Staré umění okolo nás (18.) – kostely v Libušíně, Dřetovicích a Svárově

Neznámý pražský malíř, Sv. Dorota, z oltáře sv. Františka Saleského, kostel v Dřetovicích

(a) Kostel sv. Jiří nad Libušínem. Zmínka o archeologických průzkumech (opevnění, publikace Zdeňka Váni, Přemyslovský Libušín, Academia, Praha 1973). Předpokládá se, že na libušínském hradišti stál již v 10. / 11. století kostel sv. Jiří – patron opevněných míst, libušínské hradiště plnilo obrannou úlohu (!). Pozornost byla věnována interiéru kostela – gotická žebrová klenba kněžiště, ta patrně vznikla pod patronací benediktinů ostrovského kláštera. V jejich držení byl Libušín a další obce v okolí (proboštství ostrovských benediktinů u kostela sv. Gotharda v Slaném). Otázka sedile  v kněžišti – hypoteticky se dá uvažovat o výklenku pro Boží hrob – analogie Majdalena u Třeboně, kostel sv. Maří Magdaleny. Oltář s obrazem sv. Jiří Drakobijce z roku 1683 – snad symbolická objednávka patrona kostela Bernarda Ignáce z Martinic po vítězné bitvě nad Turky u Vídně v září 1683. Oltářní obraz odcizen v roce 1991; výzdoba kazatelny – cyklus evangelistů, jejich ikonografie.

    

(b) Děkanský kříž u Libušína (GPS – 50.1572072N, 14.0312058E). Zakreslen již na vojenském mapování z konce 18. století; na indikační skice stabilního katastru pomístní název – U Děkanského kříže. Úloha křížů při liturgii prosebných procesí a křížových dnů, na konci minulého roku se kříž skácel, letos za pomoci města Libušín obnoven jak kříž, tak malba korpusu ukřižovaného Krista.

(c) Kostel sv. Václava v Dřetovicích. Původně farní zaniklé obce Kralovice. Architektonický vývoj – nejstarší část románská loď (kvádříkové zdivo), kněžiště novější (gotické?), později přistavěna barokní věž s kasulovými okny. Cenné renesanční náhrobníky Pětipeských (1581, 1591 – heraldická výzdoba).

(d) Obraz sv. Františka Saleského. V roce 1991 byl při loupeži v dřetovickém kostele vážně poškozen. Při jeho restaurování v roce 1993 se odhalily další okolnosti vzniku oltáře. Ten podle nápisu na rubu originálního plátna dal v roce 1685 zhotovit Maxmilián Ras na památku své zesnulé matky Doroty – plátno se sv. Dorotou bylo umístěno v nástavci oltáře. Jedná se o znamenité barokní dílo neznámého – patrně pražského malíře – druhé poloviny 17. století. Tématem obrazu je posvátný okamžik, kdy se sv. František Saleský stává terciářem řádu pavlánů (podle tradice tohoto řádu prý nejvýznamnějším). Malíř zde vycházel patrně z nějaké dobové grafické předlohy, výtvarnou obdobu jsme zatím ve fondu českého barokního umění nenalezli. Zajímavá je i symbolika – zářící kotouč nad postavou sv. Františka z Pauly, s nápisem AMOVR, který připomíná zásadní dílo sv. Františka Saleského --- TRAITE DE L'AMOUR DE DIEU (1616) --- (POJEDNÁNÍ O LÁSCE K BOHU), které je jedním z vrcholných děl francouzské mystické literatury 17. věku. Pozoruhodný je také nápis v knize života sv. Františka Saleského, kterou drží andílek ve spodní části, v české barokní tvorbě jde nikoliv o obvyklý latinský, německý nebo český text, ale o ojedinělý francouzský – Vise Jesus du quel la mort monstra combien l'amour est fort (Hleďme na Ježíše, jehož smrt ukazuje, jak silná je láska). A tak starý obraz „promluvil“ o svém vzniku (votivní obraz Maxmiliána Rase – vzpomínka na zesnulou matku), původu (kostel sv. Salvátora u zrušeného kláštera pavlánů v Praze), o umu neznámého pražského malíře, o bystrém a obětavém světci sv. Františku Saleském, význačném představiteli evropské kultury.  

 (e) Kostel sv. Lukáše ve Svárově. V jádře raně středověká památka (románská věž, kvádříkové zdivo). Studie Ing. arch. Evy Volfové – otázka románské apsidy. Umělecké zařízení kostela – hlavní oltářní architektura pochází z klášterního kostela bosých augustiniánů v Praze na Zderaze, původně oltář nesl obraz sv. Jana Nepomuckého, po zrušení kláštera získán do Svárova a zhotoven nový obraz sv. Lukáše od malíře Kuntze v roce 1790. Po roce 1990 kostel cílem rozsáhlé loupeže – zapálení oltáře a jeho zánik (zůstala jen oltářní menza s motivem umučení sv. Jana Nepomuckého). Dále byla věnována pozornost mariánskému oltáři s obrazem Panny Marie Ochranitelky, která pod svým pláštěm chrání světce a světice – v první řadě vyobrazena skupina  Čtrnácti svatých pomocníků v nouzi. Zmínka o nových vitrážích (Milan Knížák a Milan Perič).   

 K zapamatování • kostel sv. Jiří v Libušíně, jeho kněžiště a hlavní oltářní obraz z roku 1683 • kostel sv. Václava v Dřetovicích (ze skupiny raně středověkých kostelů v regionu) • obraz sv. Františka Saleského, prvotně v konventním kostele paulánů v Praze (sv. Salvátor), ojedinělé zobrazení světce v širokém regionu • kostel sv. Lukáše ve Svárově, raně středověká památka, původně bohatá umělecká výzdoba – hlavní oltář, ikonografie 14 svatých pomocníků v nouzi.   

