pondělí 17. března 2025

Staré umění okolo nás (29.) – Panské špýchary na Zlonicku a patroni dobrého počasí

(a.) Ke kořenům – Zlonicko, úrodná krajina doby barokní. Když procházíme krajinou na sever od Slaného a snažíme se číst v tomto koutě Podřipska hmotné důkazy o životě našich předků, nalézáme je na návsích obcí se zbytky starých usedlostí, na hřbitovech čteme jména příslušníků selského stavu, na základě informací získaných ze starých map (stabilní katastr, 1840) jdeme po starých cestách, po kterých jezdily kdysi povozy, mosty nám umožňují překročit potoky, jejichž voda poháněla mlýny – dotýkáme se tak letokruhů naší krajiny ozdobenou stavbami kostelů, kaplí a božích muk, která přes mnohá zranění si přece jen ještě zachovala svou barokní tvář. Na Zlonicku navíc kraji dominují mohutné panské sýpky Kinských.
(b.) Kroužení okolo barokních špýcharů. Naše „putování“ začalo v Břešťanech, kde se nachází největší a nejstarší sýpka Kinských v regionu vystavěná v roce 1730, byl zmíněn zápas o její záchranu, kdy po nezákonné devastaci střechy a interiéru (2005) se podařilo stav památky stabilizovat (2016 – nová střecha a krov). Po břešťanském špýcharu následovaly špýchary v Stradonicích (1739), Vyšínku (1739) a Želevčicích (1746), přičemž v této etapě byla patrně upravena pro tento účel i zaniklá tvrz v Bakově. Ve druhé etapě přibyla sýpka v Budenicích (1751) a v Údešicích (kol. r. 1750). Po roce 1764 pak sýpky v Hospozíně a Hospozínku (havarijní stav); ve srovnání se špýchary na Zlonicku byla zmíněna barokní panská sýpka ve Smečně – sice obdobné konstrukce, ale bez výtvarného tesařského pojednání. (Pro další studium doporučena kniha Jana Žižky, Hospodářské dvory bývalých panství v Čechách, druhé vydání, 2018).


(c.) Patroni dobrého počasí – sv. Donát, sv. Jan a Pavel „bouřňáci“. Nedaleko Šlapanic při sinici do Poštovic se nachází socha sv. Donáta při modlitbě (N 50°18.61268', E 14°7.57152') (další „známá“ socha sv. Donáta je dnes druhotně umístěna před farou ve Smečně). Sv. Donát z Arezza bývá zobrazován v biskupském rouchu s berlou, knihou či palmovou ratolestí. Individuálním atributem je kalich, drak či meč. Je patronem rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím, výmluvný světec na Zlonicku. Většího rozšíření na Slánsku se dostalo – „bouřňákům“ – patronům dobrého počasí prvomučedníkům sv. Janu a sv. Pavlovi. Církevní legendy vyprávějí o tom, že Pavel a Jan byli bratři, kteří se stali úředníky u Konstancie, dcery Konstantina Velikého, a protože po její smrti nechtěli sloužit novému panovníkovi, byli oba umučeni za Juliána Apostaty mezi l. 361–363. Sv. Jan a Pavel byli uctíváni v Římě již od 6. stol. Sv. Jan a Pavel mají svátek krátce po slunovratu 26. 6., tento den měl v kalendáři zemědělců zvláštní význam, ochránci dobré úrody střežili pole proti bouřím, proto se také jejich vyobrazení uplatňuje na zvonech (např. Budihostice či Chržín), jimiž se vyzvánělo na obranu proti bleskům. Jména prvomučedníků sv. Jana a Pavla recituje kněz při mši svaté v První eucharistické modlitbě (Římský kánon). V regionu sochy sv. Jana a Pavla zdobily oltáře v Pcherách, Tuřanech, Slaném a v Peruci, jejich sochy dominují na průčelí kostela ve Vraném. 

