeho význam pro raně barokní architekturu v regionu • porovnání poslání klášterů v Hájku a Slaném během věků (reprezentativní funkce a poutní potenciál, záměr a realita) • italští stavitelé a řemeslníci v Slaném, spolupráce, přátelské rodinné vazby • Co je to Porciunkule? •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

J. J. Heinsch, sv. Antonín Paduánský a sv. František (1691) oltářní obrazy ze slánského kláštera