(3.) Družec – mariánské poutní místo (27. 10. 2025)

Družec, kostel Nanebevzetí Panny Marie – areál hřbitova (2020)

(a) Družecká madona --- poznámky na okraj výstavy Nad slunce krásnější v Západočeské galerii (2020/2021); na této výstavě prezentována také Madona družecká, ale mimo katalog vystavených děl (škoda). Pro vřazení družecké sochy do kontextu české gotické plastiky věnována pozornost českému krásnému slohu – výraz „český“ teritoriální, nikoliv etnický; tato díla vytvořili spíše německy mluvící sochaři. Zmíněn vliv arcibiskupa Jana z Jenštejna († 1400) a jeho duchovního prostředí. Úcta ke krásnoslohým madonám připomenuta vyznáním salcburského řeholníka – Tvá krása všechnu krásu překonává, ty jsi všech andělů Paní (z katalogu výstavy Krásné madony, Salcburk litý kámen kolem roku 1400, která proběhla v Národní galerii 2019/2020). Zmíněno kritické hodnocení památek krásného slohu z úst reformátorů – Matěj z Janova, Jan Hus, který upozornil, že artismus krásných madon odvádí pozornost od Krista, a to nejen kvůli estetické libosti, ale i kvůli někdy až smyslným představám. Na obrazových příkladech naznačena geneze slohu – průnik parléřovského sochařství a malířského díla Mistra Třeboňského oltáře. Demonstrován slohový výraz – všude proniká dekorativní tendence, která zbavuje i tragická témata (pieta) hloubek beznaděje a převádí je na pomezí hry (tak poznamenává český kunsthistorik Albert Kutal, 1962).

Madone ze Družce a Plzeňská madona --- porovnání 

Σ Družecká madona (Assumpta) je nejstarší mariánskou gotickou plastikou v regionu, svým slohovým pojednáním a ikonografií má blízko k Plzeňské madoně (byť zrcadlově obrácena, malého Ježíška drží v pravé ruce). V případě družecké památky se však jedná o madonu na půlměsíci (Assumptu), u Plzeňské madony tomu tak není. Byl připomenut vztah k pražské katedrále sv. Víta (jak před časem naznačila Milena Bártlová). Restaurování Družecké madony proběhlo v letech 1995–1996 (akad. mal. Markéta Pavlíková, památka byla hodně poškozená, konstatováno, že hlavička Ježíška je novější, nahrazená někdy po roce 1940 starší, slohově nevhodnou a již také nepůvodní).

Restaurování Družecké madony

(b) Dva příklady ohlasu gotických madon v české poezii --- uvedena sbírka básní Ladislava Stehlíka Madoně, vyznání jihočeského poutníka sochám a obrazům gotických jihočeských madon v těžké době válečné (vyšla v roce 1944). A pak proslulá báseň Jaroslava Seiferta Prsten Třeboňské madoně (1966).

(c) Druhý život Družecké madony v baroku ---zpráva o putování k Družecké madoně v roce 1677 podle záznamů tehdejšího faráře Václava Alexia Zelenky. Barokní pověst o „zkamenělci“, příběh, který se objevuje ve zkratce na barokních grafikách, obrazech. Ohlas úcty k Družecké Panně Marii v okolí (oltář v kostele sv. Štěpána v Pcherách, vyobrazení v ambitech mariánského poutního kostela na Bílé hoře, na sochařské výzdobě baziliky na Svaté Hoře u Příbrami.

Družecká madona – barokní obraz a grafika 

(d) Barokní oltář ve Družci a další zařízení  --- jeho restaurování, návrat k raně baroknímu řešení kolem roku 1690 (zlato-černá kombinace, práce umělecké pozlacovačky Ivany Rašpličkové). Raně barokní dekor --- tzv. boltcový ornament. Sochy sv. Rocha a sv. Šebestiána („moroví patroni“). Prezentována proměna vzhledu architektury oltáře od raného do vrcholného baroku (barevnost, odstraněn baldachýn, dnes v kněžišti).