Sochy sv. Jana a Pavla se nacházely u železničního domku ve Stradonicích (1782; na serveru mapy.cz se sousoší nenachází, seznam památek ji však stále eviduje, aktuální snímek uvítáme). S obdobným řešením se můžeme setkat například ve Smilkově (okr. Benešov), kde zhotovil sousoší Pánů počasí Tomáš Hattlák v roce 1761. Tam barokní umělec umístil dvojici mučedníků s meči a snopy před pilíř nahoře zakončený Božím okem. Ve Stradonicích si počínal sochař obdobně, nicméně postavy zde nejsou pojaty izolovaně, neboť je propojuje pomyslná společná spirála. Kompozici stradonického sousoší završoval monogram Krista (PX). Stradoničtí „Páni dobrého počasí“ s mečem a palmovými ratolestmi mučedníků v ruce jsou rovněž oděni do romantizujících kostýmů s přílbami, zahánějí blesky a chrání tak těžce vydobytou úrodu. Památka se původně nacházela na jiném místě (na spodní části sochy je uvedeno, že byla přenesena), nicméně byla určena ke dvoru ve Stradonicích. Vznik statue je třeba klást k roku 1782, protože před tímto datem podal zlonický děkan P. Jan Václav Mrázek žádost na konzistoř, ve které žádal o povolení ke zhotovení dvou soch - sv. Jana a Pavla ke stradonickému dvoru a sv. Vojtěcha k městečku Zlonice (socha se nedochovala) s tím, že neznámý dobrodinec rovněž věnuje 4 zl. na jejich údržbu. 
Sousoší sv. Jana a Pavla při cestě z Hospozína do Hospozínku (N 50°19.15145', E 14°10.52313') bylo vztyčeno v roce 1777, ve farní pamětnici se uvádí... 26. června 1777 na sv. Jana a Pavla putovalo procesí z kostela v Hospozíně k nově vztyčenému sousoší sv. Jana a Pavla – a to za zpěvu a modliteb; muzikanti a zpěváci tehdy dostali zaplaceno 15 krejcarů.
(d.) Kostel sv. Šimona a Judy v Dolíně. Nová věž kostela z roku 1863 (návrh Tomáš Štech ze Slaného, stavitel Fiala z Kolče) – dominanta v krajině. Dolínský kostel spadal pod zlonickou farnost, velkorysá podpora patronátu (Kinští) a úsilí zlonického faráře Františka Krause umožňovaly moderní výtvarné řešení interiéru v roce 1908 – pozoruhodná úprava interiéru v duchu Katolické moderny; dekorativní malba podle návrhu Karla Vítězslava Maška (realizace Maškův asistent Hadinec a zejména malíř Vojtěch Marvan ze Zlonic srpen 1908), barevné vitráže z roku 1908 (firma B. Škarda z Brna), mozaika Viktora Foerstera Trůnící Kristus – Dobrý pastýř z roku 1908, nedávno obnovena Magdalenou Kracík Štorkánovou. 

K zapamatování • přehled barokních sýpek na Zlonicku • ikonografie patronů dobrého počasí (sv. Donát, sv. Jan a Pavel) • interiér kostela sv. Šimona a Judy v Dolíně – dílo Karla Vítězslava Maška.

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

pondělí 3. března 2025

Staré umění okolo nás (28.) – Památky ve Zlonicích (2. část)


(a.)
 Vstupní brána ke kostelu a mříž Josefa Fanty – po minulé přednášce se v archivu Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích našel, díky úsilí tamních pracovníků, Fantův výkres mříží hlavní brány při vstupu do areálu kostela datovaný rokem 1907. V této souvislosti byla tehdy upravena kamenná zídka schodiště, nicméně Fantův návrh kovářské a zámečnické práce se nepodařilo realizovat. I tak běží o významný počin Fantovy výtvarné invence v době, kdy probíhá stavba Hlavního nádraží v Praze (tehdy Nádraží císaře Františka Josefa), které se stavělo podle jeho plánu v letech 1901–1909; je zde řada analogií      

(b.) Oltářní obraz sv. Jana Nepomuckého – pro dějiny baroku v regionu má nepochybně význam obraz sv. Jana Nepomuckého z bočního oltáře, který dal po roce 1740 namalovat ve Vídni pro zlonický kostel Filip Josef Kinský, a to společně s obrazem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Anny (jako autor se uvádí malíř Daniel Grann). Zatímco poslední dvě zmíněná oltářní plátna zanikla, to se sv. Janem Nepomuckým bylo deponováno na faře a v roce 1992 restaurováno, přičemž byly odstraněny některé přemalby Josefa Hellicha, který jej opravoval v roce 1877 – v regionu zajímavý doklad o puristickém přístupu malíře konce 19. věku k práci barokního malíře.


