Drábování život člověka jest na zemi a jako dnové nádeníka jsou dnové jeho (ze starozákonní knihy Job), epitaf Jiřího Balase na slánském hřbitově (1584)
(a) Mistr Litoměřického oltáře – vzhledem k tomu, že se v regionu nenachází zásadnější
renesanční malby (oltářní křídla z Paršenku nebo oltářní křídla
z Knovíze nám nedávají přiměřenou představu o genezi české renesanční malby
po roce 1500), byla pozornost věnována Litoměřickému oltáři (po r. 1500), a to
nejen pro jeho umělecký význam, ale i vzhledem k aktuální situaci, kdy se
očekává jeho nová prezentace v rekonstruovaném muzeu v Litoměřicích. Pokud
se týká díla Mistra Litoměřického oltáře (jeho skutečné jméno neznáme, je to
nouzové pojmenování podle jeho nejvýznamnější památky), byla zmíněna pozoruhodná
badatelská cesta historika umění Jaroslava Pešiny († 1992), který se dlouhodobě (od roku 1935) touto památkou zabýval a publikoval o ní řadu statí (včetně monografie
z roku 1958). Ostatně jeho rekonstrukce vzhledu a ikonografie oltáře je
v podstatě stále platná. Rovněž bylo třeba uvést novější hypotézy
historiček umění – Jarmily Vackové († 2011) a Jiřiny Hořejší († 2019), které
oproti Pešinovi zastávaly názor, že autor litoměřických desek přišel na
tehdejší český královský dvůr z Podunají jako „hotový umělec“ – tedy mimo
české školení u mistra, jenž pracoval na oltáři hradní kaple na Křivoklátě (tak
uvažoval Jaroslav Pešina). Dotkli jsme se také otázky původního umístění oltáře
– je zde několik alternativ: kapitulní kostel sv. Štěpána v Litoměřicích
(nejčastěji preferovaná), Praha – katedrála, kapitulní kostel Všech svatých na
Pražském hradě. Účastníky ale zaujal spíše formální rozbor desek, na kterém
jsou patrné prvky renesančního utváření prostoru (centrální perspektiva), uchopení
figur, krajinné pozadí (Podunajská škola) a zejména skutečnost, jak se malíř
vyrovnal při zobrazení pašijových výjevů s psychikou postav – obličej
Panny Marie a apoštola Jana na křídle s vyobrazením Nesení kříže, pohled
Kaifáše atd. Na závěr této kapitoly „jsme navštívili“ strahovskou galerii,
postáli před Strahovským oltářem a sledovali, jak Litoměřický mistr nejen
zdokonalil malbu (italské prvky), jak diváka vtáhl do děje svým citlivým
přístupem (postava Zachariáše, setkání Alžběty a Panny Marie, hluboce duchovní
kontakt, který se promítá do pojednání rukou atd.). Pro doplnění našeho dopoledne s Litoměřickým mistrem
lze doporučit záznam rozhovoru prof. Michaely Ottové.
(b) Socha sv. Šebestiána ze slánského muzea. V dalším zastavení jsme naznačili, jak postupně proniká renesanční pojetí figury do pozdně gotického sochařství po roce 1500. Takový nepatrný objev z depozitáře slánského muzea – plastika sv. Šebestiána. Tuto neznámou památku se podařilo zařadit do početného souboru děl Mistra Týneckého Zvěstování s datací kolem roku 1520. Společně s dalšími sochami tohoto mistra – sv. Šebestiánem ze Stráže a odcizeným artefaktem z Nepomuku – dotváří kolekci západočeských svatošebestiánských památek, která více či méně vychází z grafického listu Albrechta Dürera. Slánská plastika, která má zcela novou polychromii, se po formální stránce k Dürerově předloze přimyká asi nejvíce. Forma slánské sochy, svým způsobem zpodobnění mužského aktu, ukazuje, jak dílna Mistra Týneckého Zvěstování, kterou reprezentují povětšině práce zahalené do tradiční pozdně gotické draperie, reagovala na nové renesanční impulsy.
(c) Renesance v Slaném. Slánská městská architektura – v regionu jedinečný fenomén
– má ve většině složitý vývoj od gotiky až do konce 19. století. Na setkání
jsme se pokusili uvést příklady budov, kde se renesance podstatně uplatnila. A
tak jsme se postupně „seznámili“ s Modletickým
domem čp. 14 (renesanční prostory sklepů, obdivovali portál datovaný 1578 –
průzkum Ing. arch. Jana Pešty), s Nedvědovským
domem čp. 9 (portál, arkýř) a nakonec s domem
U Vojnů, Kynského ul. čp. 134 – rozlehlé městské architektury (klenutá síň
v přízemí a patře, rovněž průzkum Ing. arch. Jana Pešty). Základní renesanční
památkou v Slaném byl hřbitovní kostel
Nejsvětější Trojice, který je zachycen na historických vedutách – „poctivý“
zákres Willenberga, kol. r. 1600 a „přibližná“ veduta ze souboru Civitates
orbis terrarum (1572–1617 se Slánskou horou v pozadí). I když renesanční podobu
kostela překryla barokní přestavba, je renesanční etapa (1581–1602) dodnes
jasně patrná (neomítnuté věže kostela, klenba v presbyteriu). Archivně je
také u této stavby doložen italský stavitel Jacopo Mazzeta (1598), který
pochází, tak jako mnoho dalších stavitelů, kteří u nás tehdy působili, ze severu
Itálie z Rovia, dalším Italem byl kameník Giovanni Falcona – autor
kamenného portálu (1600). Z českých řemeslníků, kteří jsou zaznamenáni v
archivních pramenech, známe jméno Jana
Hofmanna z Roudnice, jenž pořídil krov a střechu; kostel měl červeně
natřený šindel. Na slánském hřbitově
nepochybně zaujme renesanční epitaf, který dal zhotovit Jiří Balas v roce 1584.
K
zapamatování •• Mistr Litoměřického oltáře – osobnost na prahu renesance u nás •
Litoměřický oltář – rekonstrukce vzhledu• uplatnění grafiky v rámci
recepce renesančních impulsů v sochařství • sv. Šebestián Albrechta Dürera
a socha téhož světce od Mistra Týneckého Zvěstování ve slánském muzeu.
P.
S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní
podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.