(f) Kamenické práce – kameníci z Dokes a okolí (otevřeny lomy, pískovec žehrovák), vzorem pro kamenné hlavice na průčelí družeckého kostela štukové hlavice v interiéru klášterního kostela františkánů v Slaném (stejný stavebník – Bernard Ignác z Martinic). Cenný náhrobník Alžběty Artmanové (Hartmanové) z Velké Dobré († 1721) ve tvaru srdce, mariánský sloup na návsi – dílo dokeského kameníka Krana (Grana).

(e) Vojtěch Sucharda – pamětní deska v předsíni kostela připomíná předčasně zemřelého teologa a spisovatele premonstráta Ludolfa Františka Czermina, který zemřel 1. 6. 1943 v sanatoriu v Jevíčku. Desku Vojty Suchardy požehnal v roce 1944 strahovský opat Stanislav Bohuslav Jarolímek († 1951); v katalogu děl na souborné Suchardově výstavě v roce 1977 není družecká pozoruhodná památka uvedena.

Vojtěch Sucharda, pamětní deska Ludolfa Czermina (1944)

--- Paměť krajiny (3.) --- klášter premonstrátek v Doksanech (16. 10. 2025)

Mariánský sloup v areálu kláštera (1684)

Třetí setkání postgraduálního společenství absolventů kladenské univerzity třetího věku, staré umění okolo nás – v rámci projektu Paměť krajiny – navázalo na přednášku o působení kláštera premonstrátek v Doksanech na Slánsku (Kmetiněves, Černuc, Sazená, Ředhošť). Průvodcem byl Lukáš Stejskal, student kunsthistorie na KTF UK Praha. Jeho výklad byl vynikající. Účastníci tak měli možnost se nejen dozvědět mnohé o dějinách doksanského kláštera, ale i řadu informací o památkách v areálu; příští rok tomu bude 400 let, kdy zde byly ochraňovány ostatky sv. Norberta před jejich uložením ve strahovském klášteře. Při prohlídce konventního kostela bylo připomenuto, že některé „nepotřebné“ barokní památky, konkrétně rozměrné oltáře, byly odsud při instalaci nových barokních oltářů převezeny do kostelů v Ředhošti a Kmetiněvsi, které byly ve správě doksanského kláštera. Potěšila i aktivita farnosti, a to nejen opravou barokních lavic, ale i instalací malého muzea. Poděkování patří Daně  Kasnerové a Dobroslavě Šrámkové, které tento seminář "postgraduálu" dohodly s tamní farností.  Obrazová reportáž zde  (Vladimír Přibyl)

Pohled na horní část hlavního oltáře s obrazem Petra Brandla

(2.) Krajina v perspektivě Velikonoc --- areál kostela Navštívení Panny Marie v Pálečku, kostnice (13. 10. 2025)

Kostnice u kostela Navštívení Panny Marie v Pálečku, kol. r. 1778 

V druhém cyklu oboru STARÉ UMĚNÍ OKOLO NÁS logicky navazujeme na přednášku z prvního běhu, ale ne zcela. Obsah přednášky, kromě popisu interiéru kostnice u kostela v Pálečku, jsme nově doplnili o popis a základní interpretaci barokního obrazu Nebeského Jeruzaléma – svým způsobem vhodné dušičkové téma do podzimních dní. I na našem blogu mu věnujeme větší pozornost.