 (c.) Oltář sv. Kříže a sochy Josefa Kleina – působivá dvojice plastik Archanděla Michaela a Anděla Strážce patří k nejhodnotnějším dílům sochaře Josefa Kleina nejen ve zlonickém kostele, ale v celém regionu. Socha Anděla Strážného bývá někdy ikonograficky ztotožňována s Archandělem Rafaelem a malým Tobiášem z deuterokanonické starozákonní knihy Tobiáš. V tomto případě jsme se navrátili k původnímu označení Anděl Strážce, a to nejen proto, že se plastika společně s Archandělem Michaelem nachází v křestní kapli, ale i na základě dalších analogií. Klein ve Zlonicích prezentoval klasicistní školení blízké okruhu vídeňského sochaře Rafaela Donnera. 
Obnovou Kleinových děl z křestní kaple se v roce 1995 pokusil restaurátorský tým rehabilitovat jejich původní umělecký výraz (některá doplnění chybějících částí vycházelo ze závěrů podrobného restaurátorského průzkumu). Restaurátorské práce provedla akad. mal. Markéta Pavlíková (vedoucí restaurátorského kolektivu), zlacení Pavel Motyčka a řezbářské práce Mikuláš Lubomírský. Dnes se nacházejí plastiky v církevním depozitáři. Původní barokní obraz Ukřižování byl nahrazen plátnem od E. Dítěte (1909) a originál tehdy deponovali v Budeničkách. V rámci přednášky byla provedena rekonstrukce původní podoby oltáře – jeho architektura byla kolem roku 1905 upravena podle návrhu Josefa Fanty. Otázkou však zůstává, nakolik byl tento přístup vhodný. Nicméně je ojedinělým a kvalitou jedinečným příkladem o vstupu secesní ornamentiky do sakrálního prostředí v regionu. 
  

(d.) Obraz sv. Floriána – plátno představuje, společně s vedutou městečka od Michaela Millitze z roku 1755, důležitý doklad o vzhledu Zlonic v druhé polovině 18. století, kdy byla ukončena zásadní barokní proměna městečka za patronace knížecí rodiny Kinských. I když nebylo cílem malíře deskriptivně zachytit jednotlivé památky, osobitým způsobem zaznamenal tehdejší prostředí barokních Zlonic. Všimneme si renesančního zámku (1602) s typickými štíty a portálem, barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie (dokončen r. 1744) s původním barevným řešením průčelí – dnes barevnost obrácena (!); stavení špitálu (1745, dnes Památník Antonína Dvořáka), Dientzenhoferovy fary (1750–1753). Na návsi tehdy stála svatojánská socha (dnes poblíž mostu). Obraz vznikl jako votivní dar hraběte Jana Josefa Kinského v roce 1767, jak tomu napovídá i údaj v inventáři kostela založeném roku 1765. Obraz restaurovala v roce 1994 akad. mal. Markéta Pavlíková, pozlacovačské práce Jan Staněk.

