Staré umění okolo nás (32.) – Barokní Velvarsko (2. část)

Velvarská svatá pole / sepulkrální památky městských hřbitovů. Tvář města samozřejmě dotvářejí jeho svatá pole – hřbitovy, které zdobí nejen mnoho kamenických artefaktů, díla regionálních sochařů, ale řada památek i na ty, kteří se zasloužili o rozvoj města a okolí. Zkušenosti z různých měst naznačují, že se o památky, o tuto paměť měst zvětšuje zájem odborníků, místních obyvatel i návštěvníků. Na druhé straně se ukazuje, že jsou to zároveň ohrožená místa, že města nemají vůli a prostředky se o hřbitovní prostory starat. Na malovarském hřbitově u kostela Všech svatých, kde byly ukládáni zemřelí z předměstí Velvar, Ješína, Miletic, registrujeme přestávky v pohřbívání; v roce 1933 se na radě města jednalo o obnově pohřbů na tomto svatém poli, aby byl alespoň nějaký příjem pro opravu kostela Všech svatých;  genius loci tohoto ztichlého místa okolo starobylého kostela dnes dotváří pár starobylých náhrobků.  Hlavní velvarský hřbitov okolo kostela sv. Jiří, který zpočátku doplňoval a posléze nahradil hřbitov u sv. Kateřiny, se rozšiřoval po etapách. Do roku 1868 měl stejnou plochu jako při svém založení. V tomto roce byl rozšířen o pozemek za bývalým špitálem, který daroval velvarský primátor Čeněk Šimon, a znovu pak v roce 1908 o pozemek směrem k městu; v tomto rozsahu je nazýván starý hřbitov, na kterém se nacházejí nejstarší náhrobky, a to jak hodnotné kamenické práce, oceníme nejen ty novogotické z konce 19. století, dochovaly se slohově i provedením cenné artefakty od kameníka Josefa Nováka ze sousední Olovnice, ale i figurální skulptury kamenosochařů z regionu, některé jsou signovány – J. Vedlík ze Slaného, A. Podaný z Budyně nad Ohří, nebo třeba až z Hořic – monumentální náhrobek Karla Beneše s reliéfní výzdobou od Františka Vejse. Viz  Plošný průzkum památkové zóny ve Velvarech (str. 126 ad).  

Kostel Všech svatých v Malovarech. Historické počátky města Velvar jsou nezřetelné a situaci navíc komplikuje i existence dvou sousedních sídel Velvar a Malovar; v Malovarech  dodnes stojí nejstarší architektonická památka – raně gotický kostel Všech svatých, přičemž zaklenutí jeho kněžiště je možné datovat k roku 1350, v roce 1362 zde působil kněz Hynek z Malovar (Hinco de Malouar). Další poznání historie kostela Všech svatých by mohlo přinést celkové stavebně historické šetření a restaurátorský průzkum presbyteria, kde se pod novějšími omítkami nacházejí staré nástěnné malby. Chrám byl před rokem 1700 rozšířen za děkana Matěje Jodla (oltář z roku 1694), po josefinských reformách zrušen (skladiště), následně zachráněn úsilím velvarského faráře Václava Vaňka. Po roce 1948 památka chátrala, zničen interiér, chrám opraven v letech 1998–2004 přičiněním města Velvar.

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele v Hopozíně. V renesančním cyklu přednášek již byla zmíněna v rámci velvarského okruhu renesančních památek architektura kostela (portál, kruchta, náhrobky a kazatelna). Tentokrát se pozornost zaměřila na barokní zařízení, které po roce 1990 částečně zaniklo (oltářní architektury), řada artefaktů je uložena v depozitáři. Na historických snímcích byla prezentována barokní výzdoba, cenný obraz Stětí sv. Jana Křtitele a pak oltář s raným vyobrazením Panny Marie Karlovské. Z Hospozína se rozšířila úcta k Panně Marii Karlovské do Velvar a Chržína. Byla zdůrazněna úloha Polyxeny hraběnky z Clary–Aldringen († 1728) při uvádění aktuální barokní kultury do Hospozína, Hospozínku ... při cestě do lázní v Teplicích.