Obraz Nebeský Jeruzalém, původně ve Smečně, 1757

Obraz Nebeského Jeruzaléma ze Smečna. Do děje obrazu nás uvádí německy psaný „prolog“– svitek, který drží anděl v levé spodní části plátna. Ten obsahuje i jakousi instruktáž o pořadí čtení každého z biblických citátů doprovázejících jednotlivé události a úseky malby. Dominantu díla představuje Nebeský Jeruzalém – Město „shůry“, které apoštol sv. Pavel označuje jako naši matku a dědičku Božích zaslíbení (Gal. 4, 24-31). Ve Zjevení sv. Jana je Nebeský Jeruzalém barvitě popisován (Zj. 21-22), což bylo již od středověku různým způsobem výtvarně interpretováno. Na smečenském obraze je pojato zaslíbené Město jako posvátný okrsek, který tradičně obklopují hradby s branami. V jeho středu trůní Kristus s Duchem svatým a Bohem Otcem, po jeho pravici je usazena Panna Maria, po levici sv. Josef, poté apoštolové a nad nimi šiky andělů a cherubů; následují hierarchicky uspořádané sektory se svatými. Nebeský Jeruzalém spatřujeme na obraze ještě jednou, a to na mořském horizontu, kam také odplouvají lodě s vyvolenými. Ostatně celá spodní část dokládá dvě životní poutě, první k oslavení ve věčném Městě a druhou k věčnému zatracení; můžeme jej také chápat jako ilustraci k výkladu církevní nauky v polovině 18. věku. 

Spodní část obrazu je vertikálně rozdělena na dva úseky: na vykoupení (očistec a následné putování do Města) a zatracení (peklo), na oddíly věčného světla (slunce) a věčné tmy (měsíc). Je zde zobrazeno učení o dvou cestách, o dobrém a zlém jednání. Vlevo umístěná cesta ctnosti, přímá a dokonalá, spočívá v konání spravedlnosti, věrnosti pravdě a v hledání pokoje. Po ní stoupají shrbení poutníci, na jejím konci leží zakryté mrtvé tělo se dvěma andílky a podél ji lemují personifikace ctností (např. Pokora, Láska, Nevinnost, Mírnost, Horlivost). Při levém okraji namaloval neznámý autor očistec, odkud se po čase lidská duše dostane na loď a popluje k věčnému Městu. Druhý směr je cestou zla, je to pouť ke smrti a jen pošetilci po ní jdou. Lemují ji alegorické postavy sedmi hlavních hříchů. Uvádí je jezuitský spisovatel a básník Bedřich Bridel ve svém veršovaném katechismu: „Sedm jestiť hlavních hříchův. První jmenujeme pejchu a druhý lakomství sluje, třetí smilstvo následuje. Čtvrtý – závist, pátý obžerství, šestý – hněv, s sedmou leností, kdož tyto hříchy páchati bude, radosti věčné nedojde.“ Vedle uvedených dvou možností, způsobů morálního počínání lidí, které vysvětluje již Starý zákon, nabízí Církev cestu vítěznou, cestu kříže. Průvodcem na ní je sám Ježíš, nový Mojžíš, který vyzývá k následování (Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde: kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Mt. 16, 24). Věřící, který je na obraze zachycen, jak stoupá se svým křížem, je posilován dary Ducha svatého (dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží) – na obraze sedm schodů vedoucích do chrámu Církve, kde je oltář s Ukřižovaným vykupitelem lidstva a před ním v monstranci Nejsvětější svátost – Tělo Páně. Poutník zde sice ztrácí život časný, ale ve společenství anděla Strážce a archanděla Michaela, který od něj zahání ďábla, nalézá život věčný. Sedm sloupů glorietu pak reprezentuje sedm svátostí (křest, biřmování, manželství, zpověď, svátost kněžství, pomazání nemocných a eucharistie), které církev uděluje. Na střeše glorietu trůní papež, nástupce sv. Petra a náměstek Kristův na zemi.

Obraz byl v roce 1822 uveden v inventáři smečenského kostela a později se delší dobu nacházel na děkanství. Předpokládáme, že toto ikonograficky zajímavé dílo souvisí s působením významné kněžské osobnosti P. Antonína Františka Josefa z Blanckenfeldu (ve Smečně od roku 1750, † 1781), známého kazatele, který se v roce 1760 stal i vikářem slánským. Plátno představuje v regionu dílo svým námětem skutečně ojedinělé a vypovídá o výtvarném zpracování představ, jak se jevily baroknímu člověku, když rozjímal o smyslu života časného i věčného.