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

Staré umění okolo nás (17.) – V. V. Štech… stále inspirativní, k 50. výročí jeho úmrtí

Neznámý autor, V. V. Štech, kol. r. 1960

(a) V. V. Štech, nepřehlédnutelná osobnost českých dějin umění – autor stovky statí, řady zásadních publikací z oblasti dějin umění, badatel širokého „záběru“ (od pravěkého umění, přes baroko a umění 19. až po 20. století). Znalec památek Prahy (Klub za starou Prahu) řada pragensií. Břitký kritik, jeho polemiky s představiteli moderního umění po roce 1918 (např. Emil Filla).

(b) V. V. Štech se narodil v Slaném – * 31. 3. 1885 – v dodnes stojícím domě čp. 186 v Třebízského ul.. Jeho příchod na svět nebyl lehký – dítě pokřtěno okamžitě porodní bábou – čtyři dny poté zemřela na otravu krve jeho matka Anna, roz. Mrzílková – dcera Viléma Mrzílka z Lidic u Slaného (usedlost čp. 12). Podnětem pro téma přednášky se ostatně stal soubor fotografií Jana Čížka (* 1919, † 1990), který zaznamenal dvě návštěvy v Lidicích u Slaného – ve zmíněné usedlosti čp. 12 – u grafika Ladislava Čepeláka, jeho "žáka", který právě v Lidicích uspořádal dvě památná setkání s V. V. Štechem (20. 8. 1970, 13. 11. 1971), a to společně s prof. Antonínem Leopoldem, archeologem dr. Václavem Mouchou a dalšími členy Lužeckého kvarteta.

V. V. Štech v Lidicích u Slaného (1970)

(c)  Po roce 1918 se podílel na formování galerijní práce v nové republice, jako jeden z poradců stál při nákupu uměleckých děl z Francie v roce 1923 – například socha Herakla (Lučišníka) od Emile Antoina Bourdella. Začíná publikovat – jeho kniha o sochaři J. V. Myslbekovi vyšla den po Myslbekově smrti († 2. 6. 1922) – osobnost, ke které se V. V. Štech vracel v dalších monografiích (ta poslední vyšla v roce 1954). Zmíněna současná aféra studentů a vedení Akademie výtvarných umění ohledně ponechání Myslbekova Krucifixu na původním místě.

(d) Štechova základní práce o barokním umění – spoluautorství výstavy Pražské baroko (1938) a zejména jeho nedokončené dílo Československé sochařství a malířství nové doby (1939). V této souvislosti uveden kostel v Cítolibech – jeho sice mylné připsání hlavního oltářního obrazu Kázání sv. Jakuba Petru Brandlovi, nicméně stále inspirující výtvarný rozbor díla pravého autora – V. V. Reinera. Takto Štechův přínos zhodnotil autor poslední monografie o malíři Reinerovi Pavel Preiss (2013).

(e) Internace v koncentračním táboře Dachau a Buchenwaldu; zde vězněn se svými výtvarnými polemiky. Jak pronesl Josef Čapek v samotném lágru… Ten osud je ale prevít! Tři lidi, kteří se na světě nejvíc nenávidí: Filla, Čapek a Štech – a on nás dá do jednoho koncentráku…                 

(f) Dvě základní práce V. V. Štecha – Italská renesanční plastika (1960) a Rembrandt (1966) – se týkají dvou osobností, ke kterým se Štech vracel po celý život – Donatellovi a Rembrandtovi. Pozornost věnována Rembrandtově monografii, ve které V. V. Štech rozpoznal, že tradované Rembrandtovo autorství u fragmentu obrazu Zvěstování Panny Marie ze sbírek Národní galerie není na místě – jedná se sice o kvalitní, ale dílenskou práci některého z Rembrandtových žáků. Později byl obraz připsán Willemu Drostovi (* 1633, † 1659). Tím, že Rembrandt opatřil žákovo dílo svou signaturou – osvědčil kvalitu obrazu.   

Willem Drost, Zvěstování Panně Marii (fragment), NG Praha

(g) Před odchodem na věčnost napsal dvě knihy vzpomínek – V zamlženém zrcadle (1967) a Za plotem domova (1970). Třetí díl, který byl dokončen v roce 1973, zůstal v rukopise. 

(h) Na konci života se stále více vrací do svého kraje (zmíněné návštěvy v Lidicích u Slaného), bojuje za záchranu Slánské hory, viz jeho stať – Technika proti člověku (Literární noviny, 4. 3. 1967); aktuální pojednání i do této doby.

(ch) Pochován na slánském hřbitově, čestný občan města Slaného – Jaroslav Seifert, Píseň o rodné zemi, nad rakví promluvil historik umění O. J. Blažíček, kytice měla národní barvy – červenou a bílou.

(i) Jeho uměleckohistorický odkaz je v lecčems aktuální i dnes, svědčí o tom i výstava Nové realismy v Galerii hlavního města Prahy, kde je vystavena busta V. V. Štecha od Otto Gutfreunda z roku 1918.

K zapamatování • základní práce V. V. Štecha – Československé sochařství a malířství nové doby (1939), Italská renesanční plastika (1960), Rembrandt (1966) • Stať Technika proti člověku (1967).

Vojtěch Sedláček, V. V. Štech, 85. narozeniny

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem