Putování --- Ze Sazené do Velvar --- čtvrtek 18. září

První akce Postgraduálního společenství absolventů Kladenské univerzity třetího věku – staré umění okolo nás – se uskuteční v rámci projektu PAMĚŤ KRAJINY ve čtvrtek 18. září 2025, pěší pouť ze Sazené do Velvar. Program doplňuje přednášky, které proběhly v učebně v rámci studia. Cestou se zastavíme u kostela sv. Klementa v Chržíně, u něhož je pochován astronom a meteorolog Antonín Strnad († 1799). Akci připravujeme ve spolupráci s vedoucí Městského muzea ve Velvarech Jitkou Kůrkovou, která bude společně s Vladimírem Přibylem průvodcem na cestě, konečnou zastávkou je prohlídka středověkého kostela Všech svatých ve Velvarech. Pro ty, kteří nechtějí, nebo nemohou, putovat pěšky. Nabízí se samozřejmě možnost zúčastnit se akce vlastním vozem, ale časový rozvrh jednotlivých zastavení bude logicky určovat pěší ekipa. Další informace podá Dagmar Kasnerová (dagmar.kasnerova@email.cz); členům „postgraduálu“ bude včas rozeslán základní itinerář s časovým rozvrhem. 

V jednání jsou termíny dalších exkurzí podzimního bloku, a to do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Charvatcích, klášterního kostela premonstrátek v Doksanech a procházka historickým centrem Rakovníka s výkladem architektky Evy Volfové.

Na konci cesty (2023 - 2025) --- díky za vše

 

Staré umění okolo nás (36.) – Klášter premonstrátek v Doksanech a Slánsko

(a.) Kostel sv. Václava v Kmetiněvsi a konference Slánské rozhovory (2012). Soustavná devastace kostela sv. Václava v Kmetiněvsi, památky, která v regionu reprezentuje kulturní a duchovní odkaz kláštera premonstrátek v nedalekých Doksanech, svým způsobem inspirovala k uspořádání kolokvia Slánské rozhovory (2012) – Klášter premonstrátek v Doksanech a Slánsko. Pořadatelé tehdy „uvažovali“ obdobně jako sv. Augustin, jehož řeholí se premonstrátský řád řídí. Byla to reakce sv. Augustina na vyplenění Říma v roce 410 gótským králem Alarichem. Tehdy sv. Jeroným v Betlémě odložil pero a plakal… „Jaká bezbožnost! Svět leží v troskách, my však pácháme hříchy, jako by se nic nestalo … žijeme v době, kdy se nemusíme dožít rána, ale stavíme vily, jako bychom na tomto světě měli být věčně. Stěny ze zlata, stropy vykládané zlatem, zlatem září hlavice sloupů, přitom Kristus, nahý a hladový, umírá v chudákovi ležícím před naším prahem“, ale sv. Augustin zaujal opačný postoj – začal psát své základní dílo De civitate Dei (O Boží obci), spis inspirativní při hledání hodnot v každé době, i v té dnešní, která je poznamenána celkovou apatií a bezradností. A právě poznávání odkazu kláštera premonstrátek v Doksanech – hledání a nalézání kořenů ztracené krásy – je podnětné stále, nejen v roce 2012.

Náhled sborníku z konference (PDF) 

(b.) Oltářní křídla z Paršenku, práce pro doksanské premonstrátky? Několik poznámek bylo věnováno exkurzi v městském muzeu ve Velvarech, kde se v expozici nacházejí malovaná oltářní křídla z Paršenku (sv. Václav, sv. Kateřina, sv. Barbora a sv. Vít), nazvaná podle místa nálezu v nedaleké barokní kapli sv. Jana Nepomuckého v Hospozínku (dříve Paršenku), kam však určitě nebyla určena. Hypoteticky je možné uvažovat, že původně pocházela právě z kostela sv. Václava v Kmetiněvsi (ves již od středověku součástí panství doksanského kláštera); kaple v Hospozínku byla odtud spravována. Byla komentována obnova památky – podle lektora přijatelná a výtvarně „přiznaná“ rekonstrukce hlavy oltářní desky se sv. Kateřinou restaurátorem Raimundem Ondráčkem († 2011) v roce 1989. Slohově se malba přimyká okruhu prací tzv. Monogramisty IW (datování kolem r. 1540).

(c.) Přestavba gotického kostela v Kmetiněvsi dokončena v roce 1730. Se stavbou v podstatě nového kostela sv. Václava se započalo v lednu 1723, a to pod patronací doksanského probošta Josefa Míky; iniciátorem přestavby byl místní farář P. Urban Vojta. Práce postupovala rychle, neboť ještě téhož roku byly vyzděny obvodní zdi a chrám byl zastřešen. Smlouva na tuto etapu ve výši 1000 zl. byla uzavřena s pražským stavitelem Janem Wolffem, do ceny však nebylo zahrnuto zaklenutí, ke kterému došlo následujícího roku. O tři léta později, v roce 1727, se však objevily trhliny na bočních zdech a klenbě. V této fázi byl přizván stavitel Petr Antonín Versa z Litoměřic, pod jehož vedením byl chrám částečně přestavěn a v roce 1730 patrně také definitivně dokončen. Poslední velkou akcí za života P. Urbana Vojty († 1749) byla stavba nové fary. Stará nevyhovující budova byla stržena v únoru roku 1747, nová pak byla dokončena téhož roku pod vedením stavitele Jana Votruby z Doksan. 