       

Kostel sv. Barbory v Nabdíně. V roce 1695 rozšířen úsilím velvarského faráře Matěje Jodla. Novostrašecký stavitel Domenico Spineta  měl tehdy strhnout starý štít a ke kostelu podle zadání města (patronát v Nabdíně mělo město Velvary) … na délku ještě jednou tak velký díl, jak je starý chrám Páně, přistavěti, dále vztyčit nový štít a upravit okna. Z té doby pochází pěkný portál předsíně a ostění hlavního průčelí. Následovalo pořízení uměleckého vybavení, z něhož dodnes zůstalo pouze torzo hlavní oltářní architektury, a to v tradiční raně barokní zlatočerné povrchové úpravě. Nejvýznamnější barokní památkou byla kazatelna, odcizená v roce 1992. Kostel byl opraven v roce 2004.

Josef Šembera, náhrobek Antonína Strnada u kostela sv. Klementa v Chržíně (1826). Pomník významného astronoma na venkovském hřbitově v Chržíně je pro novodobého poutníka takové hrubínovské téma – symbolickým průnikem věčnosti a časnosti. A také stálou výzvou obdivovat úchvatný rozvoj vědy, třeba stopy člověka na Měsíci nebo pohyby sondy na povrchu Marsu, ten úžas pod večerní oblohou sdílíme přes staletí s astronomem Antonínem Strnadem. Na druhé straně, když se rozhlédneme okolo sebe na chržínském svatém poli nebo se zastavíme na evangelickém hřbitově a listujeme v kronikách, vybaví se nám pocit vděčnosti a pokory před osudy každého zde pochovaného z generací, které před námi kráčely historií Podřipska, leccos v kraji vytvořily, o mnohé usilovaly … i na to by neměla zapomínat právě památková péče … jde nám přece také o paměť místa, paměť Podřipska. Další informace viz  historii chržínského kostela.

Staré umění okolo nás (31.) – Barokní Velvarsko (1. část – Velvary)

(a.) Matěj Maxmilián Jodl – osobnost barokních Velvar. Patrně rodák ze Šlapanic (* 1650), studoval v letech 1668–1672 v koleji piaristů ve Slaném; děkanem ve Velvarech od 7. 12. 1680, kam přišel z Plzně. Na Velvarsku rozšířil úctu k patronu rolníků sv. Izidorovi, jehož oltář byl zřízen koncem 17. století v hřbitovním kostele sv. Jiří. V roce 1690 mu povolila konzistoř zřízení oltáře sv. Judy Tadeáše, který byl posvěcen v r. 1703; stavebník velvarského děkanství, za jeho působení přestavba kostela sv. Kateřiny, obnova kostela Všech svatých v Malovarech, v roce 1695 dal opravit kostel sv. Barbory v Nabdíně. V roce 1714 dal postavit kapli sv. Trojice u studánky Svěcenky. Po 18 let zastával funkci vikáře okresu slánského. Zemřel 26. 10. 1719, je pochován v hrobce kostela sv. Kateřiny ve Velvarech.

(b.) Budova děkanství ve Velvarech (čp. 198). Podle rozhodnutí městské rady 9. března 1700 se stavělo po předložení náčrtu Jan Šimona Panetia (Pánka) z Nového Města. Objekt definitivně prý dokončen až okolo roku 1717; sice jej podstatně upravili v roce 1862 do současné podoby, ale původní dispoziční řešení a některé prostory v přízemí zůstaly. Barokní průčelí při přestavbě zaniklo, původní sochy sv. Judy a sv. Šimona (?) však byly zasazeny opět do nároží patra. V budově se nacházela dříve kolekce portrétů velvarských děkanů, několik z nich bylo v letech 1997, 1998 restaurováno. Portréty Matěje Maxmiliána Jodla a Maxmiliána Adama Lodinského jsou nejhodnotnějšími barokními podobiznami v regionu; při přednášce prezentována náročná oprava zanikajícího plátna s Josefem Janem Galašem.     

(c.) Regotizace kostela sv. Kateřiny ve Velvarech v letech 1905–1906. Středověký kostel sv. Kateřiny upravený podle návrhu Pavla Ignáce Bayera v roce 1701 i přes dílčí opravy přece jen chátral a navíc se dostal jeho částečný barokní překryv do kolize s tehdejším estetickým vkusem – barokní úpravy byly hodnoceny jako degradující a „neslohové“. Na stavebním úřadu se zachovala část korespondence (1898) s názory architektů a památkářů té doby, ze které vyplývá tehdejší situace a cíl opravy. Ke stavu kostela se jako první vyjádřil a směr obnovy navrhl architekt Jan Vejrych, nicméně „projekt restaurování“ zadalo město zkušenému Rudolfu Vomáčkovi.

(d.) Dílo sochaře Eustacha Střebského ve Velvarech. Eustach Střebský († před r. 1755), sochař českého baroku, údajně velvarský rodák, žil v Praze na Malé Straně. Ve Velvarech byl činný od r. 1745. V roce 1746 si jako vdovec vzal za ženu Annu Koželuhovou – vdovu po Františku Koželuhovi, matku hudebního skladatele Jana Ev. Ant. Koželuha. Byl autorem sochy sv. Josefa na mostě přes Velvarský potok před Roudnickou branou (1745, dnes u kostela sv. Kateřiny) a také patrně autorem sochy Panny Marie Karlovské (kol. r. 1745, před Slánskou branou, dodnes se zachovala téměř na původním místě) a sv. Václava (1746), ta zanikla, ale zachoval se sokl statue, na který později osadili kříž – od roku 1929 umístěn při cestě k malovarskému kostelu.

(e.) Zaniklý barokní interiér kostel sv. Jiří. Řada vloupání do kostela zapříčinila postupný zánik barokního zařízení. V podstatě zničena byla práce řezbáře Jana Jakuba Harschera z roku 1699 – mohutný rozvilinový hlavní oltář. Před rokem 1703 na něj zavěsili obraz sv. Jiří a v nástavci sv. Archanděla Michaela, v roce 1761 se píše v inventáři o nových obrazech sv. Jiří a sv. Michaela, a to patrně od Josefa Dittmanna, štafíře a malíře z Mostu. Kolem roku 2000 byl oltář zloději stržen a roztříštil se na kusy; následně ze zbytků jako „puzzle“ byla architektura rekonstruována akad. soch. Jiřím Štorkem. Při poničení památky byl odcizen oltářní obraz sv. Michaela. Odcizen byl také oltářní obraz sv. Isidora – cenná památka upomínající na rozvoj raně barokního poutního místa v Budenicích, z místa odkud pocházel velvarský děkan Matěj Maxmilián Jodl.  

(f.) Panská hospoda (čp. 10). Původně renesanční a v baroku zcela přestavěná architektura pražským stavitele B. I. Bayerem (1696–1698) s dominantním umístěním na náměstí (místo spojené s písní Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé tolary). Při přednášce naznačena dispozice architektury, klenuté místnosti v přízemí – průjezd do dvora. V patře komunikace po pavlači. Zmíněn pobyt malíře Tomáše Vosolsobě (* 1937, † 2011), který se v roce 2000 vrátil do České republiky a natrvalo se zde usadil, pochován na hřbitově ve Velvarech. Jeho výtvarné dílo v budově po jeho smrti vystavené (Galerie Tomáše Vosolsobě) vytvářelo společně se starobylými památkami ve Velvarech jedinečné výtvarné prostředí, které přitahovalo do města řadu zájemců i o novější umění.   

(g.) Mariánské sousoší (1716–1719). V kronice se uvádí, že bylo vyzdviženo … skrze kameníka Antonína Falkeho a řezbáře Františka Zallingera (Tollingera) z města Litoměřice… Dodnes nám připomíná morovou epidemii v roce 1713, která město tvrdě postihla. Mariánská statue vyrostla jako výraz prosby k odvrácení od moru, hladu a války z darů dobrodinců na základě rozhodnutí rady města (1715). A Velvarští ji „symbolicky“ vztyčili na místě, kde před tím stály masné krámy vystavěné v roce 1693. Vedle znamenité práce sochaře v postavách světců – sv. Šebestiána, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Floriána – je tento artefakt jedinečným příkladem převedení modlitby loretánských litanií do výtvarné podoby ve formě andělů nesoucích atributy jednotlivých loretánských invokací, přičemž vše vrcholí Pannou Marií (Immaculatou). Zasvěcení proti morové nákaze vedle obvyklého ochránce sv. Šebestiána podtrhuje reliéf sv. Rozálie ve spodní části nad menzou pro celebrování mše svaté.

(h.) Velvarská Svěcenka – kaple u studánky pod Radovičem. Vystavěna za děkana P. Matěje Maxmiliána Jodla nákladem Rudolfa Kaviky z Birkenthalu (1714). Ke kapli a studánce se chodilo procesím z města o křížových dnech – tzn. tři poslední dny před Nanebevstoupením Páně – vlály korouhve, v čele šel předzpěvák, zpívaly se litanie ... prosby o dobrou úrodu, odvrácení válek, moru atd. Tato tradice byla ve Velvarech ještě v polovině 19. století velmi živá, proto P. Václav Vaněk dal kapli opravit (obnova malby, 1840) a později se přičinil o zaklenutí studánky. (N 50°16.67057', E 14°15.29852).

K zapamatování • osobnost velvarského baroku – děkan Matěj Maxmilián Jodl • obrazová galerie velvarských děkanů • dílo sochaře Eustacha Střebského ve Velvarech • mariánské sousoší (1716–1719) a jeho ikonografie • studánka Svěcenka a kaple Nejsvětější Trojice pod Radovičem • 

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (30.) – Umění baroku ve Vraném

(a.) Pozdní barok ve Vraném pod patronací metropolitní kapituly sv. Víta – v regionu ohniska barokní kultury – Zlonicko (Kinští), Slánsko, Smečno (Martinicové), Kladno (břevnovští benediktini), Zvoleněves, Hostivice (velkovévodkyně toskánská), Vraný (svatovítská kapitula) – jiný okruh umělců, jiné možnosti a zájmy. Ve Vraném pozdně barokní umění, svým způsobem „pražský barok na venkově“.  

(b.) Architektura kostela Narození sv. Jana Křtitele, byl vystavěn v letech 1751–1761 (stavebník Metropolitní kapitula sv. Víta v Praze, přičiněním a z části i nákladem arcijáhna metropolitní kapituly Jana Michaela Hertsche), chrám vysvěcen 18. 10. 1761. Zadání pro architekta (patrně pro Josefa Gabriela Juschku, který působil v té době ve službách svatovítské kapituly), aby architektura měla dvě průčelí pojatá jako „hlavní“ – a to jak od městečka, tak od budoucí rezidence (zámku) svatovítské kapituly. S tímto problémem se architekt vyrovnal. Při přednášce naznačena rekonstrukce hlavního průčelí kostela od městečka, které při výstupu po schodišti dotvářela kalvárie – sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty na pilířích brány; na průčelí dvojici doplňovala mohutná socha ukřižovaného. Po roce 1900 toto působivé řešení zaniklo, sochy přeneseny do farní zahrady.

(c.) Fantova úprava věže kostela v roce 1908. Původní barokní střecha věže na konci 19. věku poškozena, a také se moc nezamlouval její tvar. Proto v roce 1908 přistoupila kapitula k novému řešení, které navrhl Josef Fanta. Ve farní pamětnici se píše … Ježto krytina věže byla shnilá a nízkostí i podobou mnohým se nezamlouvala, byla stržena a nahrazena novou, o 15 m vyšší. S bouráním staré věže začalo se 20. července a trvalo asi týden. Novou konstrukci provedl dle plánu architekta Fanty klobucký mistr tesařský Jan Hora se svými dvěma syny Františkem a Janem, k nimž si přibral zdejšího tesaře Josefa Kleina, Antonína Zázvorku z Velkého Pálče a Čeňka Krupku z Kokovic... Vranský kostel tak dostává potřebnou vertikalitu v krajině. Toto pozoruhodné a kvalitní řešení vypovídá o záměru stavebníka – v krajinném prostředí věž chrámu dynamicky směřuje vzhůru, osou dějin je Bůh, okolo kterého se vše otáčí.

