Staré umění okolo nás (25.) – Smečno a jeho památky (2. část)

(a.) Další práce I. F. Platzera ve smečenském kostele. Z Platzerovy tvorby se dochovaly, vedle svatojánského oltáře, další jeho práce – středové části bočních oltářů, pozoruhodné reliéfy Korunování Panny Marie a Poslední večeře (s Platzerovým autorstvím může souviset i kazatelna a socha Piety). Práce Platzerovy dílny ve Smečně uzavírá architektura hlavního oltáře s rozměrným obrazem od malíře Antonína Tuvory z let 1784–1785. Do jaké míry se podílel na této zakázce ještě I. F. Platzer, je otázkou. Realizace dílny po smrti Ignáce Františka, kdy se vedení ujal Ignác Michal Platzer, se v mnohém podobají smečenskému hlavnímu oltáři. Stejně, byť prostorově úsporněji (bez bočních branek se sochami), je řešen oltář v kostele sv. Gotharda v Bubenči, a to včetně motivu desatera nad oltářním obrazem. Ve Smečně připomínají I. M. Platzera i dekorativní vázy, které použil také na oltáři kaple na zámku Kozel u Plzně. Platzerovu sochařskou práci charakterizují zejména bíle štafírované plastiky sv. Petra a sv. Pavla, ty již vykazují slohové ztuhnutí a postrádají v řezbářském pojednání hravost a křehkost děl předcházejícího období.   

(b.) Osobnost Jiřího Adama hraběte z Martinic (* 1645, † 1714), diplomat ve službách Habsburků (vyslancem v Anglii, Portugalsku, Polsku a v letech 1695–1700 velvyslancem ve Vatikánu). Poté zastával vysoké funkce u císařského dvora ve Vídni, kde byl nejvyšším dvorským maršálkem, nakonec byl krátce i místokrálem v Neapoli (1707). Připomenutí pražského Martinického paláce, který dal vystavět podle návrhu italského architekta Carla Fontany v letech 1701–1704; plány pořídil za svého pobytu v Římě. Za smečenského děkana Josefa Matyáše Nespěšného byly v roce 1703 slavnostně přeneseny do Smečna ostatky mučedníků Constantia a Fortunata, které hrabě Jiří Adam z Martinic získal od papeže Inocence XII. Památkou na smečenského hraběte jsou také dva obelisky před smečenským zámkem (1701).

(c.) Osobnosti Marie Josefy ze Šternberka († 1747), vdově po hraběti Jiřím Adamu II. z Martinic, bude třeba při dalším bádání věnovat větší pozornost. Zdá se, že právě pro ni objednával Michal hrabě z Martinic sochařské památky u Platzera (její znak je umístěn na trojičním sousoší a byl i na sv. Donátu). Za ní mohla ostatně probíhat stavba saly terreny, její malířská výzdoba a nakonec sochařská výzdoba parku.

(d.) Doteky antické kultury, sochařská výzdoba parku, vynikající skulptury – dva výjevy z Herkulovských úkolů – (1) Herkules zápasí s Nemejským lvem (někdy uváděna jako socha Samsona) a (2) Herkules se psem Kerberem. Dále dvě sochy na bráně směrem k bývalé bažantnici – bohyně Pomona a Flora.

(e) Constantia et Fortitudine – hold císaři Karlu VI. ve Smečně (?). Freska Jana Karla Kováře v sale terreně od Kiliána Ignáce Dientzenhofera – dva výjevy z římských dějin: Mucius Scaevola a Horatius Cocles. Podnět k zobrazenému výjevu dal patrně nezapomenutelný zážitek ze slavnostní barokní opery Costanza e Fortezza (díla o třech dějstvích) složené roku 1723 rakouským skladatelem Johannem Josephem Fuxem na libreto Pietra Pariatiho. Premiéra opery proběhla 28. srpna 1723 během korunovačního pobytu císařského páru Karla VI. a Alžběty Kristýny v Praze (k opeře viz také výstava Baroko v Bavorsku a Čechách v Národním muzeu v Praze, katalog výstavy). Dvě klíčové scény prvního a druhého dějství – Boj Římana Horacia Cocleta proti etruské přesile na mostě přes řeku Tiber a hrdinský čin chrabrého Římana Mucia Scaevoly, který si v etruském vojenském táboře před zraky krále Porsenny raději spálil pravou ruku v ohni, než by vyzradil jména svých spolubojovníků – se staly i námětem pro smečenskou fresku. Deviza Constantia et Fortitudine (stálost a statečnost) byla také heslo císaře Karla VI.   

(f) Sv. Barbora, patronka dobré smrti. K ikonografii oltáře sv. Barbory ve smečenském kostele. Připomínka památky kaple sv. Barbory v Praze poblíž kapucínského kláštera na Hradčanech. Pověst o lupiči Chlévcovi a jeho modlitbě ke sv. Barboře – patronce dobré smrti, jak ji zaznamenal Václav Hájek z Libočan. Analogická vyobrazení (Nabdín, Unhošť, Cítoliby, Litoměřice).

K zapamatování • význam Smečna pro dílo Platzerovy dílny • ikonografie fresky v sale terreně, možný vztah k opeře Costanza e Fortezza (1723) • ikonografie sv. Barbory, patronky dobré smrti •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (24.) – Smečno a jeho památky (1. část)

(a.) Zánik historického půdorysu Smečna. Naznačen rozvoj města – renesanční Willenbergova veduta (kol. r. 1600), architektonické dominanty města – zámek, kostel (nový), fara a radnice. Vývoj v baroku, Smečno na mapě stabilního katastru (1840) – podlouhlý rynek, Slánská brána, pod kterou byl rybník. I na fotografii kolem roku 1920 malebná zástavba a ve spodní části – ještě stále uzavřené náměstí. To vše se radikálně změnilo, „špalíček“ budov zbourán a městu dnes dominuje frekventovaná široká komunikace. Zánik malebného náměstí, změna charakteru života ve městě – zástavba lemující širokou silnici.

Kostel Nejsvětější Trojice – významná památka české renesance  

(a.) Renesanční kostel Nejsvětější Trojice (1587). Nejvýznamnější renesanční církevní památka v regionu (rozměrem obdobný chrám Nejsvětější Trojice v Slaném, rovněž původně renesanční a v podstatě stejných rozměrů, byl zásadně přestaven po požáru v roce 1665). Nejstarší část smečenského kostela – dnešní sakristie – dříve kněžiště staré svatyně, připomínané již v roce 1352 (původní klenutí, novější sanktuárium).

Architekturu nového renesančního kostela s výjimečným renesančním portálem ovládá síňový prostor zaklenutý síťovou klenbou, která vychází ze starších vzorů ze Švábska. Gotické vzory v české renesanční architektuře (tzv. Nachgotik) i ve Smečně – kromě klenby i kružbová okna. Recepce renesančních prvků v české architektuře byl obecně složitější proces, a to více vyniká právě ve Smečně zmíněný vstupní portál, jakoby člověk listoval v traktátu Jacopo Barozziho da Vignola – Regola delli cinque ordini d'architettura z roku 1562. Interiér kostela byl původně světelnější (vysoký pozdně barokní oltář ubírá světlu v kněžišti), oplýval původně barevnými akcenty – to dokumentuje zachovalý mobiliář, pojednání varhanní skříně a vypovídají o tom i zbytky nástěnných maleb, které se zachovaly na stěnách oratoře. To vše bylo někdy kolem roku 1800 potlačeno sjednocující bílou monochromií.

(b.) Výtvarná výzdoba renesančních varhan. Vlastní nástroj ponechán při výkladu stranou (řada nahrávek po obnově varhan v roce 1999). Pokus o rekonstrukci ikonografie malířské výzdoby varhanních křídel. Malba je dílem pražského malíře – člena cechu malířů Města pražského. Znak udělen císařem Rudolfem II. 1595, z původní výzdoby zachována postava sv. Kryštofa a právě znak cechu malířů Města pražského. Vše nasvědčuje tomu, že nástroj vznikl kolem r. 1600.