(d.) Jedna z posledních prací proslulého malíře pozdního baroku F. A. Maulbertsche vznikla pro Kmetiněves. V roce 1780 přichází do Kmetiněvsi farář Benedikt Forst, který obohatil kostel o památku skutečně mimořádnou – obraz sv. Jana Nepomuckého od evropsky proslulého malíře F. A. Maulbertsche, se kterým se setkal při své „služební“ návštěvě ve strahovském klášteře, kde vídeňský malíř dokončoval proslulou fresku ve Filosofickém sále Duchovní vývoj lidstva (1794). Podrobnosti uvádí farář Benedikt Forst ve farní kronice: Roku 1794, prodlévaje po svátku sv. Václava v Praze, zastihl náhodně na Strahově císařsko-královského dvorního vídeňského malíře pana Antonína Maulpertsche, který ukončil svoji malbu v strahovské bibliotéce, když ho duchovní spatřil přítomného v knihovně, podiviv se vkusnosti v umění a půvabu v kráse, když se rozvinul hovor, v nápadu témuž navrhl: zda by bylo možné získati z této mistrovské a vzácné ruky obraz, ale že se nedostává prostředků, za něž by obraz mohl být přiměřeně zaplacen. Malíř, který již dosáhl sedmdesáti let věku, avšak jasné tváře, vlídný v řeči, když od duchovního správce uslyšel, že by měl být namalován obraz sv. Jana Nepomuckého, nemnoho jsa na rozpacích, pln přívětivosti odpověděl: Namaluji, a namaluji zadarmo, protože i já jsem ctitelem tohoto velkého světce, jestliže budou zabezpečeny náklady, nicméně přiměřené, na věci k tomuto dílu potřebné, a na cestu, aby obraz došel bezpečně a beze škody na místo. Duchovní radostně, vzdávaje nejvyšší díky, se zavázal k úhradě vydání, malíř si ihned vyžádal rozměry obrazu, který měl být vytvořen, a uzavřel, že svůj slib určitě splní. Skutečně štěstí v té chvíli, protože následujícího dne se navrátil z Prahy do Vídně. Tento obraz byl převezen poštovním dostavníkem do Prahy na Strahov, ze Strahova do Velvar k nejdůstojnějšímu a znamenitému panu Václavu Vránovi, místnímu děkanovi, od něho rychlou cestou kmetiněvskému duchovnímu na potvrzení dne 4. dubna o vigilii Zmrtvýchvstání Páně čili na Bílou sobotu, opatřen již ve Vídni dřevěným pouzdrem a uzavřen malířovou pečetí. Jak nevyzpytatelné jsou někdy okolnosti vzniku uměleckého díla, na to je i AI naštěstí krátká.   

(e.) Rodák z našeho kraje, strahovský opat Zikmund Starý a jeho portrét. Zikmund Antonín Starý, O.Praem. (* 30. 9. 1829 Želevčice, † 1905 Praha) byl v letech 1879–1905 opatem strahovského kláštera a nakonec i generálním opatem všech premonstrátských klášterů v Rakousku. V roce 1897 dal opravit kostel v Kmetiněvsi, z té doby pochází novogotická úprava vstupu se znakem strahovského kláštera. První známý portrét vznikl v roce 1881 krátce po zvolení Sigmunda Starého strahovským opatem. Je na něm poměrně nevýrazná signatura, která byla v minulosti zřejmě špatně interpretována. Libor Šturc signaturu ztotožňuje s malířem Josefem Hanelem-Dolanským. Opat má na plátně klasické atributy – pektorál na prsou, berlu, mitru… Tyto symboly však nebyly zhotoveny přímo pro něj, užíval je už jeho předchůdce J. Zeidler. Pro toho vyrobil Johann Lutz ve Vídni v roce 1840 novobarokní berlu s použitím starších doplňků; barokní pektorál je ze třetí čtvrtiny 18. století. Zejména ve zlonické farní kronice byla osobnost tohoto významného premonstrátského opata často připomínána; zde je také uvedeno rodiště Zikmunda Starého v Želevčicích, byť se oficiální záznam nenalezl. Ale i v knize úmrtí je u jeho jména napsáno, že byl rodákem ze Želevčic. 

(f.) Černuc a architektura hospodářského dvora – stavba Julia Broggia. Hospodaření doksanského kláštera v Černuci dodnes reprezentuje rozlehlý panský dvůr čp. 1 s působivým průčelím, které zdobí štíty s volutami. Budova byla kromě stodol z opracovaného kamene, klenutá, se sýpkou. Do análů byla později připsána věta přisuzující dokončení stavby proboštu Štěpánu Kielmannovi, což odpovídá i novějšímu bádání. Dosvědčují to rovněž záznamy v dalším rukopisu analistické povahy, byť jejich znění výše uvedeným větám poněkud protiřečí. V roce 1676 začal prý Kielmann s bouráním starého dvora v Černuci a pustil se do budování nového krásně klenutého stavení. Současná podoba stavby, zejména jejího průčelí, pochází z let 1676–1678. Za Kielmannova života povstalo severní křídlo, kde se uvádějí „panský pokoje i pro čeládku, nahoře veliká sejpka a pod ní sklepy, maštal a kůlna, též dvojí sklep nad zemí“. Po roce 2010 proběhlo náročné statické zabezpečení hospodářského stavení (klenby v přízemí, krov). 

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.