(d.) Interiér kostela – jedinečný barokní gesamtkunstwerk v regionu. Při vstupu do vranského kostela vnímá návštěvník barok ve své výrazové komplexnosti, kdy se na celkovém výrazu podílí architektura, malba a umění sochaře z jednoho slohového „okamžiku“, a to ve vysoké kvalitě – jedině zde v regionu nacházíme tento barokní – odborně někdy řečeno gesamtkunstwerk, nebylo tomu tak ani ve Zlonicích, ani ve Smečně. A vizuální vnímání je možné si v mysli doplnit o hudbu, zpěv, světlo svící, vůni kadidla, mluvené slovo atd.     

e.) Fresková výzdoba Jana Václava Spitzera. S dílem malíře J. V. Spitzera (* 1711, † 1773) jsme se v regionu setkali již v Slaném, kde vytvořil pro františkány cyklus františkánskýchsvětců do klášterního refektáře. Tento autor oltářních obrazů a portrétů, žák italského malíře F. D. Barbieriho, byl také zdatným freskařem, a o tom se můžeme přesvědčit právě ve vranském kostele. Nad hlavním oltářem Spitzer namaloval výjev Narození sv. Jana Křtitele (Lk 1,5-13) • rozlehlé střední pole pokryl námětem Kázání sv. Jana Křtitele (Mt 3,1-6… „Jan sám pak měl šat z velbloudí srsti a kožený pás kolem beder; pokrmem mu byly kobylky a lesní med. Tehdy k němu chodil Jerusalem, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu.) • nad varhanami máme před očima dramatickou Herodesovu hostinu (Mk 6,14-29… „Požádej mě, oč budeš chtít, dám ti to.“ A odpřísáhl jí: „Dám ti vše, oč mě požádáš, ba i polovinu svého království!“ Ona odešla a své matce řekla: „Oč mám požádat?“ Ta řekla: „O hlavu Jana Křtitele.“ Ihned se spěšně vrátila ke králi a přednesla mu tuto žádost: „Chci, abys mi okamžitě dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se velmi zarmoutil, ale kvůli svým přísahám a hostům nechtěl jí nedostát v slovu. A král ihned poslal strážce a rozkázal mu, aby přinesl Janovu hlavu. Strážce odešel a ve vězení ho sťal; potom přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce.) • V kostele jsou i další Spitzerovy fresky (nad zpovědnicemi kajícníci – sv. Petr a sv. Maří Magdalena), některé již dost poškozené (Nástroje Kristova umučení v kapli Božího hrobu), škoda.

e.) Sochařská výzdoba z dílny I. F. Platzera.  Freskovou výzdobu na klenbách pak ve spodní části doprovází pozoruhodná kolekce pozdně barokní plastiky – metropolitní kapitula zvolila logicky „galerii“ českých patronů, které na oltáři doplňují postavy sv. Petra a Pavla. Slohově je třeba tento soubor zařadit do okruhu prací dílny pražského sochaře I. F. Platzera, s jehož dílem jsme se setkali již ve Smečně.

f.) Pozdně gotická socha Panny Marie. V kostele se také nacházela cenná plastika Panny Marie Assumpty (kol. r. 1500). Vranská Madona společně se sochou Panny Marie z Pálečku představují dvě středověké památky, které byly v tomto regionu uctívány v době baroku v průběhu mariánských poutí. 

K zapamatování • architektura vranského kostela, tvorba vnitřního i vnějšího prostoru • vranský barokní gesamtkunstwerk – (malba, plastika, architektura) • Spitzerova freska, ikonografie sv. Jana Křtitele • vranská Madona, památka na původní kostel a její význam v baroku •