 (e.) Cyklus nástěnných maleb Adolfa Liebschera – ve zlonickém památníku se díky obětavosti jeho dobrovolných pracovníků podařilo dohledat několik ukázkových návrhů pro výzdobu prázdných klenebních polí od Adolfa Liebschera (stále adjustovány v rámech z výstavy Umění baroka a 19. století na Zlonicku, která proběhla v roce 1992). Bylo možné tak porovnat Liebscherovy návrhy (1909) a realizaci, která proběhla v letech 1909–1911. Nejednalo se o fresky, ale o malbu temperou (tak uvedeno v zadání), oproti skicám došlo ke změně velikosti figurálního „komparsu“, a je také patrné větší uplatnění linie oproti barevnému pojetí ukázkových návrhů. Je otázkou nakolik výsledek poznamenala práce spolupracovníků – syna Adolfa a Julia Fischera. Připomenuta vynucená oprava figury Panny Marie z výjevu Zvěstování, kterou nesl Adolf Liebscher obtížně (1913). Pro porovnání připomenuty Liebscherovy nástěnné malby v kapli sv. Kříže v Zemské porodnici v Praze, které se realizovaly ve stejné době. Zlonické Liebscherovy skici, následná jejich realizace v chrámu představují ne zcela známý a doceněný počin v českém výtvarném umění po roce 1900.

(f.) Dientzenhoferova fara a špitál čp. 20  – připomenut význam architektury zlonické fary pro dílo K. I. Dientzenhofera. Porovnání – smíchovský pavilon (jezuitský dispenzář) z roku 1735, který byl zbořen v roce 1930 a zlonické děkanství (1750–1753) – to půdorysně rozměrnější (trojtrakt). Autorství Dientzenhofera archivně doloženo, plán z roku 1747. V přízemí sala terrena, kaple sv. Jana Evangelisty (nevelká, ale cenná oltářní architektura s malbou sv. Jana Evangelisty, který píše Apokalypsu – poslední knihu Nového zákona), v patře hlavní sál s portrétní galerií zlonických děkanů. Budova zlonického špitálu čp. 20 (stavba podle návrhu neznámého architekta z roku 1745); na základě zaměření Jana Nedvěda před přestavbou v roce 1954 rekonstruován interiér špitálu – komory pro 12 špitálníků, po jejich odstranění vznikl dnešní hlavní sál. Z původní konstrukce zachován v jedné místnosti záklopový strop, klenba staré kuchyně a konstrukce krovu. 

K zapamatování • obraz sv. Jana Nepomuckého, jeho „puristická“ obnova Josefem Hellichem • sochař Josef Klein – významný sochař českého baroku, jeho hlavní kolekce artefaktů, a to včetně časového vročení se nachází ve Zlonicích • Kleinovy sochy Anděla Strážce a Archanděla Michaela • nástěnná malba podle návrhu Adolfa Liebschera, návrhy a vlastní realizace •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.

 

 

 

pondělí 17. února 2025

Staré umění okolo nás (27.) – Památky ve Zlonicích (1. část)

(a.)  Zlonice včera a dnes, výstava v roce 1992 – změna tváře městečka v posledních letech, změny majetkoprávní (dříve bohaté panství Kinských), proměna sociální po roce 1989. Ikonografie dávná – Zlonice z roku 1755 (Památník A. Dvořáka ve Zlonicích), obraz sv. Floriana z roku 1767 (ve zlonickém kostele) – i nedávná – malby Václava Tomana, kresba Jaroslava Nováka (1971) ؘ– naznačují vizuální proměnu Zlonic. Několik zlonických zastavení – dům čp. 61 (Dvořákova ul.), rozlehlý dům hospodářského správce čp. 17 z roku 1846 (Liehmannova ul.), dům čp. 32, 39 (Máchova ul., dokumentován stav kolem r. 1985 a v roce 2014 – příklad zanikající tváře Zlonic), barokní dům panského zahradníka (Husova čp. 91). Význam výstavy Umění baroka a 19. století na Zlonicku uspořádané u příležitosti zahájení celkové obnovy kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích (proběhla v Slaném, na Kladně, v Rakovníku i jihočeském Písku (řada nových zjištění).


(b.) Budova zlonického zámku
– zlonický zámek „Štáf“, přestavba tvrze na renesanční zámek (Valkounové z Adlaru, 1602) renesanční arkády, přestavba v letech 1838–1841, stavebník Vilemína Kinská. Přestavbu realizoval Antonín Merksbauer ze Zlonic, snad podle vlastního návrhu – na panství Kinských za kněžny Vilemíny stavěl Merksbauer knížecí hrobku v Budeničkách (1837–1840, podle návrhu Heinricha Kocha), portýrovnu u zámku (1849, podle návrhu Friedricha Stacha), dále školu v Chržíně. Merksbauer zemřel 1. 9. 1864 ve věku 68 let a matrika uvádí, že bydlel ve Zlonicích v domě čp. 99.

(c.) Původní zlonický kostel (zbořený v roce 1727) – jádrem románská rotunda, jak je patrné na plánu přestavby chrámu od F. M. Kaňky, i po přestavbě si zachoval chrám původní půdorysnou velikost. Ze staré stavby dochována křtitelnice (1654), socha Panny Marie Loretánské (z Loreta přivezli Kolovratové) a zejména jedinečný soubor pohřebních portrétů Valkounů z Adlaru, který byl zavěšen pod kůrem – podle starých inventářů se jedná o těchto šest pohřebních portrétů: Anny Marie Valkounové, rozené Služské z Chlumu († 1630), Bohuchvala Valkouna z Adlaru († 1653), Jana Jaroslava Valkouna z Adlaru († 1663), Ester Kateřiny Valkounové z Adlaru, rozené Vratislavové z Mitrovic († 1689), Bohuchvala Bernarda Valkouna z Adlaru († 1. 8. 1693) a Maxmiliány Alžběty Valkounové z Adlaru, rozené Kanické z Čachrova († 4. 8. 1693). 


(d.) Stavebníci zlonického baroku
– osobnost Filipa Josefa Kinského († 1749), blízkého spolupracovníka císařovny Marie Terezie, zlonického faráře Jana Adama Svobody († 1761) – stavebníka zlonického baroku, vynikajícího homiletika, jehož tři kázání vyšla i tiskem. Pod patronací Josefa Kinského dal Svoboda vystavět kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích (1727–1744) a kolem r. 1747 získal plány od Kiliána Ignáce Dientzenhofera pro stavbu nové zlonické fary (1750–1753). A nelze opomenout Ondřeje Františka Hikiše († 1767), dlouholetého správce zlonického panství, jehož jméno nalezneme v listině uschované v báni zlonického kostela (1744). Zemřel 28. 10. 1767 ve věku 81 let, pochován v kryptě před oltářem sv. Anny ve zlonickém kostele.

(e.) F. M. Kaňka a stavba zlonického kostela – nedaleká Kaňkova stavba – kostel sv. Prokopa ve Středoklukách (1719–1725) se hřbitovní kaplí sv. Kříže, připomínka utváření vnějšího prostoru architektury (kaple, ohradní zeď, brány), u F. M. Kaňky důležitý moment tvorby, tak jako ve Zlonicích. Zlonická stavba probíhala pomalu, a to podle finančních možností záduší (dokončena v roce 1744). V listině z báně kostela (1744) uveden stavitel Ferdinand Hübner, tesař Franz Pfanner, zámečník Jan Fridel, sklenář Antonín Hoffmann (všichni z Prahy), malíř a pozlacovač Josef Antonín Dittmann z Mostu. Architektura byla mylně připisována K. I. Dientzenhoferovi.


(f.) Přestavba kostela podle návrhu Friedricha Ohmanna. Výraz Kaňkovy architektury zásadně pozměněn při radikální obnově kostela podle návrhu Friedricha Ohmanna (1892), dokončena v roce 1899. Ohmannova vize byla realizována částečně, řada problematických zásahů, které ve svých důsledcích ohrozily statiku kostela (záchrana proběhla v letech 1992 – 1994). Nová sochařská výzdoba od Stanislava Suchardy (hlavní průčelí) a již zcela secesní prvky Josefa Fanty (zábradlí, kandelábry, 1907). 

K zapamatování • původní zlonický kostel a galerie pohřebních obrazů Valkounů z Adlaru • F. M. Kaňka ve Zlonicích a stavba kostela – porovnání s chrámem sv. Prokopa ve Středoklukách • novobarokní přestavba kostela podle návrhu Friedricha Ohmanna a secesní artefakty podle návrhu Josefa Fanty •

P. S. Podklady – prezentace přednášky, „obrazové skriptum“ a další studijní podklady – budou posluchačům zaslány e-mailem.