Staré umění okolo nás (35.) – Paralipomena, aneb na co se v našem cyklu zatím nedostalo

(a.) Boží hrob u Slaného. Tato památka patří mezi nejvýznamnější historizující stavby na našem území vůbec. Jejím stavebníkem byl Bernard Ignác z Martinic, který usiloval o to, aby měli obyvatelé města před očima významné okamžiky křesťanské víry, momenty ze života Spasitele: Zvěstování Panny Marie – loreta ve františkánském klášterním kostele (1655), Ukřižování – kříže kalvárie na Slánské hoře (1662), Zmrtvýchvstání Krista – Boží hrob nad Kvíčkem (1665). Slánský Boží hrob upoutá snahou o přesné napodobení tehdejší svatyně v Jeruzalémě. V této souvislosti „listovali“ posluchači památným pojednáním františkána Bernardina Amica (Trattato delle Piante & Imagini de i sacri edificii di Terra Santa) z roku 1620, ve kterém je zachycen vzhled kaple Božího hrobu v Jeruzalémě v době nastávajícího baroku. Je zřejmé, že architekt slánské památky měl po ruce přesnější plány, neboť tato svatyně nese řadu dalších detailů, které se objevují na grafických listech 17. a 18. věku. Boží hrob v Jeruzalémě byl přestavěn ještě na počátku 19. století, takže starší podobu – středověkou a barokní – „reprezentuje“ právě slánská památka. A ta se ostatně stala i vzorem pro další naše svatyně 17. a 18. století. Její téměř přesnou kopii najdeme v Drahorazi u Kopidlna (1695–1698) a v nepatrných obměnách na poutním místě sv. Anny na Vršíčku u Horšovského Týna (1696–1697). Ke kapli na Kvíčku jistě odkazovali stavebníci votické (1686–1688) a snad i pičínské kaple (do 1731). Skupinu uzavřela kaple Božího hrobu na pražském Petříně (1736–1737), jež se podle archivních pramenů vrátila přímo k formám kaple ve Slaném.  O Boží hrob nad Kvíčkem se zpočátku starali slánští františkáni – poustevníci, nicméně obydlí poustevníka (patrně dřevěné) zaniklo před rokem 1840. Známe však dvě jména – fr. Franciscus Zeležinský († 17. března 1730), Polák z Varšavy, 13 let pobýval v poustevně u Božího hrobu a fr. Adalbertus Zima († 19. září 1745), rodák z Prahy, zemřel ve věku 62 let. Oba jsou pochováni v kryptě u lorety ve slánském konventu.           

(b.) Barokní lavice v kostele Povýšení sv. Kříže v Buštěhradě a jejich výzdoba. Významná barokní památka, která byla do Buštěhradu přenesena ze zámku v Zákupech. Upoutá skvělá práce truhláře, který na ně aplikoval boltcový ornament. Jejich objednavatel chtěl mít po jejich stranách heraldickou výzdobu. Právě její rozbor je důležitý pro dataci lavic. Nejpravděpodobnější se jeví, že erby zadal Julius František Sasko-Lauenburský († 1689), a to patrně v souvislosti se sňatkem s Marií Hedvikou Augustou, hraběnkou ze Sulzbachu, svátost manželství přijali v Sulzbachu dne 9. 4. 1668. Julius František Sasko-Lauenburský se zasadil o přestavbu zámku v Zákupech, a to včetně zařízení nové zámecké kaple sv. Františka, která byla zbudována v letech 1674 a 1675. Malířská díla tehdy dodal Kristián Hoffmann, přičemž se výslovně uvádí, že sedadla (lavice) byla pomalována. Jejich časovému vročení (1674/1675) odpovídá i řezbářské pojednání (boltcový ornament, motiv penízků na předních lavicích), vlastní malba na čelech je pak dílem zmíněného umělce Kristiána Hoffmanna. Ikonograficky zcela ojedinělé jsou náměty zhotovené na čelech lavic – oba ze života sv. Františka – tak, jak je zaznamenal v legendě sv. Bonaventura – Obrácení bratra Pacifika (Legenda maior IV 9,1-9) a Kázání sv. Františka v Gaetě (Legenda maior XII 6,1-5).

(c.) Mariánské Tuřany u Slaného. Poměrně nenáročná architektura s kdysi pozoruhodným barokním zařízením, které však bylo z velké části zničeno po roce 1990 (hlavní oltář), část památek se naštěstí podařilo zachránit a jsou uloženy v církevním depozitáři. Připomenuta byla osobnost spisovatele Václava Beneše Třebízského (* 1840, † 1884) jako stále nedoceněného interpreta kulturního dědictví kraje (jeho vztah k památkám). Posluchače nepochybně upoutala i pozdně gotická plastika uctívaná při poutích – Panna Maria Tuřanská (po roce 1500) – líbezná, byť poněkud rustikálněji pojatá, která byla v baroku obohacena o korunky a žezlo. V duchu barokní zbožnosti byla postupně zhotovena a darována kolekce šatiček, které ozdobily mince a svátostky. Byl naznačen vznik tohoto poutního místa, kdy do nedalekého mariánského Družce přicházejí poutníci již kolem poloviny 17. století, přičemž Tuřany u Slaného získávají ohlas až po odvrácení tureckého nebezpečí na sklonku 17. století. Vznik tohoto poutního místa souvisí s pohnutými osudy Slánska doby pobělohorské. A právě Václav Beneš Třebízský působivě zpracoval pověst (1881) o osudu konvertity Odolena Pětipeského, který po nuceném odchodu ze země a následném zjištění hrůz, které způsobili Švédové na Slánsku, se obrátil a vydal se bojovat s Turky. Později byl uvržen do vězení, kde jej spoluvězeň starý Podpěra zapřísahá, aby se utekl k Panně Marii Tuřanské. Pro Slánsko to však znamenalo víc než návrat konvertity. Událo se tak potřebné smíření s pobělohorskou minulostí slánského kraje, které mohla uskutečnit jen Matka nebes. A tak, jestliže smečenský děkan ještě v roce 1677 nenalézá na území smečenském žádné zázračné sochy, již v roce 1700 děkan Mayerhoffer sděluje, že k soše Panny Marie v kostele tuřanském jest obzvláštní pobožnost a sběh lidí již zakořeněný o všech svátcích Panny Marie, i bývají tam služby Boží za velikého účastenství lidu. Patronátní právo měli v Tuřanech Martinicové, kteří se zde často zúčastňovali církevních slavností.

(d.) Kostel sv. Víta a fara v Kvílicích představuje jedinečný doklad novorománské stavby, která nahradila raně středověký kostel, který 13. května 1884 vyhořel po zásahu blesku. Architektem svatyně byl slánský stavitel Rudolf Štech, přičemž tato památka je jedna z jeho prvních archivně doložených prací; stavba probíhala v letech 1886–1887. V této souvislosti byly zmíněny některé významné Štechovy stavby v Slaném z té doby (Okresní hospodářská záložna v Šultysově ul. čp. 518 z roku 1888, zde malby Mikoláše Alše, nebo dům JUDr. Karla Horlivého, Wilsonova ul. č. 521 z roku 1884). Po roce 1890 je Rudolf Štech činný v Plzni, kde v roce 1908 tragicky umírá. Rudolf Štech v Kvílicích vycházel ze vzorů románské architektury, ale byla zde i jeho pozoruhodná výtvarná licence, například při pojednání sloupů nesoucích kruchtu, podoba oltářních architektur, kazatelny. Škoda je zániku dvou oltářních obrazů od Ferdinanda Velce, autora proslulého soupisu památek Slánska (1904), ale i malíře, který studoval v Mnichově. 

Zmíněna byla i farní budova (čp. 1) postavená podle plánu Achilla Wolfa († 1891, hraběcí architekt Clam-Martiniců, úpravy kostela sv. Václava v Ovčárech, sv. Jana Křtitele v Ledcích); ten plány zhotovil v roce 1882, realizoval pražský stavitel Gustav Šámal († 1905), který zakázku dokončil v roce 1883. Faru zdobí socha sv. Víta od pražského sochaře Josefa Maudra (* 1854, † 1920).

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (34.) – Benediktinské umění (2. část, barok na Kladně)

(a.) Zaniklé benediktinské „drobnosti“. Připomenuto založení Rozdělova břevnovským opatem Štěpánem Rautenstrauchem osb († 1785) – půdorys rozdělovské návsi na mapě stabilního katastru. Řada nových osadníků přišla tehdy na Kladensko z Broumovska nebo Policka. Připomínka hranic benediktinského panství – mezníky z roku 1741 v rozdělovském lese (po roce 1990 většina z nich odcizena).

(b.) Poznávání kladenského baroku, břevnovský arciopat Anastáz Opasek. Mnohé o benediktinech na Kladně zaznamenal kladenský farář Josef Mottl (Kladno, město a statek v pražském kraji, 1856). Po zboření starého kostela (1897) se některé památky dostaly do sbírek kladenského muzea. Znovuobjeveny byly před rokem 1989 (výstava Ze sbírek starého umění v kladenském muzeu 1993), poté vystaveny na výstavě Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově v roce 1993 (plastiky Karla Josefa Hiernleho atd.). Spolupráce s břevnovským arciopatem Anastázem Opaskem osb († 1999), který zahajoval na Kladně výstavu Monumenta Rediviva (1993) a později také stál za umístěním benediktinského kříže na průčelí rozdělovského kostela v rámci svatovojtěšského milénia (1997). V roce 2000 ve spolupráci s okresním archivářem Stanislavem Krajníkem studie Pod ochranou benediktinského kříže (Benediktinský opat Benno Löbl – stavebník baroku na Kladně).            

(c.) Rezidence břevnovských benediktinů na Kladně, opatská kaple sv. Vavřince. Fresková výzdoba od Jana Karla Kováře – dvě události ze života jáhna sv. Vavřince – okamžik, kdy Vavřinec potkává papeže Sixta II., který je odváděn biřici do vězení. Při tomto setkání předpovídá svému věrnému jáhnu Vavřincovi mučednickou smrt. Toto varování se vyplnilo a Vavřinec byl mučen a upálen na roštu, když císaře Valeriána urazil tím, že mu vydal skutečný poklad církve, který pro něho představovali chudí a nemocní. Tento výjev pokrývá druhou polovinu kopule. Na vrcholu klenby se uplatňuje Nejsvětější Trojice. Za pozornost stojí i dynamicky ztvárněné edikuly s figurami andělů, zapadající do celkového Dientzenhoferova záměru rozšířit reálný prostor o iluzivní malbu architektury. V kapli proběhly před rokem 2000 rozsáhlé restaurátorské práce, které směřovaly k obnově původní úpravy. Oltář svatého Vavřince – architektura od truhláře Jana Sichtmüllera; sochy sv. Benedikta a bl. Vintíře od Karla Josefa Hiernla. Oltářní obraz namaloval František Lichtenreiter; vše z roku 1740.  

(d.) Mariánské sousoší (1741). Skutečným vrcholem výtvarného dění na Kladně za opata Bennona Löbla se stalo mariánské sousoší. Samotné statui předcházel podle tehdejších zvyklostí ukázkový model, který vznikl patrně v roce 1739, tedy ještě před vlastním započetím prací. Architekturu navrhl Kilián Ignác Dientzenhofer, sochařské práce prováděl Karel Josef Hiernle. Rozvinutý sokl zhotovil kamenický mistr Johann Baumgartner ze Starého Města pražského. Hiernle vyhotovil pro kladenskou statui Pannu Marii, čtyři sochy svatých (sv. Benedikt, sv. Prokop, sv. Jan Nepomucký a sv. Benno), čtyři postavy andílků a čtyři reliéfy (sv. Jáchym, sv. Josef, sv. Jan Křtitel a sv. Anna). Sochařská výzdoba byla dokončena již v roce 1740 (chronogram na kartuši jednoho z andílků), začalo se stavět však až v roce 1741. Na stavbě podstavce se dále podíleli zedníci, lešení obstarávali tesaři, bylo nutné zaplatit další sumy za lámání a dovoz kamene z některého z lomů okolo Kamenných Žehrovic. Baumgartner zajišťoval i konečný nátěr a štafírování (!) sochy. Pro zajímavost lze snad uvést, že neopomněl vyúčtovat i stravu od kladenské řeznice a občerstvení od kladenského vrchnostenského šenkýře. Tak trochu se podceňovala tradovaná informace, že částka vynaložených nákladů na mariánské sousoší a rok dokončení se shodovaly. Součet dnes dostupných údajů o finančních výdajích naznačuje, že tomu tak skutečně bylo. Naposledy bylo sousoší restaurováno v roce 2000–2002.

(e.) Kaple sv. Floriána. V červenci o sv. Jakubu léta Páně 1751 byl položen základní kámen k barokní kapli sv. Floriána na Kladně. Slavnost byla zároveň snad posledním setkáním dvou myšlenkově sourodých osobností: stavebníka, velkorysého příznivce vzdělanosti a umění, břevnovského opata Bennona Löbla a vyhlášeného stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jejichž dílo v oblasti architektury, vzniklé za mnohaleté spolupráce, se řadí k nejvyspělejším výtvorům českého pozdního baroka. Smrt Bennona Löbla a K. I. Dientzenhofera v prosinci 1751 znamenala nejen konec barokního rozvoje na Kladně i na celém břevnovsko–broumovském panství, ale nepochybně oddálila i dohotovení kaple. Slavnostní otevření kaple se uskutečnilo o pouti k jejímu patronovi o více než sto let později – v neděli 5. května 1872. Obřad vykonal patron kladenské farnosti, opat břevnovského kláštera Jan Nepomuk Rotter. Nicméně Mojmír Horyna ve sborníku Rozprava o baroku (1993) právem napsal, že: „celková estetická atmosféra stavby a nepochybná kvalita její koncepce žije plně a silně tvůrčí pohodou autentické Dientzenhoferovy invence“. Úmrtí opata Bennona Löbla také způsobilo, že kaple již nebyla vybavena barokním zařízením. Teprve v roce definitivního dokončení obohatil interiér rozměrný oltářní obraz sv. Floriána od Viléma Kandlera (1816–1896). V bočních kaplích visí další dvě jeho díla, a to sv. Benedikt a sv. Prokop. Zakladatel řádu sv. Benedikt je namalován před oltářem, na kterém přidržuje knihu Řehole. Na protější straně vidíme sv. Prokopa nad řekou Sázavou, za kterou je zachycen sázavský klášter. Vedle příznačného atributu pluhu (orba s ďáblem) evokuje jeho poustevnický život lebka a otevřená kniha řádových pravidel.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (33.) – Benediktinské umění (1. část, kostely na Broumovsku)

(a.) Benediktinské umění v baroku a Kladno. Barokní umění na Kladně – „kladenský barok“ (mariánský sloup, rezidence s kaplí sv. Vavřince, architektura kaple sv. Floriána) – vzniklo pod patronací břevnovských a broumovských benediktinů v krátkém období v letech 1740–1751. Cílem dvou setkání je začlenit tento soubor do celkového pozoruhodného výčtu počinů barokní kultury, kterou benediktini u nás vytvořili. Kladenský barok náleží do závěrečné etapy, která probíhala pod patronací opata Benno Löbla. Její autoři – architekt K. I. Dientzenhofer, malíř J. K. Kovář a sochař K. J. Hiernle působili před tím právě na Broumovsku a Policku.      

(b.) Několik slov k benediktinské spiritualitě, Řehole sv. Benedikta, Kříž sv. Otce Benedikta. V souvislosti s připomenutím monumentální památky břevnovského kláštera se lektor zběžně „dotkl“ i pramenů benediktinské spirituality, zdůraznil úlohu Řehole sv. Benedikta pro život řeholníků s tím, že život světce je popsán v kapitolách knihy Dialogů od Řehoře Velikého, kterou nedávno v novém překladu vydal klášter v Břevnově. Pozornost byla věnována Kříži sv. Benedikta (který zdobí nejen floriánskou kapli, ale od roku 1997 i průčelí kostela sv. Václava v Rozdělově). Jako příklad duchovní četby benediktinů byl vybrán jeden příběh od pouštních otců (tzv. Apofthegma) o mlčení…o studni a zčeřené vodě. 

(c.) Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhofer a kostely na Broumovsku. Tyto památky se dostaly v posledních letech do centra pozornosti nejen odborníků († Mojmír Horyna), ale i velkého množství dalších zájemců (např. semináře studentů kladenského gymnázia, které vedl sochař Zdeněk Manina) a turistů. Lektor se zmínil o tom, jak navštěvoval tyto památky od 80. let minulého století a s jakou nadějí sledoval jejich postupnou obnovu, záchranu po roce 1990. Při „virtuálním putování“ pak byla věnována pozornost mnohým z nich. U kostela sv. Michala ve Verneřovicích  z let 1719–1721 byla zaměřena pozornost na způsob tvorby vnitřního prostoru, ta byla stejným způsobem Kryštofem Dientzenhoferem uplatněna u dalších památek, a to nejen na Broumovsku: princip vtažených pilířů, které umožňovaly pohyb na rozlehlé kruchtě; ostatně broumovské kostely, jak bylo patrné při jejich velikosti a počtu lavic, byly stavěny pro velké množství věřících. U nově opraveného kostela sv. Maří Magdaleny v Božanově, který je dílem Kryštofova syna K. I. Dientzenhofera z let 1733–1738, jsme sledovali způsob úpravy fasády, umístění okenních otvorů, a to i v souvislosti s kladenskou kaplí sv. Floriána (1751). Putování pokračovalo po dalších chrámech Broumovska: Otovice (téměř centrální půdorys), Heřmánkovice (nástěnná malba Oslava všech svatých od Johanna Hausdorfa z roku 1736), Ruprechtice (vstup kruchty do prostoru  kostela, také zmíněna fara, kde působil benediktin a významný historik Franz Beda Menzel [† 1994], který po odsunu učil na benediktinském gymnáziu při klášteře v Rohru a který je autorem řady cenných statí o dějinách břevnovských a broumovských benediktinů), Vižňov (iluzivní malba oltáře od Josefa Hagera, kol. r. 1765), Šonov (poutní kostel sv. Markéty od K. I. Dientzenhofera a jeho poloha v krajině; zde zmíněn i hrob zavražděných německých duchovních na hřbitově).

(d.) Z ikonografie sv. Benedikta – Svět v jednom paprsku. Při „návštěvě“ kostela sv. Barbory v Otovicích bylo v ranních slunečních paprscích rozpoznáno na barokním antependiu se znakem břevnovského a broumovského opata Vidění sv. Benedikta, i tento příběh je uveden v Dialozích sv. Řehoře Velikého.

(e.) Police nad Metují a Bezděkov. Závěr patřil raně středověkému kostelu Panny Marie u benediktinského proboštství v Polici nad Metují, doloženo v písemných pramenech k roku 1260 (gotický portál), to bylo zrušeno v rámci josefínských reforem. Reprezentativní část konventu je již dílem Anselma Luraga z let 1753–1757. Vše uzavřela stavba kostela sv. Prokopa v Bezděkově, který byl vystavěn podle návrhu K. I. Dientzenhofera v letech 1724–1727. Zmíněna byla i úctyhodná aktivita současného broumovského duchovního P. Martina Lanžiho, který velmi usiluje o opravy kostelů na Broumovsku – shodou okolností právě v Bezděkově měl loni na podzim přednášku u příležitosti 300. výročí dokončení stavby kostela; kéž by měl i v našem regionu následovníky. 

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.