(c.) Renesanční oratoře, jejich obnova. Obnova oratoří proběhla v letech 2002–2003 (restaurátorky akad. mal. Lenka Helfertová, akad. mal. Markéta Pavlíková a další spolupracovníci). Oratoře byly tehdy rozebrány, klenutí stabilizováno, dřevěné prvky petrifikovány, nato proběhlo restaurování záklopových stropů, které jsou přece jen o několik let mladší než původně nekryté renesanční oratoře. Na malovaném záklopovém podhledu nalezneme znak Jaroslava Bořity z Martinic a jeho manželky Marie Eusebie ze Šternberka; na severní i na jižní oratoři zdobí stropy pašijové motivy.

Na oratořích částečně uplatněna renesanční dlažba, stejná nalezena i pod novější podlahou lodi kostela (odkryta při opravě oltáře sv. Jana Nepomuckého).

Ignác František Platzer – sochař mezi rokokem a klasicismem

Ignác František Platzer ve Smečně. I. F. Platzer ve Smečně svou uměleckou dráhu po příchodu z Vídně zahájil – reliéfy na trojičním sousoší (1744) – a také ukončil – výzdoba hlavního oltáře (1784–1785). Práce v barokním ateliéru sochaře dokumentována na obrazu Norberta Grunda, Sochařova dílna (před r. 1767, Národní galerie). Máme zde před sebou právě atelier I. F. Platzera v Praze na Pohořelci, a to v okamžiku, kdy se zde pracovalo na jedné ze skupin Zápasníků pro hlavní vstup do Pražského hradu – sice fiktivní pohled do sochařské dílny, přitom však bohatý na jednotlivosti (práce na kamenné skulptuře, zhotovení dřevěné plastiky podle modelu, štafírování, kresby a práce tovaryšů – všední život v Platzerově atelieru). Platzer vstoupil do Smečna jako spolupracovník sochaře Matyáše Schönherra († 1743), u kterého Kilián Ignác Dientzenhofer objednal sochy pro smečenský trojiční sloup (1740). Smrt Matyáše Schönherra a převzetí jeho dílny I. F. Platzerem, který si vzal za ženu jeho vdovu, jej ke Smečnu připoutaly, měl zde také další zakázky. 

(a.) Trojiční sousoší a jeho symbolika. Smečenské trojiční sousoší vznikalo v letech 1740 až 1744, kámen se těžil nad Kvíčkem u Božího hrobu u Slaného, přičemž úkolem Schönherrovým, a poté Platzerovým, bylo zhotovit pouze sochařskou výzdobu (nikoliv provést kamenickou práci, získat kámen atd.). Vše se dělo podle Dientzenhoferem nezachovaného předloženého modelu. V základní koncepci se trojiční symbolika u sousoší tradičně promítá do trojúhelného půdorysu soklu, ze kterého vyrůstá hierarchicky koncipovaná architektura sousoší, která vrcholí skupinou tří božských osob na zeměkouli (Bůh Otec, Bůh Syn – Ježíš Kristus s křížem – a Holubice – symbol Ducha svatého). Do architektonicky rozvinutého soklu jsou zasazeny Platzerovy reliéfy se starozákonním a novozákonním poselstvím, které připomínaly věřícím základní pravdy víry tak, jak je pravidelně recitovali v krédu (Bůh – Stvořitel nebe i země, Syn Boží – za nás ukřižovaný a Duch svatý – z Otce i Syna vycházející).

(b.) Socha sv. Donáta. Kolem roku 1740 vznikla také socha sv. Donáta z Arezza tradičně spojována se sochařem I. F. Platzerem. Původně situována v dodnes existujícím malém remízku při silnici do Kačice. Skulptura sv. Donáta se nacházela po řadu let v rozvalinách, ale z těchto fragmentů se podařilo v roce 2000 sochaři Michaelu Bílkovi († 2015) sestavit skulpturu. Dnes se nachází sv. Donát před budovou smečenského děkanství. Dříve se předpokládalo, že vzorem pro smečenského Donáta byla Platzerova kresba (kol. r. 1767). Avšak slohový rozbor po sestavení památky a zejména smlouva uzavřená s Matyášem Schönherrem v roce 1740 naznačují, že ji Schönherr dokončil ještě před smrtí. Úvahy o tom, že by sv. Donát byl jednou ze závěrečných Platzerových prací, jsou tak mylné.    

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.